Ve středu jsem se procházel centrem Vídně; ve vzduchu bylo cítit jaro. Málem jsem už zapomněl, že to v tomto městě v lednu není žádná výjimka. V jedné úzké uličce jsem na římse, asi v úrovni svých očí, uviděl bílou holubici. Ne nějakého světlejšího holuba, i když i ty mám velmi rád, ale skutečnou sněhobílou holubici, s jemně tvarovaným krkem a hlavou a elegantně složenými křídly.