Vizitka

Pěstuje bonsaje, hrával závodně šachy, byl trenérem fotbalu a dodnes pracuje v průmyslu. Od dvanácti si ale v sobě nese i touhu fotit. K přírodě přidal snímky rodného Valašska, kde dodnes žije a které rozhodně nevnímá jako mizející svět. Důležité pro něj je, aby „splynul s dějem“; až bolestná blízkost k fotografovanému je ostatně z jeho snímků dobře patrná. Proč se Josefu Vráželovi znechutilo focení během pandemie koronaviru? I na to se ve Vizitce ptal David Hamr.

Vyprávět příběhy je podle něj dar, i proto má rád práci pro rozhlas; líbí se mu, že kulisy děje si tvoří sami posluchači. Od 80. let je součástí ústeckého Činoherního studia a stejně dlouho se věnuje studiu svých židovských kořenů. Miluje epitafy na židovských náhrobcích. „Jsou rytmické a ještě se z nich dozvíte, že nebožka ušetřila dětem peníze na studia,“ říká herec Jaroslav Achab Haidler. Odkud se jeho druhé jméno vzalo? I na to se ve Vizitce ptal Ondřej Cihlář.

Ideální stav divadelního provozu? Pro režiséra, scenáristu, někdejšího kmenového autora jihočeského Malého divadla a současného spoluvedoucího pražského Divadla NoD jedna velká, dokonale propracovaná inscenace za rok a půl. Jenže praxe je jiná, a tak se Janek Lesák alespoň snaží své inscenace stavět na atypických tématech i technologiích. Jaké divadlo dnes zaujme teenagery? A proč se pan Lesák rozhodl relaxovat v truhlárně? Ptala se Veronika Jošková Štefanová.

„Víc než umělecký svět mě formovaly technologie. Vyrůstal jsem na sedadle spolujezdce tátovy tatrovky, byl jsem dítě fabrik,“ vzpomíná rodák z Bíliny Pavel Kopřiva. Umění se ale chtěl věnovat odmala, v Jablonci vystudoval tvorbu bižuterie a na UMPRUM sklo. Zvládnuté řemeslo ovšem nejraději opouští ve prospěch práce s novými médii; může tak lépe komentovat fungování společnosti, na které ho fascinuje zejména manipulace všeho druhu. Do Vizitky ho pozval David Hamr.

„Nebýt babičky, nevím, jestli bych studoval dramaturgii. Společné návštěvy divadla a následné rozebírání viděného pro mě byly moc důležité,“ vzpomíná Matěj Samec na iniciační momenty s režisérkou Evou Hallerovou. Už přes deset let je spojený s Divadlem MeetFactory, kde se podílí na inscenacích inspirovaných převážně soudobou beletrií. Je ale také nadšeným rozhlasovým tvůrcem. O vztahu k novému způsobu práce se slovem a zvukem s ním ve Vizitce mluvil Ondřej Cihlář.

Pavel Büchler původně studoval typografii, a kdyby v 80. letech neopustil Československo, dost možná, že by se jí věnoval dodnes. V Anglii ale rozvíjel linii volného umění, kterou započal ještě v Praze experimenty s akčním uměním. Co z typografie v jeho životě zůstalo? Jak vnímá vztah mezi umělcem, dílem a divákem, v čem jsou pro něj zásadní texty Franze Kafky a Karla Marxe a jak se během dvaceti let proměnilo umělecké vzdělávání? Ve Vizitce se ptala Hana Slívová.

Třetím rokem se někdejší ředitel Národní galerie Jiří Fajt stará o program a mezinárodní projekty Státních uměleckých sbírek v Drážďanech. Proč tamní dětský kurátorský tým odmítl výstavu Islanďana Olafura Eliassona? Jaké bylo setkání s tureckým nobelistou Orhanem Pamukem, v čem jsou inspirativní diskuse se saskými politiky, jaké jsou profesní kvality nové šéfky Galerie Rudolfinum J. T. Bailey a jakou kulturu doporučí na Pražský hrad? Ptala se Hana Slívová.

Mluví o sobě jako o terapeutce veřejného prostoru, jehož neduhům se věnuje devět let. Svou diplomku tehdy rozpracovala do Manuálu dobré praxe reklamy a označování provozoven pro Brno – střed, podílí se ale i na proměně nádraží a městských výloh. Do českých ulic by ráda dostala trochu radosti a živelnosti z Belgie a Portugalska a v její mravenčí práci jí nejvíc nabíjí debaty s lidmi. S grafickou designérkou Veronikou Rút Fullerovou ve Vizitce mluvil Ondřej Cihlář.

Ida Kelarová studovala hudbu v akademickém prostředí konzervatoře, nejšťastnější ale je, když svým silným emocím může dát volný průchod. Z Walesu a Skandinávie přesídlila na Vysočinu, odkud se se svým mužem Dežem Duždou věnuje chodu souboru Čhavorenge. V něm zpívají i romské děti z chudých slovenských osad. Ida jim dává respekt a lásku, ale také pevné mantinely. Jak se paní Kelarové daří učit děti životu v pravdě? I o tom ve Vizitce mluvila s Renátou Spisarovou. Repríza

Jako malá vytahovala z košů špejle od nanuků a vyráběla z nich parkety pro panenky. Později přidala malování na překližku, koláže z obnošené kůže, plastiky ze smaltu a mozaiky z kousků suti. Posledních dvacet let zdokonaluje výtvarnice Veronika Richterová metodu, kterou nazvala PET art. Pestrobarevné květiny, zvířata, podmořský svět nebo lustry nerozeznatelné od křišťálu – v to všechno dokáže proměnit plastové lahve. O životě s materiály s ní mluvila Hana Slívová.