Houpačky

Knihkupectví a knihovny jsou plné publikací, knížek, časopisů, leporel a komiksů pro děti, od nejjednodušších obrázkových hříček až po multimediální interaktivní knihy, jejichž příběhy jsou doplněné celou další produkcí – od hraček přes seriály a filmy až po reklamní oblečení. Jaké knihy kupují a jaké příběhy čtou mámy Tereza a Míša, které si do dalšího dílu konverzačních Houpaček pozvala Martina Poliaková?

Psycholožka Ivana Štefková a terapeut Jan Vávra pomáhají jako autoři různých podpůrných projektů rodičům zvládat standardní i neobvyklé situace. „Dali jsme děti na první místo, soustředíme se jen na ně a neustále řešíme, čím je rozvíjet. Přitom bychom měli dělat radost sobě a dělat to, co baví nás. Děti naše radost svede a rády se přidají,“ vysvětluje Ivana Štefková.

Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) je nečastější duševní porucha u lidí hned po depresi. Během pandemie koronaviru se přitom riziko vzniku úzkostné poruchy u Čechů zvyšuje podle výzkumu Národního ústavu pro duševní zdraví až dvakrát.

„Nikdy neodcházíme předčasně, život je vždycky naplněný. Ale pocit nespravedlnosti u umírajícího dítěte stejně mám,“ říká Andrea Radomská, průvodkyně pro pozůstalé a terapeutka mobilního hospice Strom života. Když v rodině zemře dítě, rodiče podle ní potřebují pomoc vždycky. „Často to ale zvládnou vlastními silami, rodina třeba má tak pevné vazby, že se obdobím dokáže provést sama. Ale někdy taky pozůstalí nenajdou odvahu říct si o pomoc,“ říká terapeutka.

V dalším díle Houpaček si Martina Poliaková povídala s mámami Marií a Janou o jejich zkušenostech s dětskými skupinami. Janina dcera Ela začala do skupiny chodit v roce a půl, Mariin syn Eda v roce a čtvrt. Proč se rozhodly dát děti do kolektivu a jak jej vybíraly?

Během karantény roste podle celosvětových statistik domácí násilí, kterého se dospělí dopouštějí mezi sebou i na dětech. „Většinou to není tak, že chce agresor někomu ublížit, nezvládne ale svoje emoce. Dobrý rodič se zná a měl by tuhle situaci umět zachytit a včas řešit,“ říká Petra Wünschová, terapeutka a ředitelka Centra LOCIKA. To pracuje s rodinami, ve kterých se domácí násilí objevuje.

Rozmazlenost je termín, který nemá úplně jasnou definici, pro každého je to něco trochu jiného a často je označení „rozmazlené dítě“ používáno spíše jako bič k obviňování rodičů ze špatné výchovy. Právě obava z toho, že budu špatným rodičem a své dítě rozmazlím, může ale paradoxně vést k tomu, že dítěti rodiče neposkytnou dost lásky a jistoty.

V Česku je aktuálně až 40 tisíc dětí, které mají minimálně jednoho rodiče ve výkonu trestu. Legislativa ale vůbec nemyslí na to, aby mohl mezi odsouzeným a jeho dítětem být budován nebo aspoň zachován nějaký vztah. „Navíc myslet si, že vězení se může přihodit jen lidem na okraji společnosti, je mylné. Do výkonu trestu odchází i lidé z lepších rodin,“ upozorňuje Žaneta Dvořáčková z Mezinárodního vězeňského společenství.

V partnerství a mezi rodiči je často potřeba vyčistit vzduch i před dětmi, ale argument se může někdy zvrtnout a přerůst v hádku. Co potom? Jak zvládat konflikty se svým partnerem tak, abychom v tom mohli být pro naše děti příkladem? Tak o tom se v nových Houpačkách bavila Martina Poliaková se svými hostkami, mámami Míšou a Terezou.

O orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) slýcháme často v negativním kontextu. Říká se o něm, že sociální pracovnice „Zubaté“ v rozvodových řízeních nadržují matkám nebo že instituce odebírá rodičům děti. „Odebrání dítěte musí nařídit soud. Aby se to stalo, rodiče musí nějak zásadně selhat. Zájmem všech je, aby rodina zůstala pohromadě nebo aby bylo odloučení jen na přechodnou dobu,“ říká Tereza Štarhová, která jako sociální pracovnice pro OSPOD pracovala přes 15 let.