Vizitka

Klavírnímu dílu Bedřicha Smetany se interpreti vyhýbají; prý hodně práce za málo muziky. Pianistka Jitka Čechová je ale jiného názoru a na Smetanu nedá dopustit. Talentem a naturelem je podobná Claře Schumannové, která s repertoárem i dětmi sjezdila Evropu. Paní Čechová je se svým Smetanovým triem úspěšná celosvětově, navíc skvěle vypráví. Třeba o vztahu k Bohuslavu Martinů a Josefu Páleníčkovi nebo o potížích se soustředěným hraním. Do Vizitky ji pozvala Markéta Kaňková.

Rodiče bavilo sbírat fyzické objekty, mladí zase rádi sbírají digitální věci, přibližuje dramaturg Festivalu umění a kreativity ve vzdělávání, kurátor a výzkumný pracovník Michal Kučerák směr svého odborného zájmu. Dlouhodobě sleduje, jaký typ přemýšlení přináší digitální technologie a na nich založené umění. Jak konkrétně lze propojit umění, vědu a aktivismus? Uvědomují si děti srostlé s mobilem svou digitální stopu? I o tom mluvil ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem.

Nezahraje tak vysoko jako housle a tak nízko jako kontrabas, ale neobejde se bez něj žádný big band. To je stručná vizitka trombonu, který ve svých osmadvaceti bravurně ovládá Richard Šanda. Hudbu studoval na Ježkově konzervatoři a na JAMU, zásadní kontakty a praxi si přivezl z Amsterdamu. Je členem big bandu Gustava Broma a jeho trio Treetop udivuje netradičním obsazením. O čarování s trombonem, které mu vyneslo i cenu OSA za nejlepší skladbu, s ním mluvila Markéta Kaňková.

Na FAMU mu Karel Kachyňa říkal, ať nikdy nespolupracuje s Českou televizí. Posledních deset let režisér Jan Pachl činí opak. Seriálem Volha o životě spojeném s provozem televize od 70. let otevřel diskusi o duchu doby, za což je rád. Ještě raději je za možnost vyrůstat v devadesátkách. Mezi zásadní vlivy řadí americké road movie, proto do seriálu Cirkus Bukowsky, jedné z prvních detektivek vysílaných na ČT, zařadil dlouhé „cestovní“ záběry. Do Vizitky ho pozval Ondřej Cihlář.

Autenticita, opravdovost, čistota. Tato slova během Vizitky tanečnice, choreografky a taneční pedagožky Evy Blažíčkové zaznívala z jejích úst často. Ze své celoživotní pedagogické praxe dobře ví, jak tanec proměňuje životy dětí, a i dnes se snaží tanci získat na školách větší prostor po boku výtvarné a hudební výchovy. Se zakladatelkou pražské konzervatoře Duncan centre mluvila Markéta Kaňková.

Vystudoval práva, hraje na varhany, na chatě v jihozápadních Čechách pěstuje vlčí máky, učí na umělecké vysoké škole a před deseti lety si vyzkoušel proces prezidentské kandidatury. Kromě toho ale hodně maluje a od šesti let skládá hudbu. „Při skládání sice nejde o život, ale mělo by jít,“ shrnuje svůj zodpovědný přístup k umění, v němž je – prý jako každý – samoukem. Hostem Markéty Kaňkové byl ve Vizitce Vladimír Franz.

Neloudej se s tím skládáním tolik, říkal mu kdysi jeho otec Zdeněk Zouhar (1927 – 2011). Jestli je však pro muzikologa, skladatele, majitele Ceny Alfreda Radoka a prorektora Univerzity Palackého Víta Zouhara něco typické, pak je to pracovitost. Ve svých sedmapadesáti má na svém kontě přes šedesát orchestrálních skladeb a jedenáct oper, čtrnáct let také učil hudbu v Grazu. Do Vizitky ho pozval Michal Bureš.

Lidská ruka, noha, ale taky pokojová květina, palná zbraň nebo samotný autor v kostýmu či uniformě. I tyto výjevy najdeme na stylizovaných plátnech Zbyňka Sedleckého. Ovlivnila ho studia u Jiřího Načeradského i Jiřího Sopka a své obrazy teď často zasazuje nikoliv do exteriéru jako dřív, ale do interiéru: tématem mu je třeba jeho ateliér. Ostravského malíře z architektonické rodiny pozvala do Vizitky Markéta Kaňková.

Ve Vizitce si nechala pustit skladbu Cruel Country od americké kapely Wilco; prý aby si připomněla, v jak kruté zemi žije. V dubnu měl premiéru její hraný debut Zešílet o tom, jak těžké je dovolat se spravedlnosti ve chvíli sousedské šikany. Hledání čisté spravedlnosti oproštěné od dojmů je ostatně její celoživotní téma, které od nultých let zpracovává v dokumentech. Hostem Ondřeje Cihláře byla filmařka Zuzana Piussi.

Než Bohumila Adamová neboli Anna Bolavá vstoupila na scénu s debutem Do tmy, měla za sebou jen sbírku básní. Od té doby vydala tři další romány a za posledního Vypravěče je opět nominovaná na literární cenu. „Básně momentálně nepíšu, těm současným ani nerozumím. Zjistila jsem, že obrazy, které mě napadají, můžu použít v próze. Napsat prozaický text je pro mě pořád výzva,“ řekla ve Vizitce Markétě Kaňkové. Probraly spolu ale i focení kombajnů a pěstování brambor.