
Sign up to save your podcasts
Or


Ostrá výměna názorů proběhla v neděli mezi předsedkyní KSČM Kateřinou Konečnou a europoslancem KDU-ČSL Tomášem Zdechovským v pořadu Echo Prime Time. Velkou rozbuškou se stala americko-ukrajinská smlouva ohledně nerostů. Spojené státy a Ukrajina po dlouhých peripetiích podepsaly dohodu o vytvoření americko-ukrajinského rekonstrukčního investičního fondu. Kromě finanční americké pomoci by nyní podepsaná dohoda měla Ukrajině zajistit i přístup k pomoci vojenské. Agentura Bloomberg uvedla, že "dohoda o přístupu k ukrajinským přírodním zdrojům" poskytne Spojeným státům privilegovaný přístup k novým investičním projektům zaměřeným na ukrajinské přírodní zdroje, včetně hliníku, grafitu, ropy a zemního plynu."Já z té smlouvy rozhodně nejsem spokojená. Teoreticky by se dalo říct, že jde o jakýsi protektorát. Vypadá to sice moc hezky, ale ďábel je skrytý v detailu," upozorňuje Konečná. "Například se tam píše, že cokoliv od teď Spojené státy pošlou na Ukrajinu, tak o tolik se jim zvýší podíl v ukrajinském těžebním fondu," uvedla s odkazem na vojenskou pomoc z Washingtonu.Došlo i na téma německých tajných služeb, které označily pravicovou stranu AfD za "pravicově extremistickou". Tomáš Zdechovský totiž na síti X vyzval českou Bezpečnostní informační službu (BIS) k tomu, aby se zabývala i tuzemskými stranami SPD a Stačilo! "Jestliže někteří členové Stačilo! a SPD zpochybňují demokratické principy, mluví o nedemokratičnosti české společnosti a zároveň vyzývají k vraždění Ukrajinců a k tomu, aby Vladimir Putin ovládl Střední Evropu, tak bych byl na pozoru. A být tajnými službami, tak bych se tím začal zabývat," uvedl europoslanec.
Filozof Arthur Schopenhauer považuje pojem důstojnosti za bezvadnou věc pro vyšperkování řečí. Člověk, který má plná ústa důstojnosti, působí hned lidštěji. Horší je, když po dotyčném chceme, aby nám vysvětlil, cože to je, ta důstojnost. Pak se prý ukáže, jak je to mlhavý pojem. Možná nemá žádný obsah, jen falešně prohlubuje řeč.
To vše nelze vyloučit, lecjaký filozof by i dnes souhlasil. Ale také je pravda, že tenhle pojem bývá označován za sám princip poválečných ústav, třeba ta německá na tom pojmu stojí a stala se v tomto ohledu vzorem. Ostatně i v Listině základních práv a svobod čteme hned v prvním článku: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“
Ale z toho, jak se pojem užívá, nemůžeme než nabýt dojmu, že možná opravdu nevíme, o co jde. Třeba v knize Důstojnost od Petra Třešňáka se dočteme o rozsudku soudkyně městského soudu, v němž se píše, že důstojnost lidí se sníženou inteligencí „je v jiné úrovni“. Jindy se někdo ve veřejném prostoru nechá slyšet, že důstojnost si člověk musí zasloužit.
Autorka podcastu se na tento sporný pojem zaměří vycházejíc ze dvou knih: z knihy Důstojnost (2024) od novináře Petra Třešňáka a knihy Jeden způsob, jak žít. O rozmanitosti lidské důstojnosti (2013) od švýcarského myslitele Petera Bieriho. Druhý zmíněný definoval důstojnost jako něco, co neexistuje přirozeně, bez našeho přispění, o co však stojí za to usilovat. Víme-li o důstojnosti – té své i druhých – a chováme-li se tak, jako by skutečně byla nezcizitelná, chrání nás to před mnohdy fatálními selháním, ale i bolestí a utrpením.
Společné je přístupu Třešňáka i Bieriho, že nechápou důstojnost jako objektivní danou vlastnost člověka, ale výkon ve vztahu k sobě i k druhým. Je-li to pravda, znamená to, že důstojnost musíme v sobě i v druhých aktivně rozvíjet a odhalovat. Co konkrétně to znamená? Pro oba autory je důstojnost spjatá s určitou mírou nezávislosti, s touhou život jen „nemít“, ale vést jej. U většiny lidí to problém nebývá. Ale právě u lidí třeba se sníženým intelektem zapomínáme, jak ukazuje Petr Třešňák ve své mimořádné knize, že i oni chtějí svůj život vést, nejen mít: třeba si určit to, jak budou trávit svůj čas, co budou jíst, co si obléknou. Důstojnost nespočívá jen v tom, že v tom nebudeme bránit, ale že naopak budeme hledat možnosti, jak to umožnit. Jejich – ale i naše – důstojnost tkví rovněž v tom, že vlastní představivostí budeme v druhých tuto schopnost rozvíjet, případně i učit ji nacházet.
Fakt sníženého intelektu není z tohoto hlediska nepřekročitelnou daností; i intelekt je něco, co v závislosti na představivosti okolí a ošetřovatelů můžeme lépe nebo více rozvíjet. To nakonec platí pro všechny. I lidé s „nesníženým“, ba třeba vysokým intelektem potřebují, aby druzí svou představivostí k jejich myšlení přispívali. A všichni také potřebujeme, aby nám druzí připisovali důstojnost. Je to základní pojem západního ústavního pořádku, ale především dobrého života, jak ukazuje Peter Bieri. A také je to jeden z těch pojmů, na které nemáme data. Jakmile si důstojnost vzájemně přestaneme připisovat, budeme ji ztrácet.
Kapitoly
I. Soudkyně: Ne všichni mají důstojnost na stejné úrovni [úvod až 10:00]
II. Dějiny důstojnosti [10:00 až 26:40]
III. „Pojem důstojnosti nám umožňuje v životě lépe obstát.“ [26:40 až 42:35]
IV. „Nikdy nezapomeň, že jsi královská dcera.“ [42:35 až konec]
Během prvních poválečných měsíců bylo vyhnáno z českých zemí přibližně 660 000 Němců. Během následného organizovaného odsunu, jenž započal v lednu 1946, bylo transporty odvezeno do spojeneckých okupačních zón v Německu dalších 2,26 miliónů osob. Česko-německá komise historiků určila, že mezi 19 000 a 30 000 Němců bylo zavražděno; tisíce dalších zemřely v důsledku nemocí, vyčerpání a dalších nepřirozených faktorů.
Prezidentský dekret číslo 33/1945 z 2. srpna stanovil, že Němci, kteří nabyli po roce 1938 německé občanství, ztratili dnem jeho získání občanství československé. Ti, kteří německou státní příslušnost od okupantů nezískali, ztratili československé občanství k 10. srpnu 1945, kdy výnos vstoupil v platnost. Tímto dekretem ztratila třetina obyvatel českých zemí svá občanská práva. Tato čistka založená na etnickém principu po pár letech ovšem pokračovala čistkou založenou na třídním principu, kdy byli zbavování svých občanských práv různé vrstvy obyvatelstva, jako byli živnostníci, sedláci a podobná nepřátelé lidově-demokratického zřízení.
Dějiny se neopakují, ale pokud přijmeme princip, že společnost je oprávněna určené skupiny obyvatelstva dehumanizovat a „vylikvidovat“ - jak po válce vyzýval prezident Beneš – můžeme něco podobného stejně snadno zopakovat i v 21. století s lidmi s odlišnou sexualitou či s transsexuály, nebo migranty nebo jinými… To je varování skryté v poválečném odsunu Němců.
V dubnu uplynulo patnáct let od leteckého neštěstí v ruském Smolensku, kde se zřítilo polské vládní letadlo, na jehož palubě zemřel prezident Lech Kaczyński s manželkou, vrchní představitelé parlamentu či představitelé armády. Neštěstí dodnes není uspokojivě vyřešeno a patrně ještě dlouho nebude, jelikož Rusko nepředalo všechny materiály – ostatně není ani jasné, zda se na havárii podílelo, nebo ne. Jaký vliv měla událost na polskou společnost? A přeceňujeme v zahraničí její dopad, nebo ne? Jak vůbec chápeme ve střední Evropě stát: jako dostatečně jakostní entitu, o kterou je třeba řádně pečovat, anebo se pořád podceňujeme? Nemá s tím co dělat také mizerná pověst našeho regionu, pokud jde o povědomí o něm v příběhu druhé světové války? Jak si vlastně připomínat osmdesáté výročí jejího konce? A proč na něj tak odlišně vzpomínají Poláci, Češi a Slováci a jak se to odráží v dnešní politice slovanských států střední Evropy? O tom všem tentokrát s Maciejem Ruczajem.
Havárie ve Smolensku je událost, na které se z odstupu jeví všechno špatně. Zároveň nejsme schopni o ní dostatečně uvažovat, protože mnohé nevíme. To ovšem nebrání v tom, rozvíjet kolem Smolensku příběh vnitropolský, zahraničněpolitický i příběh „státu z dřevotřísky“, který sám o sobě dostatečně nedbá. „Myslíme si, že stát má být levný, že není nutné do něj investovat a starat se o něj. Proto se neustále ošíváme, když se má pořídit nové vládní letadlo nebo auto, zatímco na Západě toto nikdo neřeší. A proto střední Evropa stále hraje druhou ligu. Jenže třicet pět let po pádu komunismu už bychom si měli připustit, že nejsme chudí, že si to o sobě jenom myslíme,“ podotýká k tomu Ruczaj. Vycházejíce z tohoto bodu postupně probereme podstatné větve smolenského příběhu – a je to poutavé vyprávění, které je dobré si připomínat i kvůli vlastním předsudkům. Copak si dovedeme například představit, že by Rusové v příběhu nehráli zápornou roli?
V druhé části epizody se obracíme k nadcházejícímu osmdesátému výročí konce druhé světové války. Má smysl si jej připomínat? „Samozřejmě, pořád je to nejdůležitější vztažný bod k historii, který máme,“ říká Maciej Ruczaj. A doplňuje, že střední Evropa má co dohánět, pokud jde o připomínání jejího příběhu války a jeho plnohodnotného včlenění do globálního povědomí o tomto konfliktu. „Středovýchodní Evropa je prostor, který bývá v globálních druhoválečných narativech nejvíce opomíjen. Máme silnou ruskou paměť o válce, anglosaskou, německou či židovskou. V každé z nich my jsme však periferie či negativní vztažný bod. V nejlepším případě jsme pasivní oběť. Čili měli bychom už konečně světu vyprávět náš vlastní příběh,“ vysvětluje Ruczaj.
Pak snad také snáz pochopíme, proč tak odlišně reaguje na stávající evropské krize Polsko, Česko a Slovensko a jaký vliv na soudobé chování má naše historická zkušenost. Neboli proč je Polsko „pivotem“ a logistickým uzlem střední Evropy. Proč v Česku není pochybnost, kam patří (protože k západní Evropě náleží už tisíc let). Nebo proč na Slovensku nikdy nebyl důvod vnímat Rusko jako nepřítele a proč je tam silný strach být zatažen do něčeho, co přesahuje slovenské možnosti. Aneb konečně podcast, který dává Slovanům ve střední Evropě náležité rámce.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czPřibližuje se český a polský pohled na události roku 1945 a konec druhé světové války? „Když jsem před dvaceti lety napsal článek o tom, proč se 8. květen v Polsku neslaví a v Česku ano, vyvolalo to bouři. To se mění a je to i politický instrument v rámci nového ochlazování vztahů mezi EU a Ruskem,“ říká Maciej Ruczaj.„Rozumím tomu v případě Polska, ale ten český případ je jiný. Komunismus jsme si tu zvolili sami. A osvobození není jenom to, že nastane svoboda, ale osvobozuje se i od něčeho. A tady opravdu byl režim, který s námi měl genocidní plány. Což Sověti při vší oprávněné kritice s námi neměli,“ říká Daniel Kaiser.Turbulence v České televizi pokračují, očekává se odvolání generálního ředitele Součka. „Není to stoprocentně jisté, ale současný ředitel naštval jak liberální, tak konzervativní tábor,“ soudí Dalibor Balšínek. „Oni nedělají to, co by ČT ze zákona měla dělat, tedy pouštět do vysílání všechny legitimní názory z celého politického spektra,“ dodává Kaiser.„Existují nějaká média se zcela otevřenou myslí? Já mám pocit, že žijeme v době identitárních médií, kdy každé kopie za nějakou světonázorovou stranu,“ ptá se Ruczaj. „Souhlasím s tím, že reforma ČT by měla být na základě odtržení televize jako kulturně-vzdělávací instituce a něco jiného by mělo být zpravodajství,“ dodává Jiří Peňás.A co vyplývá z plošného blackoutu ve Španělsku? Prvním instinktem mediálního mainstreamu je hledat jakékoliv jiné důvody než ty, které jsou nasnadě. „Španělé nakonec přiznali, že ta věc, která dala do pohybu domino, byly solární panely,“ říká Kaiser.X: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
Lucie slaví 40 let s novým zpěvákem: O tom jsem ani nesnil, říká Viktor DykZpěvák, skladatel a hudební producent Viktor Dyk byl hostem podcastu Men's Factor. Dyk se stal novým lídrem skupiny Lucie: "Telefonát od kluků z Lucie mě zastihl ve studiu. Zavolali mi v únoru 2024 a řekli rovnou, že mě chtějí. Žádné konkurzy nebyly. Byla to obrovská emoce. Ani jsem o tom nikdy nesnil," vzpomíná Dyk. "Nešel jsem klasickou cestou přes konzervatoř. Jsem samorost, který se hudbou a hlasovou hygienou začal intenzivně zabývat až během muzikálových angažmá," říká Dyk, který se během své kariéry musel naučit pečovat o hlas podobně jako o svaly. Přestože Dyk nahradil Davida Kollera, zdůrazňuje, že Lucie nekončí, ale naopak začíná novou kapitolu. "David je stále aktivní v sólové dráze. My s Lucií jdeme dál – s novým hlasem, novou energií a se stejnou vášní pro hudbu," uzavírá.
Echo Prime Time a kauza europoslance Filipa Turka, který se na sociálních sítích pochlubil jízdou přes 200 km/h na dálnici D5. Je to primitivní, ještě se vyfotí a sám sebe udá. Největší problém není samotná rychlost, ale že se tím chlubí a inspiruje další mladé lidi,“ říká Pavel Greiner, majitel autoškoly a moderátor pořadu Celebrity v autoškole. Podle něj nejde o "klukovinu", ale o vážné porušení pravidel, které může mít nebezpečné následky. Argumenty o kvalitní dálnici, suchém povrchu nebo technické vyspělosti vozidla Greiner odmítl s tím, že zákony platí pro všechny bez rozdílu. A měly by se v Česku zvyšovat rychlostní limity? Greiner to označuje za populismus s minimálním reálným přínosem. „Nevěnování se řízení je dnes větší problém než rychlost sama. A mobilní telefon je droga za volantem.“Celý případ tak prý ukazuje na širší problém, to je podceňování bezpečnosti, nerespektování zákonů a potřebu zpřísnit nejen sankce, ale i vnímání odpovědnosti na českých silnicích.
Osmdesáté výročí konce druhé světové války si připomínáme v unikátní atmosféře, kdy už déle než tři roky probíhá válka na Ukrajině a na ceremonie ke konci války v Evropě nejsou zváni představitelé Ruska. Můžeme Vladimira Putina, byť i jen částečně, srovnávat s Adolfem Hitlerem? Nebo jsou naopak slova jako Mnichov a appeasement sugestivní zkratky, které nám znemožňují číst reálně současnost a komplikují hledání východiska z války? Odpovědi hledají: bývalý český premiér a prezident Václav Klaus, politolog a univerzitní učitel Roman Joch, popularizátor soudobých dějin Václav Vlk a historik a nakladatel Marek Pečenka.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.czX: http://twitter.com/echo24czFacebook: http://twitter.com/echo24cz
Hnutí ANO uvažuje o tom, že by v případě volebního vítězství ve vládě prosadilo nižší daň z příjmu právnických osob. Konkrétně by nynější sazbu, kterou konsolidačním balíčkem navýšil kabinet Petra Fialy z 19 na 21 procent, vrátilo na původní hodnotu. V premiérovém dílu pořadu Echo Prime Time to dnes uvedl místopředseda hnutí a exministr Karel Havlíček.
Filozofie vznešené nízkosti: Už jen nějaký cynik nás může zachránit
Může být cynismus obdivuhodný? Zjevně ano, aspoň to zjistil bulharský politolog Ivan Krastev, který po zvolení Donalda Trumpa inicioval mezinárodní výzkum. Ve státech od Číny, přes Indii po země EU a Brazílii se obyvatel ptal, co si od Trumpa slibují. Překvapivě existovaly jen dvě oblasti, kde se lidé nového amerického prezidenta obávali: byly to země EU a Jižní Korea. Ostatní obyvatelé vyhlíželi budoucnost s nadějí. A Krasteva zarazila ještě jedna okolnost: mnozí lidé udávali, že je fascinuje Trumpův cynismus.
Jenže jakou záchranu si lze slibovat od cynika? Podle současného německé filozofa Petera Sloterdijka asi ne kdovíjakou, ale úplně mimo tahle naděje také není. Slovo cynismus je odvozeno od starověkého filozofického směru „kynismus“, a toto slovo zas pochází ze starořeckého slova kuón. Což je výraz pro psa. Psi jsou prý nejlepší přátelé člověka, ale tady se spíše odkazuje na nestydatost. Psi se nestydí, třeba za své sexuální funkce. Navíc vykazují enormní zájem o odpad, fekálie nevyjímaje. Diogenes, první kynik, tuto zálibu v odpadech se psy sdílel, a se psy se proto solidarizoval. A tak první kynik upozorňoval Athéňany třeba na to, kolik odpadu vytvářejí i sebevznešenější ideje.
Každá pozice i idea má totiž svou odvrácenou, nevábnou stranu. V tomto smyslu Diogenes upozorňoval na cenu, kterou platíme za vzletné „diskurzy“ a „narativy“. Vyzýval, abychom v myšlení nehledali útočiště před konkrétním, i tělesným životem. A přestože zdůrazňoval nezajištěnost lidského života a nejistotu všeho poznání, nesetkali bychom se u něho ani se stopou melancholie. Aspoň takto vidí Diogena Peter Sloterdijk.
To ten současný cynismus, navazuje německý myslitel, je bezmezně uplakaný – a ve své depresivnosti zvláště dogmatický. Prý je všechno ztraceno, jde to z kopce, už se nebudeme mít dobře. Naši rodiče si žili! Nebylo by tedy dobré se na vše vykašlat? Možná, ale na to zas nemáme odvahu – a navíc máme příliš práce. A tak pracujeme a žijeme na způsob odložené sebevraždy. Nejsme jako ti, o nichž Ježíš říká: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ My víme až moc dobře, co činíme – a činíme to přesto. To je náš současný cynismus.
Co s tím? Peter Sloterdijk navrhuje zkusit cestu toho antického kynismu. Díky několika kynickým cvičením se při troše úsilí prý můžeme octnout ve zcela jiném, veselejším podnebím.
Kapitoly
I. Cynik? Zklamaný z toho, že jsou druzí zklamaní [úvod až 10:40]
II. Sláva nestoudnosti [10:40 až 36:30]
III. Peter Sloterdijk, nácvik antického kynismu [36:30 až 50:10]
IV. „Nepřestávat močit proti idealistickému větru“ [50:10 až 1:00:10]
V. Drzost a duchapřítomnost základem životaschopnosti [1:00:10 až konec]
Bibliografie
Ansgar Allen, Cynicism, Cambridge, Mass. – London: The MIT Press, 2020.
Timothy Garton Ash, Ivan Krastev, Mark Leonard, „Alone in a Trumpian world: The EU and global public opinion after the US elections“, 15 January 2025, in: European Council on Foreign Relations, https://ecfr.eu/publication/alone-in-a-trumpian-world-the-eu-and-global-public-opinion-after-the-us-elections/
Hans Ulrich Gumbrecht, „Wenn Denken zum Ereignis wird: Peter Sloterdijk ist der heiterste aller Philosophen“, in: NZZ, 26. 4. 2021, https://www.nzz.ch/feuilleton/hans-ulrich-gumbrecht-peter-sloterdijk-ist-ein-heiterer-denker-ld.1612922.
Hans Jürgen Heinrichs, Peter Sloterdijk. Die Kunst des Philosophierens, Köln: Carl Hanser Verlag, 2011.
Sven Michaelsen, »Man denkt an mich, also bin ich«, in: Süddeutsche Zeitung, Sonderheft Wissen, 45/2014, https://sz-magazin.sueddeutsche.de/wissen/man-denkt-an-mich-also-bin-ich-80778
Richard David Precht, „Das Ende des Westens“, ZDF, 31. 3. 2025, https://www.youtube.com/watch?v=5wTpJ4olrLA
Peter Sloterdijk, Kritik der zynischen Vernunft, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2022.
From the publisher's feed

2 Listeners

1 Listeners

37 Listeners

4 Listeners

31 Listeners

13 Listeners

5 Listeners

10 Listeners

9 Listeners

2 Listeners

9 Listeners

3 Listeners

0 Listeners

0 Listeners

0 Listeners