Podhoubí

V polospánku zahlédnout z okna růžově ozářenou krajinu od svítání a pak zase usnout. Nechat se z postele vytáhnout kuželem světla, po dvou krocích být na verandě a po dalších dvou ve studené trávě. Ohřát si vodu, rozpéct rohlík a opláchnout obličej, to vše jenom díky sluníčku. To je realita Českého soběstačného domu, který stojí odstřižený od inženýrských sítí v jihočeské krajině kousek od kramolínských sjezdovek. Jeho autorem je mladý podnikatel Pavel Podruh se svým týmem.

Zasahovat, nebo nezasahovat proti kůrovci? Otázka, která visela nad správou Národního parku Šumava velkou část jeho polistopadové existence. Čas běžel, aktivisté se přivazovali ke stromům, ředitelé parku se střídali rychleji než orkány, které zatím sfoukly, co brouk nahlodal, ale Šumava rostla dál. Pro někoho zbídačená, pro jiné plná vitality. Všechno to ze své hájenky už přes 40 let sleduje bývalý šumavský fořt Petr Ješátko, a tak o tom může vyprávět.

V polovině ledna vyšel text, který propojuje představy o dalším směřování naší země napříč environmentálním hnutím, sociálními organizacemi a zástupci pracujících pod názvem Nová dohoda. Autoři z platformy pro sociálně-ekologickou transformaci re-set v ní navazují na rooseveltovskou Novou dohodu ze třicátých let a evropský Green Deal, inspiraci pro myšlenkový obsah ale hledali spíš v textu Post-Growth Living britské autorky Kate Soper.

České zemědělství stojí přibližně za sedmi procenty emisí skleníkových plynů, přitom by mohlo být uhlíkově negativní a pochytat navíc jednu třetinu všech českých emisí. Musela by se ale celá plocha hospodářsky využívané krajiny obhospodařovat regenerativně. Znamenalo by to neorat, využívat minimum chemických aditiv, imitovat pasením pohyb praturů a správně mísit plodiny. O sekvestraci uhlíku do půdy a offsetech jsem mluvil s Václavem Kurelem.

Libor Bednář pracuje v lese přes patnáct let, ale teprve posledních pět se svému vysněnému povolání může věnovat naplno. Začal při práci v dopravě s malou kárkou a poníkem, se kterým vytahoval menší souše z lesa, aby si vydělal na svého prvního pořádného koně. Teď má čtyři plemenné hřebce českomoravského belgika – chladnokrevného koně, který se hodí na práci v lese. V městských lesích na Žambersku jsme spolu natáčeli Podhoubí při práci s desetiletým hnědákem Kubou.

Lucie Nencková je zakladatelkou neziskové organizace ISFOR – Institut pro společnost 4.0. Potkali jsme se spolu před víc jak třemi lety na jednom pražském swapu oblečení, kde prezentovala výsledky své disertační práce o nakládání s textilním odpadem v českých domácnostech. Pomáhala s vytvořením dokumentu pro Ministerstvo pro místní rozvoj s názvem Smart Cities – odolnost prostřednictvím SMART řešení pro obce, města a regiony. O chytrých řešeních jsme se bavili i v Podhoubí.

Národní parky jsou výkladními skříněmi geomorfologie, fauny i flóry daného státu. Nejstarší Krkonošský národní park byl vyhlášen v roce 1963, v roce 1991 přibyla Šumava a Podyjí, nejmladší Národní park České Švýcarsko následoval o devět let později. S novou vládou a jejími programovými prioritami se znovu mluví o zavedení nového národního parku a nejblíž jsou tomu na Křivoklátsku, kde politická i společenská objednávka po deseti letech debat sílí.

Sekularizované Vánoce si podmanila slevová hesla, nabídka digitálních tržišť a nákupní centra s vánočním playlistem. Atmosféru Štědrého dne stále ještě tvoří nebo jen doplňuje bohatá nadílka. Na jedné straně stojí naše snaha potěšit blízké, na druhé desítky tisíc objednávek denně na webech obchodníků. Někde mezi tím, za tím a pod tím se ukrývá rub potěšení z věcí – dead stock – to, co se rozbije, nepovede, nelíbí, neprodá. Jenomže plýtvání k přesycenému trhu patří.

Teplárenství je odvětví energetiky, které není tolik na očích, pokud si odmyslíme desítky metrů dlouhé komíny kousek za městem. Stejně jako se s koncem uhlí budou muset vypořádat uhelné elektrárny, které stále ještě vyrábí 40 % tuzemské energie, prochází transformací i teplárny. Tam, kde se pálilo uhlí, aby šlo lidem parovody teplo rovnou do radiátorů, zavádí čím dál větší podíl zemního plynu, odpadu a biomasy, na kterou se zaměřuje aktuální díl Podhoubí.

„… je to antropocén, šesté vymírání, pravda a láska, pokrok, růst, uhlí a ropa, sucho, štěstí… kecy, kecy, můj text, kecy…“ To je malý úryvek z rozsáhlé básně Vichřice pětatřicetiletého básníka Radka Štěpánka, který prý o přírodě píše odjakživa. Radek vystudoval Environmentální studia na Masarykově univerzitě a mimo jiné stojí za edicí Klimax věnované environmentální literatuře nakladatelství Host.