
Sign up to save your podcasts
Or


Západní Balkán je hraniční oblast Evropy – tedy přinejmenším Evropské unie. Jak vypadají hraniční kontroly na této čáře? Co vás tam může potkat? Co se pašuje, jak si poradit s celníky a jak si pojistíte, že vás neomylně vyhmátnou? O tom všem diskutují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi v nové epizodě svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované.
Jakub líčí své historky dávné, přiznává, co se sám pokoušel pašovat přes čáru, jak se to dělá, kolik cigaret musíte rozdat a kolik euro. Zároveň přidává spoustu dalších cestovatelských zážitků ze svých cest po Srbsku a Bosně: tušíte například, proč v Sarajevu musí taxikáři zakrývat, že jsou taxikáři? Anebo jak vypadá železniční doprava mezi dvěma největšími srbskými městy?
Vláda prezidenta Alexandra Vućiće se sice pyšní plány na stavbu nového rychlostního železničního koridoru mezi Bělehradem a Novým Sadem, jenže ve skutečnosti od loňského neštěstí na hlavním novosadském nádraží vás žádný vlak do města nedoveze – zůstanete stát na předměstí a dal si musíte poradit sami, jelikož neexistuje ani žádná náhradní autobusová doprava. „To je zásadní rozdíl oproti nám. Na tom si uvědomuju, že my Češi patříme na Západ – u nás totiž vždycky automaticky někdo hledá řešení systémové, na jihu je to na každém zvlášť,“ dodává k tomu Jakub.
Dál je ovšem řeč o ledasčem dalším: na čem se pozná zvyšující se ekonomická úroveň Balkánců? Třeba na tom, že chovají více domácích mazlíčků a po městech se už nepotulují smečky psů. Jaký je rozdíl oproti cenám v největší balkánské metropoli Bělehradě a v Praze? Za čím jezdí turisté právě do srbského hlavního města? A víte, že v Sarajevu si nedáte v centru jen tak pivo? A co jsou pochutiny, za nimiž se vyplatí sem přijíždět? Proč mizí tradiční balkánský fastfood s čevapi a pljeskavicí? A budou věhlasné tržnice vytlačeny obchodními řetězci, nebo se o to není třeba bát? Kam jet v Srbsku na nejlepší hudební festival?
S každou minutou vyprávění Jakub odhaluje svému staršímu sourozenci a posluchačům svět, který našinec ke své škodě nezná a který mu chystá jeden menší kulturní šok za druhým – čímž je právě přitažlivý. Západní Balkán totiž není jen chorvatské nebo slovinské pobřeží, což je dosti jiný svět než vnitrozemí. Jsou to hory, stále ještě divoká příroda a mnohé kulturní přeryvy dané tím, že se zde protíná život několika velkých náboženství a že se prostředí rychle (vlastně v průběhu života jedné generace) radikálně mění. Kdysi kosmopolitní Sarajevo tento ráz ztratilo, nabývá ho Bělehrad. Což ovšem neznamená, že v Sarajevu není co zažít. Aneb konečně podcast o touze cestovat.
„Přišlo mi to strašidelný, zveřejnit adresu pana Jiříkovského a natočit dveře, říkal jsem si, kolik hodin ten člověk ještě přežije. Kdybych byl na jeho místě, koupil bych si od státu změnu identity a program na ochranu svědků,“ říká ekonom a odborník na kryptoměny Jakub Jedlinský z Vysoké školy ekonomické v Praze, který byl hostem Hrotcastu.
Dodává, že je dobře, aby veřejnost měla přístup k informacím o kauze. Jeho prvotní emoce prý byla, že někdo podepsal Jiříkovskému rozsudek smrti.
„Moje důvěra k instituci vlády není vysoká a kauza tomu příliš nepomohla, konečný verdikt by měl být na policii,“ říká expert. Každý den prý přicházejí nové informace a je čím dál těžší věřit tomu, že je za tím jen naivita hlavních aktérů z řad vlády. Podle Jedlinského je původ bitcoinů téměř jasný, NCOZ pracuje dobře a je legitimní i technicky možné prostředky zmrazit.
„Burza peníze zmrazí a vydá orgánům činným v trestním řízení, otázkou je pozice těch kupujících v celé kauze. Státy se ale běžně dostávají k bitcoinům z trestné činnosti a dále je prodávají.“
Darknetové tržiště a šlechetná myšlenka, jde to dohromady? Podle experta se na takovém tržišti může obchodovat cokoliv, od marihuany a kokainu, až po dětskou pornografii a zbraně. „Je to otevření skříně zavřené deset let, dřív věci fungovaly úplně jinak, policie neměla zkušenosti ani nástroje, dneska jsme úplně jinde. Ale ani dřív to nebylo tak, že většina transakcí s crypto měnami byla v té šedé zóně. Jde o minimum transakcí,“ dodává Jedlinský a mluví i o tom, jak celá věc ovlivní obchodování s bitcoiny a povědomí lidí o tom, jak měna funguje. A prý může být pravda i to, že stát mohl být zneužit. „Jsme v příběhu, kde je naivní stát a génium Jiříkovský, ale zas tak geniální plán to není,“ směje se expert.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Jak zamíchá s českou politickou scénou bitcoinová aféra Pavla Blažka? Daniel Kaiser je k celému případu skeptický: „Nechápu potřebu naskakovat na všechno okamžitě a o vteřinu dřív než zbytek davu. Zkušenost s tím, jak fungují česká média ve spolupráci s policií, nabádá k agnosticismu.“ „Nebudu se tvářit, že se ta věc nestala a nebudu ze sebe nechat dělat idiota. O což se Pavel Blažek svou bodrostí snaží,“ oponuje Dalibor Balšínek.
Kaiser za větší průšvih vlády považuje zpackaný tendr na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany. „Jestli má Fialova vláda kvůli něčemu s hanbou odejít do historie, tak je to tohle,“ říká. „Do žádné z těch kauz pořádně nevidím, ale myslím, že je to zřetězení impotence vlády, ne jen této vlády. Je to zvláštně systémová věc,“ dodává Maciej Ruczaj.
Ten přinesl na Echo Poradu vhled do Polska po víkendových prezidentských volbách. „Asi je důležitější dívat se na to, kdo prohrál, protože ta výhra Karola Nawrockého by nebyla možná, kdyby lidi nechtěl, aby prohrál Donald Tusk,“ říká.
Na Echo Poradě diskutovali Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Maciej Rucza a Dalibor Balšínek.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
Šestnáctinásobný mistr republiky, účastník čtyřiceti ročníků Šestidenní a veterán Dakaru Bohumil Poslední byl hostem podcastu Men’s Factor. „Viděl jsem jako malý kluk v televizi motokros a řekl jsem rodině, že tohle budu dělat,“ říká a dodává, že cesta to nebyla jednoduchá. Od kol a upraveného Pionýra přes ČZ z půjčovny až po reprezentaci Československa v elitních světových soutěžích.
Kromě domácích titulů a závodů po světě považuje za vrchol kariéry Dakar v roce 1994. „Dakar není jen závod. Je to přežití. My spali v písku, bez spacáků, ráno jsme se jen zvedli a jeli dál.“ Jedna z nejsilnějších vzpomínek ale přišla v roce 1985. Na Šestidenní ve Španělsku zachránil život italskému soupeři, který upadl v bezvědomí. „Měl fialový obličej, křeče – napadlo mě, že má zapadlý jazyk. Vytáhl jsem ho a on začal dýchat.“ Později za tento čin obdržel prestižní cenu Fair Play UNESCO.
I když měl možnost reprezentovat Spojené státy, odmítl. „Věděl jsem, že československý tým má na vítězství. Nakonec nás zradila technika a dnes toho trochu lituji.“
Dnes podle něj mají mladí začínající jezdci horší podmínky. „Dřív stačilo ukázat, že na to máte, a oddíly si vás našly. Dneska? Bez peněz a kontaktů nemáte šanci.“
Smlouva se Svatým stolcem, v médiích běžně nazývaná smlouva s Vatikánem, již několik měsíců z mnoha důvodů budí rozruch, přestože relativně hladce prošla parlamentem. Nejkontroverznější se zdá pasáž o zpovědním tajemství, jež je podle kritiků, mezi něž se počítá i prezident Petr Pavel, smlouvou značně rozšířeno. Obhájci ale tvrdí, že smlouva neobsahuje nic, co by v českém právu již nebylo. Nyní o tom, zda je smlouva s Vatikánem v souladu s českou ústavou, bude rozhodovat Ústavní soud (ÚS). O problematice v Salonu Echa diskutovali senátor Václav Láska, který podání podnětu k ÚS zorganizoval, advokát Jakub Kříž, který za Českou biskupskou konferenci sepsal pro ÚS vyjádření, a zakladatel spolku Pro čistou církev a bývalý církevní soudce Jan Rozek.
Pozvání Pavla Štrunce tentokrát přijali předseda hnutí SPD Tomio Okamura a šéf České pirátské strany, 1. náměstek pražského primátora Zdeněk Hřib.Okamura s Hřibem se střetli o tom, zda má kvůli Blažkově kauze rezignovat celá vláda Petra Fialy. „Samozřejmě ano. Ty věci se už kumulují, nejsou to jen bitcoiny. (...) Proto my vyzveme hnutí ANO a podpoříme hnutí ANO ve vyvolání hlasování o nedůvěře vládě. K vyvolání je třeba 50 poslanců, hnutí SPD má jen 20 poslanců,“ oznámil Okamura.Hřib upozornil na to, že jsou jen asi čtyři měsíce do voleb. „Vnímám to v tom celku. Za mě není vhodné, aby ta dosavadní čtyřkoalice si nad tím mohla umýt ruce, to není dobře,“ řekl s tím, že se zdráhal říci, zda by měli Piráti podporovat hlasování o nedůvěře.
V novém dílu pořadu Echo Prime Time vystoupil zakladatel Paralelní polis a jeden z průkopníků české kryptoscény Roman Týc, který komentoval současnou bitcoinovou kauzu ministerstva spravedlnosti. Jeho tvrdá slova dopadal nejen na exministra Pavla Blažka (ODS), ale i dárce problematických bitcoinů Tomáše Jiřikovského. Kromě ostré kritiky nekompetence obou aktérů ale zdůraznil i vážné bezpečnostní aspekty celé kauzy.„To je doslova, jako kdybyste Escobarovi bral peníze z fetu,“ komentoval Týc okolnosti, za kterých stát přijal a prodal kryptoměnu od člověka dříve odsouzeného za provoz online tržiště s drogami. Uvedl, že darkweb je místem, kde „se dá prodávat a nabízet téměř cokoliv, co se běžně nesmí“ a že nejde jen o dar, ale o zásah do nebezpečného a nestabilního prostředí.
Bolest je výlučná zkušenost; jen my můžeme cítit vlastní bolest. Přesto je v ní něco sdíleného – a často rodinného. Fyzioterapeut Pavel Kolář v rozhovoru pro Týdeník Echo připomněl, že vnímání bolesti je zakořeněné ve vztazích. Dítě, které spadne, se učí nejen snášet bolest, ale také chápat, jak na ni okolí reaguje. Pavel Kolář k tomu poznamenává: „Dítě spadne, odře si koleno, třeba mu i teče krev. Když se v tu chvíli všichni seběhnou a začnou dítě hystericky utěšovat a někoho ještě napadne dítě pro jistotu odvézt k lékaři, je to problém. Samozřejmě dítě zkontroluji, ale neřeším škrábance, modřiny, jizvy. Ať dítě ví, že pády a bolest jsou normální a že tu jsou od toho, aby se překonávaly. Když mu toto nepředáme, vytvoří si vadné stereotypy, které ho budou trápit celý život.“Podobně uvažoval Ludwig Wittgenstein. Ve Filosofických zkoumáních tvrdí, že ani bolest – jakkoli soukromá – nemá svůj význam nezávisle na jazyku, nezávisle na tom, jak se ji učíme pojmenovávat, chápat, sdílet. I bolest je součástí tzv. jazykových her. Wittgenstein na tom mimo jiné ukazuje, že je-li i bolest, respektive možnost jejího vyjádření takto jazykově podmíněná, je jazyk podmínkou významu vůbec. Což také znamená, že i v něčem tak intimním jako je bolest jsme odkázáni na druhé. Soukromý jazyk neexistuje. Nikdo si nemůže vymyslet vlastní jazyk; jazyk je vždy intersubjektivní; je to skupinové úsilí.Krom toho, že Wittgenstein promyslel zásadní filosofické otázky na pozadí jazyka a jazyk tak uchopil jako něco, co zakládá náš vztah ke světu, formuloval třeba i specifický pojem štěstí. Štěstí není něco, co bychom nacházeli; je to něco, co přinášíme – nebo nepřinášíme – do světa, anebo přesněji: je to náš postoj ke světu, respektive to, co Wittgenstein označuje jako formu. Nikoli obsah života, ale jeho forma je stěžejní.Máme-li problém, je marné hledat jeho řešení. Problémy se neřeší – „nechávají se zmizet“. A jak je necháme zmizet? Tím, že změníme formu života. To říká filozof, který sám neustále proměňoval svůj život: byl dobrovolníkem ve válce, učitelem na základce, architektem, zahradníkem, nemocničním technikem během Druhé světové války.KapitolyI. Bolest a rodinná příbuznost [úvod až 15:20]II. Problémy? Změň formu života. [15:20 až 35:50]III. Přečteno? Zahoďte můj Traktát [35:50 až 1:05:40]IV. „Život nás může učit věřit v Boha“ [1:05:40 až konec]BibliografieHerbert Marcuse, Der eindimensionale Mensch, Springe am Deister: Zu Klampen Verlag, 2014.Tereza Matějčková, Naše mysl si umí vytvářet vlastní léky, jen jí to musíme dovolit, in: Echoprime, 21. května, 2025, https://www.echoprime.cz/a/HWCJp/nase-mysl-si-umi-vytvaret-vlastni-leky-jen-ji-to-musime-dovolitBrian McGuinness – Radmila Schweitzer, Wittgenstein: Eine Familie in Briefen, Innsbruck: Haymon Verlag, 2018.Ludwig Wittgenstein, Tractatus philosophicus, přel. Petr Glombíček, Praha: OIKOYMENH, str. 2007.Ludwig Wittgenstein, Filosofická zkoumání, přel. Jiří Pechar, Praha: Filosofický ústav, 1993.Ludwig Wittgenstein, Vermischte Bemerkungen, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1987.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
V roce 1956 se konal XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, na kterém pronesl Nikita Chruščov tajný projev nazvaný „Kult osobnosti a jeho důsledky“, ve kterém kritizoval některé diktátorské praktiky do té doby nedotknutelného a zbožňovaného Josefa Vissarionoviče Stalina. V Československu byly oficiální informace o Chruščovově projevu velmi mlhavé a vykostěné. Antonin Novotný s obsahem projevu seznámil ÚV KSČ až asi po měsíci, přičemž zcela vyškrtnul zmínku o porušovaní socialistické zákonností. Byla sice provedena prověrka Slánského procesu, ta ale skončila schválením správného postupu. Žádný český Chruščov se nenašel.V Polsku a Maďarsku se naopak mluvilo o zločinech Stalina mnohem otevřeněji a výsledkem bylo Poznaňské a zejména pak Maďarské povstání, které musely brutálně potlačit sovětské tanky.Češi ovšem změny nepožadovali, Sovětskému svazu dál věřili a ani nijak Polákům a Maďarům v jejich boji za svobodu nepomohli. Podle některých historiků byli například Američané z postoje Čechů velice zklamaní.O české opatrnosti svědčí i vzkazy, které posílal z exilu dnes tolik adorovaný novinář Ferdinand Peroutka. Nabádal v nich ke klidu a říkal: „Nesouhlaste doma v soukromí!“ Jeho program lidové opozice ostatně neměl fakticky s demokracií nic společného, neprosazoval demokracii a svobodu, ale zdůrazňoval sociálně ekonomické aspekty v naději, že tak získá podporu.Byl to ale komunistický režim, který celkem snadno v roce 1956 docílil poslušnosti českého národa dvojím snížením maloobchodních cen. Češi se tak nechali koupit a na své údajné demokratické tradice zcela zapomněli.
V nové epizodě sourozoneckého podcastu Hej, Slované besedují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi s redakčním kolegou, novinářem, spisovatelem a cestovatelem Jiřím Peňásem. Řeč se nejprve spontánně stočila na to, jak vypadalo sudetské pohraničí v okolí města Kraslice, kde Jiří Peňás vyrůstal. Jak se tam mísil slovanský a německý živel: a to nevšedně, neboť kvůli přítomnosti fabrik na hudební nástroje zůstalo ve městě hodně neodsunutých Němců, k nimž naopak přibyli Češi ze všech koutů světa – od Argentiny, přes Francii po Banát (což se projevovalo najmě o Velikonocích, které každý světil po svém). Zároveň host vzpomíná na to, jak se po československé federalizaci velmi rychle změnilo postavení Čechů na Slovensku a z přátel se stali lidé nežádoucí, kterým bylo dáváno najevo, že by snad bylo lépe, kdyby odešli. O tom dodnes není v české společnosti mnoho známo, a tak v podcastu poodhalujeme aspoň část tohoto mimořádně zajímavého příběhu na historii Peňásovy rodiny.
V druhé části jde řeč především o tom, co je to slovanství, jak ho vnímat, zda dnes ještě má nějakou hodnotu, anebo ne. Jiří Peňás tvrdí, že se cítí být Slovanem, že to je přirozené, protože Češi Slované jsou. Není na tom nic špatného ani hned dobrého, je to prostý fakt. Přitom se ovšem připomíná, jaké jsou poměry mezi slovanskými národy, že nejsou utěšené, že Němci o Slovanech tvrdí, že nejsou s to si sami vládnout, jak se k ostatním Slovanům chovají Rusové, že východní Německo je de facto střední Německo, jelikož německé – a tudíž i slovanské – osídlení leželo mnohem více na východě. Hodnotí se české národní obrození, Peňás zmiňuje svoji teorii, že kdyby Rakousko neztratilo Slezsko, pravděpodobně by k žádnému českému národnímu obrození vůbec nedošlo (prostě proto, že by Čechů bylo ve státě výrazně méně než Němců). Dojde i na zamyšlení, co by se stalo, kdyby Němci nebyli odsunuti a zda by Československo nečekal podobný osud jako Jugoslávii nebo Ukrajinu – tedy souboj o nacionální kapsy, v nichž žije druhý národ, než je ten „státní“. Aneb konečně podcast, kde i tlachání je intelektuálně stimulující.
From the publisher's feed

2 Listeners

1 Listeners

37 Listeners

4 Listeners

31 Listeners

13 Listeners

5 Listeners

10 Listeners

9 Listeners

2 Listeners

9 Listeners

3 Listeners

0 Listeners

0 Listeners

0 Listeners