Podhoubí

Lesy Čech a Moravy prožívají jednu z největších krizí v novodobé historii. Příčiny nemá cenu znovu rozpitvávat, mnohem přínosnější je nacházet cesty pro budoucnost lesů, protože bez nich si o neutrální uhlíkové ekonomice můžeme nechat zdát. Na jedno z řešení se může každý z nás jet podívat k obci Klokočná u Říčan, kde přes třicet let v tichosti za dohledu Vladislava Ferkla roste les, který je odolnější, ekonomicky efektivnější a přírodně hodnotnější než plantáže, které známe.

V současnosti je průměrná teplota planety o 1,18 °C vyšší než v roce 1880. Množství skleníkových plynů, které globálně vypustíme do ovzduší, je i přes snahy klimatického hnutí každý rok vyšší, a kdybychom takto pokračovali, atmosféra by se na konci tohoto století oteplila skoro o 5 stupňů. Vědci z IPCC se přitom shodli, že relativně bezpečné oteplení by nemělo přesáhnout 1,5 °C. Jak se k tomuto cíli dostat? Přesně o tom byla klimatická konference OSN v Glasgow COP26.

V Glasgow právě probíhá 26. konference OSN o změně klimatu. Jedna z kritik setkání světových lídrů přichází i ze strany domorodých komunit a původních obyvatel neindustrializovaných částí světa. Jejich hlas není brán se stejnou vahou jako hlas zástupců silných ekonomik. Právě tito lidé, kterým ekologická organizace Global Witness říká ochránci půdy, ale často končí tragicky.

Sociální sítě experimentálního hudebníka, zvukového umělce a iniciátora kulturního prostoru LOM v bratislavské Petržalke Jonáše Grusky se před pár lety začaly plnit fotografiemi hub. Houby se možná i díky pandemické pomlce kulturního života staly denní součástí jeho života. Napsal brožuru o houbách pro Městské lesy Bratislava, pořádá festival mykoLOM a mykologické procházky. Proč po celém světě roste zájem o houby a počet amatérských mykologů jako houby po dešti?

Móda a textilní průmysl přispívají nezanedbatelným podílem ke znečišťování planety a ke klimatické změně. Celé odvětví si problematičnost produkce rychlé spotřeby uvědomuje a dělá různé kroky, jak svůj dopad zmírnit. Textilní designérka Linda Havrlíková patří k lidem, kteří se nebojí radikálních kroků. Přestěhovala se na rodinnou usedlost v úpatí Brd, kde hospodaří v duchu soběstačnosti, a ušila svou diplomovou kolekci sak a kabátů z vlny vlastních ovcí.

Jídlo nás doprovází každý den, jeho produkce zasahuje jak do mikrosvěta tkání a buněk, tak do makrostruktur krajiny a životního prostředí. I přes závislost na potravinách je nám z velké části proces, který stojí za jejich produkcí, skrytý. A stejně tak i jeho hlavní aktéři. Žijí ve finanční nejistotě a prestiž jejich zaměstnání je podprůměrná. V kombinaci se stagnací výkupních cen a vrtkavostí počasí jsou zemědělci překvapivě náchylnou skupinou k dobrovolnému ukončení života.

Rok 2021 je také ve znamení hvězdných válek miliardářů o dobytí pozic na poli kosmického turismu. Nabízí se otázka, jestli je to v současné situaci správně vynaložené úsilí. Jeden pasažér kosmického plavidla vypustí 50- až 100krát víc skleníkových plynů do ovzduší než cestující na palubě letadla. Vesmírný inženýr a popularizátor vědy Jan Lukačevič si myslí, že bychom od sebe měli oddělovat kosmický výzkum a turistické výlety do vesmíru.

„Myslím si, že žijeme v bezprecedentní krizi a že nejvíc nám pomůže, když se trochu stáhneme z role věčných nabízečů řešení, a místo toho postojíme a rozhlédneme se kolem sebe, zda řešení nepřicházejí úplně odjinud…,“ píše filozof Lukáš Likavčan ve svém kurátorském textu pro jedenáctý ročník Fotograf Festivalu s názvem Pozemšťané/Pozemšťanky. Kdo jsou to pozemšťané a jak nám může umění pomoct s řešením klimatické krize?

Na Podblanicku vysadili za posledních dvacet let přes dvě stě kilometrů alejí. Aleje jsou výrazným krajinotvorným prvkem, který k české kulturní krajině odedávna patří. Se socialistickou kolektivizací část z nich padla za oběť scelování polí, podobně jako se rozoraly meze nebo zrušily remízky a příjezdové cesty. Co je vhodné pro intenzivní hospodaření s těžkou technikou, se s klimatickou změnou stalo neudržitelné, a tak se fragmentace krajiny vrací.

Od Aristotela máme tendenci vnímat rostliny jako něco méně živého. Méně se pohybují, pomaleji reagují, někde si tak pomalu rostou, a jejich životní principy jako by byly od těch našich docela vzdálené. Proč to není tak docela pravda, vysvětluje v Podhoubí biolog z Univerzity v Bonnu František Baluška. Spolu s italským vědcem Stefanem Mancusem založili v roce 2005 obor neurobiologie rostlin, ve kterém se věnují studiu nervové aktivity zelených organismů.