„To máš od lavice,“ říkala mi teta, když jsem pofňukávala nad svými věčně černými a zhrubělými lokty. „Máš si to mazat indulonou.“ Kůže mi tam byla vždycky trochu velká a od září do června otlačená od umakartové desky, která jako by se tak dětským pažím snažila stůj co stůj vtisknout aspoň něco ze své normalizační ošklivosti.