Headliner CZ

Štěpán Hebík loni překvapivě vyhrál Anděla, coby nejlepší interpret. Nyní přechází k novému vydavatelství a zaujal singlem Headphones v produkci Romana Holého. 

„Ten saxofon byl můj nápad. Trochu jsem se bál, co mi na to Roman řekne, protože začít song saxofonem je hrozný klišé. Ale řekl jsem si, když už porno, tak pořádný,“ vypráví 7krát3 v rozhovoru s Honzou Vedralem v podcastu Headliner CZ. 

Skladba samotná vznikla spontánně. „Projížděli jsme si beaty a já si do toho něco zabroukal. Roman to najednou zastavil a řekl. Tohle je naše věc, pojďme na ní dělat,“ popisuje atmosféru v proslulém funkhousu v Sušici 7krát3. Nad skladbou se scházeli několikrát. „Byl u toho i Matěj Ruppert a příjemně to dovajbovával svojí přítomností. Matěj je pořád můj pěveckej vzor. Co se týče technické stránky věci, vždycky se mi to líbilo.“

Podobným vzorem mu byl ostatně i Roman Holý. Se svojí někdejší kapelou Pub Animals mu Hebík dokonce natočil poctu na remixové album Monkey Business, ke které vzniknul i vtipný klip o marné vlakové výpravě z Českých Budějovic do Sušice. „Od dvanácti let jsme vzhlíželi ke kapelám jako Monkey BUsiness a J.A.R., chtěli jsme to dotáhnout. Ale ten klip byl realistický. Roman byl už tehdy náš vzor. O to větší radost jsem měl, když teď zavolal,“ vysvětluje 7krát3, že novinka je vlastně splněním snu. 

Singl Headphones je pro něj začátek nové éry. S koncem labelu Biggboss, který ho objevil, se Hebík rozhodnul změnit vydavatele i managment. Headphones jako první vlašťovka přitom vychází hned ve dvou verzích. Krom originálu s filmovým klipem s Janem Cinou v hlavní roli vznikl i samostatný remix od Mr. Moustache, ke kterému režisér Benjamin Buttler natočil další klip. „Když jsem ten remix poslouchal, došlo mi, že je to rovnocenný track k originálu. A tak jsem se rozhodl ho tak brát,“ vysvětluje 7krát3. „Je to pro mě důkaz, že zpěvová linka se dá udělat do jakékoliv podoby,“ komentuje osmdesátkami nasáklý remix. 

Řeč byla i o nařčení s plagiátorství, kterému 7krát3 nedávno čelil ohledně staršího singlu Pobývám tu. „Na tom songu jsem se učil produkovat a hodně přitom poslouchal zahraniční věci. Zpětně musím uznat, že ta podobnost tam je a že by mi neublížilo, kdybych napsal do titulků, že jsem se inspiroval Charliem Wilsonem,“ vysvětluje Hebík narovinu. 

Po koncertě, který 7krát3 odehraje 17.3. v Lucerna Music Baru, už plánuje další singly. „Logickým postupem u mě je, že je dám na EP. Krátké formáty mi totiž vyhovují. Celé album zatím nechci. Možná až budu mít v hlavě nějakou koncepci, která bude držet pohromadě. Zatím mě baví, když má každý song jinou náladu,“ vysvětluje 7krát3.

Proč je čeština pro r’n’b a soul těžký jazyk? Jaké jsou Štěpánovy kořeny v reggae? Jak prožíval boom prvního singlu Promiň? A co dělal jeho táta na zámořské lodi? 

„V pozadí se směju tomu, co všechno se s Kapitánem děje,“ říká v podcastu Headliner CZ producent Jiří Burian. Jak se octnul s humorem z kapelní dodávky na jednom pódiu s Markem Ztraceným v O2 aréně? A jak to ovlivnilo jeho sólovou tvorbu?

Studio Jiřího Buriana nabízí velkorysý prostor a krásný výhled na Prahu. Dovolit si ho může, protože skrz svůj někdejší sranda projekt pochopil, co s sebou nese úspěch. „I když dnes produkuju popový jména, dávám do toho, co jsem se naučil za patnáct, dvacet let na nezávislé scéně. A to samé dělám i s Demem,“ říká dnes muzikant, který pomáhal formovat tuzemskou indie scénu a pro český pop dlouho neměl pochopení. 

Na začátku tomu přitom vůbec nic nenasvědčovalo. „První koncert jako Kapitán Demo jsem měl na svatbě Saši Michailidise. Producent Ondřej Ježek mi tehdy říkal, že když to dotáhnu, natočí mi album zadarmo. Ale že to nesmím nikomu říkat,“ vzpomíná Buriana na úplné začátky. Jeho nahrávky se tehdy poslouchaly hlavně po kapelních dodávkách nebo mezi fanoušky Radia 1 a nic nenasvědčovalo tomu, že se z nich mohou stát rádiové hity. 

„Až když jsme dvakrát za sebou vyprodali Roxy, začal jsem si říkat, že je to zajímavý i z komerčního hlediska. Zlatíčka pak byly gamechanger,“ vzpomíná Burian na píseň, kterou na sebe strhnul pozornost i mimo svou bublinu. „Fanoušky už teď rozdělujeme na ty, co chodí na Zlatíčka a na ty, kteří mají rádi ten původní humor. Zlatíčka přitom nejsou žádné Ztrácíš. Pořád je to dost kontroverzní a ironický text.“ Stát se součástí mainstreamu byl podle něj od začátku plán. A proto mu nedělá problém zazpívat si s Markem Ztraceným v O2 aréně. "Společný song by s ním ale Kapitán nenatočil," říká Burian. 

Je pravda, že se u nás úspěch neodpouští? „Když se na to člověk chce takhle dívat, tak určitě. Pro mě je ale důležité, jestli je člověk tu věc schopen někam posouvat.“ zdůrazňuje Burian.  „To nejdůležitější jsou songy, témata a styl humoru. A to se z mojí strany vyvíjí,“ naráží na šesté album Mistr světa všeho. 

„Největší kouzlo Dema je v odstraňování problémů společnosti,“ zdůrazňuje během rozhovoru s Honzou Vedralem Jiří Burian. „Když z problémů uděláš hit, lidi se jim smějou nebo o nich zpívají. A už s nimi nemají takový problém.“ Povedlo se mu to dříve s předjíždějícími kamiony nebo třeba na nové desce v písničce Benga. „Problém otočím v lásku. Sám na sobě vidím, že to funguje,“ vysvětluje Burian podstatu Kapitána Dema. 

„Teď mi nejvíc vadí rap. Jsem toho přehlcenej. Jakmile začne někdo rapovat, tak to vypínám. Už mě to nudí,“ rozpovídá se Burian trochu překvapivě o hudebních stylech. Je to svým způsobem rovná hra. Zatímco čeští rappeři Dema nenávidí. Pro Dema jsou čeští rappeři vyčerpaní. „Nejvíc mi vadí témata. Přijde mi, že je to pořád dokola. Je to dvacet slov, která se opakují pořád dokola: Cash, čůza, máma, ulice, značky, crew, bratři, většinou je tam dick. Prostě pořád dokola,“ popisuje Demo stav, do kterého se svým šestým albem dospěl. „Přijde mi lepší udělat diss track na přírodu, než na Separa. je to sofistikovanější než „čubko, hul můj dick“.“

Jaké má Kapitán Demo hranice? Vrátí se někdy Southpaw ke koncertování? Jak vznikla hymna pro Filipa Topola? Jaký byl koncert s Michalem Davidem v kasínu? A proč Burian nevydává tiskové zprávy ke svým sólovým deskám? 

Loni začal zpívat ("frázovat na nějakým tónu") v projektu Gruppo Salsiccia, s domovskými PSH slavil dvacet let od debutu Repertoár a vydal sólové album Teritorium III, které se aktuálně dostalo i do širších nominací v Andělech. „Sólový koncerty jsem dlouho nehrál,“ říká Orion v podcastu Headliner CZ před plánovaným křtem alba 3. března 2022 v pražském Lucerna Music Baru.  

Často se uvádí, že Orionovým prvním sólovým albem bylo před devatenácti lety první Teritorium, ale dá se to brát i jinak. „Už první dvě dema PSH byly vlastně moje sólový desky,“ vypráví Orion. 

Texty na ně psal pod lavicí a nahrával na počítači Amiga s kamarádem Ondřejem Čihákem, který si říkal Shitness. „Nejdřív jsme točili na kazeťák, ale pak jsme se přes Sifona seznámili s Ondřejem Ježkem z OTK a ten měl čtyřstopej Tascam, tak už to šlo,“ popisuje Orion v rozhovoru s Honzou Vedralem vznik prvních, dnes už pro mnoho kultovních nahrávek PSH, které kolovaly Prahou na tisíckrát okopírovaných  kazetách. „Ondřej dokonce ty originály někde má, jednou je zrestaurujeme a vydáme znova. A znova na kazetách.“ 

Aniž by to parta kamarádů ze sídliště tušila, tehdy spolu začali vytvářet skutečnou rapovou scénu a kořeny žánr, který u nás dnes dominuje všem žebříčkům, krom těch rádiových. „Dneska už se ke mě věci dostávají pomalu a oklikou. Nejsme v tom znalec, jako jsme byli dřív,“ srovnává Orion období, kdy hořel jenom pro rap se současností. „Když jsme začali dělat rap, byli jsme apriori proti všemu. Když jsme chodili na DJ Trávu do Bunkru a on najednou začal hrát house, tak jsem ho bytostně nenáviděl, protože zradil repíček,“ vypráví pobaveně. „Člověk, jak stárne, ale poznává krásu hudby obecně. A tak si zase doposlouchávám jiný věci. Třeba Pink Floyd a starý bigbíty.“ 

Svoji pozici na hiphopové scéně dnes bere střízlivě. „Nový generace rapperů teď objevují svět, který jsme už prošli. Je to hnací motor naší kultury. Valí se to vlna za vlnou dál a to mi přijde skvělý. Ale já bych v patnácti taky neposlouchal svýho tátu,“ je Orion spokojený s vývojem žánru, který svými Slony pomáhal rozjíždět. „Nemrzí mě, že nejsme s PSH tam, kde je Viktor Sheen. My jsme tam byli v jiný době a jinak. To, že jsme vůbec ještě někde, je pro mě důležitý. Máme svůj status a na tom si můžeme plout. Kdysi jsem měl na Vltavě speedboat, teď už mi stačí pramička,“ vypráví spokojeně. 

Svoji pozici v současném rapu vidí Orion jasně: „Já jsem ještě dál než nejdál. Já už jsem tak daleko, že jsem zase zpátky na začátku.“

Jaké jsou příběhy písní na třetím Teritoriu? Proč nemá Orion Spotify a nenakupuje věci online? Kdy vyjde první album Gruppo Salsiccia? A proč jsou ochotní odehrát koncert jedině za bitcoin? A co se bude dít po konci BiggBossu?

Kolem Vlčka, bylo v posledním roce opravdu živo, pozornost na sebe strhnul zejména produkcí songu Omaga pro Bena Cristovaa, který na Eurovizi slyšelo přes 200 milionů lidí. Dalším překvapením byl společný song s kapelou John Wolfhooker, ve které Vlček hraje na baskytaru a Benny se s ní v singlu Tidal Wave představil jako rockový zpěvák. „My jsme si prostě sedli,“ přikyvuje v podcastu Headliner CZ. „Překvapilo mě, jak silné má Ben rockové kořeny. Jednou mi slovo od slova odscreamoval celý Hatebreed. Říkal, že když skáčeš na snowboardu, tak nemůžeš poslouchat Katy Perry.“

V minulých dnech John Wolfhooker příjemně zaujali vlastním tvrdým singlem Singularity, kterým oznámili podpis smlouvy s velkým vydavatelstvím Warner Music, kde neskrývají ambice zkusit uspět i v zahraničí. Pokud to ovšem nebude na sílu... „Machine Gun Kelly před pár lety nastartoval vlnu návratu hudby, ve který už zase smrděj kytary,“ říká Vlček spokojeně. “Pomalu se na kytarovou hudbu začínají zase nabalovat lidi a jede vlna, která může fungovat. Ale jestli je rock relevantní, je nám trochu jedno. Nikdy jsme to řešit nemuseli.“

Řeč byla i o Vlčkově první kapele Koblížci, která právě oznámila comeback. Navzdory svému šílenému názvu to kluci z Šumperka ve své době dotáhli celkem daleko a Vlček na tom měl dost zásadní podíl. „V Koblížcích jsme měli problémy dvou kohoutů na jednom smetišti. Ve spoustě věcech jsme se nestřetli. Odešel jsem v zoufalství, že mě ostatní nemají rádi, protože se chci hudebně posunout,“ vzpomíná po letech v rozhovoru s Honzou Vedralem. Dnes už ale prý někdejší problémy zmizely. A i když v aktuální sestavě Koblížků Vlček není, neváhal se chopit produkce nového singlu Skáču přes kaluže.

Podepsaný je ale i pod dalšími ceněnými songy. Produkci dělal třeba pro Aiko, kterou jsme vyhlásili objevem roku, aktuální EP Pam Rabbit, o níž píšeme v rubrice Čerstvé zboží. Nebo The Valentines, kteří na sebe výrazně upozornili v nominačním kole na letošní Eurovizi. A Michala Horáka, který se stal objevem (nejen) na Slavících. "Přestože jsme z jiných hudebních světů, máme se rádi. Teď jsme byli dva dny zavřený ve studiu a nahrávali stepaře!" říká jeden z nejzajímavějších mladých producentů. "Dává mi příležitost načuchnout k věcem, u kterých bych jinak neměl šanci."

V seznamu Vlčkových produkcí jsou ale i podivuhodná místa. Třeba písnička Jizva křížem krážem, kterou udělal pro Lucii Vondráčkovou. „Byla to teprve moje druhá produkce. Lucka se ozvala Pam Rabbit, se kterou jsem dělal její první song, a požádala ji o písničku,“ vzpomíná Vlček pobaveně. „Bylo to úplně random. Vůbec nevím, jak se to stalo. Třeba do přímého kontaktu jsem se s Luckou dostal jenom jednou po telefonu.“ Samotné natáčení popisuje prostě: „Lucka nazpívala zpěvy v Kanadě, poslala je a já jsem to slepil. Byla to jedna z mých prvních věcí a říkal jsem si, že se na tom můžu trochu zviditelnit,“ ohlíží se dnes Vlček pobaveně.

Jak současná produkce vypadá v praxi? Jak je na tom český rock? A jak zní jeho současná generace?

Tématem povídání Honzy Vedrala a Josefa Vlčka v podcastu Headliner CZ byly tentokrát texty českých písní.

„Už od padesátých let se neustále kope do textařů. I za bolševika se kdovíjaký text napadal. A dnes si pamatujeme skladby, které byly kritizovány jako málo poetické,“ připomíná Josef Vlček, který pro Headliner už několik let připravuje rubriku Textaři, v níž právě o vzniků písňových textů mluví s autory napříč žánry i generacemi. 

„Skoro každý ti řekne, že nejdůležitější je slogan, který se člověku udrží v palici,“ shrnuje Vlček, proč většina ze současných textařů populární hudby začíná právě od sloganu. „Je to stejné jako titulkování v novinách. Kdo umí dobrý titulek, ten dneska píše nejúspěšnější články. To je styl doby.“

Přesto se najdou výjimky, jako byl David Stypka, jehož předčasný odchod si tento týden připomínáme. „Stypka do popu vstoupil ve vyšším věku. Byl daleko zralejší než každý jiný debutant. Byl to člověk, který byl už hotový. Bylo v něm už nějaké životní moudro a zkušenosti. To, když se do textu promítne, tak je daleko silnější,“ říká o jeho písních Josef Vlček.

Většina hudby, kterou slýcháme v rádiích ale vzniká podle jiného klíče „Básnickost si vymýšlíme my kritici, ale lidi oslovují jiné věci,“ dává za příklad Marka Ztraceného. „Píše komplexní melodie a jeho texty jsou opravdu ze života. Pro cílovou skupinu mezi 25 a 45 jsou to témata, která je hodně silně oslovují. A taky to umí podat a dobře pracovat s videoklipem.“

Řeč samozřejmě musela být i o lásce, která je tématem drtivé většiny nejúspěšnějších písní, které rezonují. „Od 90. let jako by umělci měli komplex, když mají vymýšlet něco o lásce. Najednou mají všichni pocit, že je to něco banálního nebo se bojí odkrýt svoje nitro,“ konstatuje Vlček. A tak, když se do toho ale některý autor pustí napřímo, často vznikne hit. To je případ aktuální skladby Do nebe se propadám skupiny Kryštof, ve které Richard Krajčo opakuje přímočarý rým „láska - sázka“. „Dovedu si představit, kolik holek je z toho hotovejch. Zvlášť když k tomu vidí ten srdcervoucí klip. Ale lidi mají rádi sentiment,“ konstatuje Josef Vlček. „Krajčo má ale načteno literatury i poezie a snaží se tomu přiblížit. Někdy ty obrazy chtějí širší analýzu,“ vzpomíná na jeden z prvních rozhovorů v rubrice Textaři. Přesto výsledek pro mnohé přesvědčivý není, právě z Krajčových veršů si třeba lidé na sociálních sítích často utahují. „Ale kdybychom se dnes dívali na Březinovu poezii očima hudebního kritika, tak to taky strháme,“ poznamenává Vlček.

Pobaveně reaguje i na novou skladbu Bílý karavan Dalibora Jandy, ve kterém textař Jan Krůta neváhal zpřítomnit slovo „kremrole“. „O tom, jestli je zrovna kremrole příliš, o tom rozhodujou lidi, jestli si to pustí nebo ne,“ směje se. „Honza Krůta je zajímavý textař a rád používá podobné obraty. Jenže když je slyšíš, tak ti to v hlavě zůstane. Právě to je ten háček, který se může zaseknout do srdce posluchače. Protože kremrole opravdu není v populární hudbě běžné slovo,“ pouští se Vlček do srovnání s 1. signální od Chinaski. „Jejich „uďál“ je taky odporný slovo, ale díky němu si tu písničku zapamatuješ. Divná slova totiž zůstanou v hlavě.“

A jak je to s texty u Mirai, Michala Horáčka nebo Pokáče nebo Kabátu? 

„Věděli, že se mnou v tom nebude ani náznak bulváru,“ říká Kamil Střihavka o hostech desetidílné série Ikony Kamila Střihavky, kterou od pátku 7.1. začne v týdenním cyklu vysílat ČT Art.

„Neměli jsme ambici vydělat peníze nebo se dostat do bedny. Šli jsme do toho jako ortodoxní hudební fanoušci,“ popisuje v podcastu Headliner CZ vznik formátu, pro který se s režisérem Miloslavem "Mumli" Levekem inspirovali u Sammyho Haggara z Van Halen. „Ten taky navštěvoval kolegy z rockový branže u nich doma a povídali si po svém. Humor je mezi hudebníky specifická věc,“ říká Střihavka.

Ikony tak nabídnou leckdy velmi osobní rozhovory například s Petrem Jandou, Romanem Holým, Radkem Pastrňákem, Fanánkem, Danem Bártou nebo Davidem Kollerem, se kterým Střihavku pojí i rodinné vazby, protože mají společného vnuka. „Já jsem dědeček číslo jedna a David dědeček číslo dva,“ vypráví Střihavka v rozhovoru s Honzou Vedralem pobaveně.

„Příprava před první klapkou trvala tři roky. Byli jsme důkladní a chtěli jsme, aby všichni velmi rychle zapomněli na to, že jsou kolem nich kamery,“ pokračuje v popisu nové série, v níž muzikanty rozpovídal v jejich domácím prostředí. I přes letité známosti se mnohokrát dočkal překvapení. „Třeba když jsem volal Petrovi Jandovi, úplně mě odzbrojila jeho energie. Moje první otázka byla: „Co bereš?“ Úplně mě převálcoval,“ říká hned o prvním dílu.

Došlo samozřejmě i na zanícené muzikantské povídání. „Michal Pavlíček půl hodiny mluvil a ani jsem mu neskočil do řeči. Odzbrojil mě příběh kytary, na kterou natočil celé album Stromboli. Škoda, že ten se do závěrečného střihu ani nedostal,“ pokračuje Střihavka. Výsledný pořad je podle něj takové best of z best of. Původní padesátiminutové medailonky totiž ještě sestříhali na polovinu.

Řeč ale nebyla jen o seriálu Ikony. Došlo taky na Střihavkovy začátky coby barového muzikanta, angažmá v Motorbandu, úplatky v rádiích i na to, proč se před pěti lety rozhodnul skoncovat s muzikály. „Prostě jsem doplatil hypotéku,“ říká nejdřív ve vtipu, proč se rozhodnul soustředit hlavně na živé hraní. „Ale to samozřejmě bagatelizuju. Muzikálový žánr šel divným směrem. Kumšt se začal krčit v rohu a pak z těch produkcí úplně zmizel,“ vysvětluje.  „Muzikál je od slova muzika. Musí tam být živej orchestra živá hudba. Když už to dneska pouští z cédéček, říkám si, kdyby jim to alespoň přeskakovalo, aby se něco dělo,“ nesouhlasí s uvažováním a praktikami některých současných produkcí, které z představení dělají rychloobrátkové zboží.

„Všechno jsem překlopil v živý hraní. To byl důvod, proč jsem vůbec začal s muzikou,“ vrací se Kamil Střihavka ke svým kořenům. V současnosti funguje ve čtyřech formacích najednou. „Sedím na víc židlích a nejsem kovanej autor, takže ty pecky ze mě lezou pomalu,“ odpovídá na otázku ohledně nové tvorby, jejíž vznik zpomalil obtíže spojené s uzávěrami kvůli covidu.

„Natáčení Ikon mě drželo hodně nad vodou, protože se prostě nehrálo,“ přiznává Kamil Střihavka, který každý díl zakončuje společnou písní nebo jamováním se svými hosty. A jaké je hlavní poselství jeho pořadu? „To, že jsem pětatřicet let profesionální hudebník se nevylučuje s tím, že jsem hudební fanoušek. Naopak.“

Už dva a půl roku pro vás v Headlineru připravujeme rubriku Feedback, která má jednoduchý princip: Zrecenzujeme všechno. 

Za dobu její existence jsme psali už o téměř 400 kapelách a umělců, na které by se jinak nejspíš vůbec nedostalo. A objevili jsme řadu takových, u kterých to jednou recenzí neskončilo. Ve speciálním vydání podcastu Headliner CZ se Honza Vedral a vydavatel Dany Stejskal, který je duchovním otcem rubriky Feedback, vrací k nejzajímavějším objevům letošního ročníku.

Řeč přijde i na spoustu věcí okolo. Jak je to se zvukovou kvalitou nahrávek, jak správně postupovat při zasílání materiálů do redakcí a připravit novinářům podklady. Na naše plány rozšířit Feedback na Pontony i Malostranské Besedy. Ale i na to, proč byl předobrazem rubriky Feedback mimo jiné i David Stypka. 

„Jeden z největších objevů rubriky Feedback je, že z úplně neznámých lidí často vypadnou skvělé věci, které vypadají, že mají statisícové rozpočty. A přitom jsou DIY,“ říká Dany Stejskal. A s takovým optimismem a nadějí, že věci dělat jdou, se s vámi v podcastu Headliner CZ pro letošek loučíme.

Další povídání o hudbě i s hudebníky pro vás budeme chystat zase v novém roce. Už se těšíme na spoustu dalších objevů.

PS: Shoutout pro Tomáše Lišku, Šouflšou, Johni, The May Revolution, Meredith Hunter, Zuzana Kráľová a další skvělé umělce, na které během povídání přišla řeč.

O tom, kdo bude Českou republiku příští rok reprezentovat v Eurovizi, se rozhoduje do 15. prosince. Mezi kandidáty jsou i Emma Smetana a Jordan Haj, kteří spolu natočili singl By Now. Na něj chtějí příští rok navázat společnou deskou i turné, se kterým by rádi vyrazili i do evropských klubů. 

„Můj tatínek by se otáčel v urně na klavíru. Ale jelikož měl vynikající smysl pro humor, tak by to vzal s úsměvem,“ říká o rozhodnutí aspirovat na účast v Eurovizi Emma Smetana. „V Izraeli se Eurovize slaví v ulicích. Je to národní svátek. Samozřejmě, že některá čísla jsou bizár, ale ta ostatní jsou na vrcholu toho, co je dnes v televizi možné,“ objasňuje svojí výchozí pozici její životní i umělecký partner Jordan Haj. Oba byli hosty Honzy Vedrala v podcastu Headliner CZ.

„Nevím, jestli by nám to posvětil, ale asi by nám to odpustil a řekl by nám něco velkorysého. Myslím, že by to prošlo, pochopil by náš záměr tu hudbu trochu vyexportovat,“ pokračuje Emma Smetana ve vzpomínkách na svého otce Jiřího Smetanu, který proslul jako skladatel i hudební producent, jenž byl schopen české hudebníky dostat za hranice. „Je legitimní chtít dostat hudbu, kterou děláme, k lidem v okolních státech, které by to mohlo zajímat,“ myslí si Jordan Haj. 

„Je to zajímavé už v téhle fázi. Už teď mi na Instagramu přibylo třeba 400 followerů ze světa,“ vysvětluje Emma Smetana, co je primárním cílem, proč se indie popová dvojice uchází o pozornost v nejsledovanější hudební soutěži světa.

Pokud by v hlasování uspěli, na pódium Eurovize by se mohl dostat i kus Hentai Corporation. „Petr Škarohlíd je génius. Když hraje, přistihnu se, že mě napadají jiné věci,“ říká Emma Smetana o angažmá kytaristy, který proslul v hodně odlišném  žánru, než je jejich zasněný pop. 

Řeč byla i o řadě dalších témat. Jak je to s filmem, který Emma Smetana a Jordan Haj v současnosti připravují? Co se dělo v zákulisí Českého slavíka?  S jakými problémy se potýká  Kapitán Demo a v čem se liší od Těžkýho Pokondra? A proč by Jordan chtěl, aby Emma byla jeho Olga Menzelová?

Viktor Sheen má v hitparádě IFPI tři alba najednou. Novinka Příběhy a sny válcuje i žebříček digitálních singlů, kde v prvním týdnu obsadila patnáct míst. Rádiový žebříček ale jeho jméno, stejně jako jména všech ostatních hlavních hráčů českého hip hopu, vůbec nezná. 

Proč česká rádia ignorují rap? Hostem Honzy Vedrala v podcastu Headliner CZ byl hudební publicista Josef Vlček, který stál v devadesátých letech u zrodu sektoru českých komerčních rádií, ví všechno o jejich historii, programování i dramaturgii. „První čeští rappeři se museli vyrovnávat s rytmikou. Byly z toho pokrouceniny a to se lidem nelíbilo, protože u nás jsme poměrně citliví na kvalitu textu,“ popisuje Vlček realitu rádií 90. let. 

Nic s tím tehdy nenadělal ani rychlý nástup Chaozzu. Přestože se díky hitparádě ESO a časopisu Bravo stali fenoménem, který pobláznil dospívající generaci, ani jim se v rádiích nedařilo. „V 90. letech šli všichni k rockový muzice a hip hop byl na okraji,“ shrnuje to Vlček. 

Proč se na tom ale do dnešní době příliš nezměnilo? „Když jsme dělali výzkumy pro Český rozhlas, hip hop u posluchačů skončil na předposledním místě,“ vysvětluje povahu českého posluchače Josef Vlček. Přestože obliba rapu stoupla z někdejších tří procent na dnešních sedm nebo osm, na to, aby to utáhlo celé rádio to podle něj stále není. „Musíme se na to dívat z hlediska ekonomiky. S rádiem, které má patnáct tisíc posluchačů jsi v háji. Každý, kdo do toho byznysu vstoupí, se snaží najít tak široký záběr, aby mu to vydělalo alespoň na přežití,“ dodává.  

Rádio podle něj navíc posluchače polarizuje. „Po pětadvacítce lidi ve svém vkusu zatuhnou a zatuhávají čím dál víc, až do té sedmdesátky. Pustíš skladbu, která se jim nelíbí a oni ti přeladí,“ vysvětluje denní rutinu rádiového dramaturga, který je odpovědný za poslechovost a poslechovost přináší peníze za reklamu. „Nůžky se nejprve musí rozevřít tak, aby lidi od rádií neutíkali. Zatím starší generace hip hop prostě neberou.“ 

Přes úspěch rapu v digitálu tedy zatím hip hop v rádiích čistě ekonomicky nevychází. „Kdyby to ekonomicky vycházelo, tak je tu hiphopových rádií spousta,“ konstatuje Josef Vlček. 

Může se situace někdy změnit? „Možná až ti, kterým je dneska mezi dvanácti a pětadvaceti, dorostou a tu muziku si s sebou přinesou. Pak je dost možné, že se i Viktor Sheen objeví v rádiích pro střední generaci.“ Otázkou zůstává, jestli v té době nějaká rádia, tak jak je dnes známe, ještě budou vysílat. 

V pondělí 6. prosince bude mít na novém iVysílání České televize premiéru prvních pět dílů webového dokumentárního seriálu Rapstory. Jeho režisér Šimon Šafránek byl na dálku hostem Honzy Vedrala v dalším vydání podcastu Headliner CZ. "

Rap se dostal z ghetta do fotbalových šaten," shrnuje Šafránek celkem deseti dílnou sérii, kterou připravili s hudebním novinářem Karlem Veselým a střihačem Šimonem Hájkem. "Je to kultura, ve které lze najít velké množství upřímných výpovědí o současném světě a člověku."

"Věnujeme se tomu, jak se hiphopová komunita u nás vůbec vytvářela. Hráli jsme si s představou, jak společnost ovlivňovala rap a jak rap ovlivňoval společnost. A přišli jsme na to, že rap ovlivňoval hlavně sám sebe," popisuje Šafránek koncept dokumentární série, která podle jeho slov nebude filmovou wikipedií, ale soustředí se na vybraná témata, která tuzemský rap do dneška zformovala.  

"Je to generační zlom, který zatím není vidět. V normálních médiích se moc o rapu neozvíš. Většinou jsou tam lidi s kytarama. A přitom děti poslouchají výhradně hip hop," popisuje, jak vzniká nedorozumění mezi generacemi. "Česká hudební scéna je optikou médií tak neuvěřitelně konzervativní, že je to na vyhlášení muzea," konstatuje Šafránek. 

Začnou tuzemská rádia konečně hrát rap? A stojí o to rapová scéna vůbec? A kdo všechno bude v Rapstory vystupovat, čím překvapil Ektor a prč všichni uznávají zrovna Oriona?