Vykřikl jsem! Stojí v první větě nového románu Josefa Pánka, nazvaném Portrét vědce v systému postindustriální společnosti. Co po oné větě následuje, je valící se, rozhněvaná litanie o stavu současné vědy, umění a světa vůbec. V něm už podle vypravěče nesejde na originálním, svébytném tvořivém aktu, ale na dovednosti prezentace a komunikace, které formalizují veškeré snahy o poznání a činí z něj jen celebritózní,
nakašírovanou zdechlinu.

Je ten valící se, rozhněvaný proud ale přesvědčivý? A má i nějaké spodní vrstvy?

Diskutují komparatistka a redaktorka kulturního časopisu A2 Blanka Činátlová a literární kritička a dramaturgyně Dejvického divadla Marta Ljubková.

„,Když chtěl člověk napodobit chůzi, vynalezl kolo, které se vůbec nepodobá noze. Tak dospěl k surrealismu, aniž věděl jak’. Při troše interpretační tolerance a chápavého nadhledu můžeme i tomuto slavnému úryvku z autorského úvodu k dramatu Guillauma Apollinaira Prsy Tiresiovy, napsanému v roce 1903 a inscenovanému v roce 1917, rozumět jako pokusuvystihnout paradox, který – buď jak buď – stojí u základu zprvu vlastně převelice bizarní dovednosti, jež ústí do vášně zvané cyklistika,“ to píše v úvodu svého eseje literární historik a pedagog Jan Wiendl. Esej vyšla v knize Je to jízda: O svobodě na kole ve městě i krajině, již uspořádal pedagog, spisovatel, překladatel, editor a kulturní manažer Ondřej Buddeus. A jakoby v návaznosti na Apollinairovo tušení píše komparatista, básník a člen redakce časopisu Plav, Jan Musil – coby autor koncepce a odpovědný redaktor 3. loňského čísla Plavu – o touze “podívat se na to, jak sport vystupuje v literatuře”.

Právě na toto téma si povídáme v poslední předprázdninové Kovárně společně se třemi zmíněnými, Ondřejem Buddeusem, Janem Wiendlem a Janem Musilem.

Sally Rooney ještě nemá čtyřicet a napsala čtyři romány. Je žena. I přesto nebo spíše proto je jednou z nejprobíranějších spisovatelek současnosti. Ztělesňuje proměnu společnosti i literatury, čímž dráždí čtenáře i kritiky. A pokračuje ve své misi alespoň trochu pomocí románu proměnit svět.

Článek z květnového čísla časopisu Host zvukově připravila Markéta Macháčková.

Francouzsky švihácký a nonšalantní Petr Šesták udržuje kontinuitu svého života zejména psaním, fotografováním a jízdou na kole. Nejpohyblivější z literátů pomáhá pojízdným i nepojízdným pocestným najít správnou cestu a zároveň je z ní i poťouchle svádí. Jako Hermés s okřídlenými šlapkami bicyklu rozváží varovná poselství z bojiště zvaného svět a zaznamenává protivenství, která ve spanilé jízdě za pravdou musel zakusit. Přes všechnu rozkmitanost je opěrným bodem pro všechny, kteří se rozhodnou v tajemných stříbrných almarách získat zpátky svou lidskou tvář, dříve než se nenávratně rozpadne na pixely v digitálním záhrobí.

Fascinace. Reportážní rozhovory Ivany Myškové o tom, co autory přitahuje, provokuje a děsí.

Podíváme-li se na nominace Ceny Jiřího Ortena, zdá se, že
neoficiálním vítězem této soutěže se letos stala poezie,“ napsal ve svém komentáři pro časopis Host literární kritik a také jeden z porotců Ortenovy ceny Libor Staněk. Nominováni totiž letos byli dva básníci a básnířka, Apolena Vybíralová za sbírku Vzteklina, Sufian Massalema za sbírku Možnosti přehlíženého a Lubomír Tichý za knihu Místní. Co to vypovídá o nejmladší české poezii? Nejsou letošní nominace i výsledkem složení poroty, v níž zasedli čtyři básníci nebo kritici zabývající se primárně poezií? A čím jsou tři nominované sbírky výjimečné? Diskutují Sára Vybíralová, Ondřej Macl a Libor Staněk.

Leckdo má nudu za počátek kreativity. Jenže to možná platilo u romantických bloudů, například nová německá studie však mýtus vyvrací. Badatelé z jenské univerzity vidí ve fenoménu nudy chorobu doby. Britská badatelka Sandi Mannová ve své knize o nudě z roku 2016 rovnou líčí nudu jako „nemoc moderny“. Nudu navíc doprovází jistá fenomenologická obtíž. Třeba rumunský filosof Emil Cioran tvrdil, že „[zatímco b]olest je lokalizovaná, […] nuda implikuje zlo bez umístění, bez opory, bez čehokoliv jiného kromě tohohle neidentifikovatelného nic, které vás rozkládá“. V podobném duchu hovoří o nudě i jeden z nejvýznamnějších filosofů (nejen nudy), Martin Heidegger. Podle něj nuda spadá kamsi mezi člověka a svět.

Je tedy nuda primárně „objektivní“ stav světa, nebo „subjektivní“ prožitek; nebo „něco mezi“? A je-li chorobou současnosti, jaké jsou symptomy? Přehánějí děti, když si neustále stěžují na nudnou výuku? A přehánějí rodiče a pedagogové, když se výuku snaží za každou cenu učinit zábavnou? Je-li nuda výdobytkem moderny, platí práce za přežitek? Anebo bychom bez práce skončili jako barbaři?

Proč je dobré zvládat nudu, o tom si v Kovárně povídá Josefína Formanová spolu s pedagožkou, psycholožkou a odbornicí na fenomén nudy, docentkou Isabellou Pavelkovou; a také s filosofem, hudebníkem a pedagogem, doktorem Ondřejem Galuškou.

Hněvivě láskyplný rošťák české poezie. Poťouchlý Pan z pískovcových slují kralupského Hostibejku. Kašpaří, provokuje, hraje na syrinx z vyhozených trubek. Nechce míň než vše, jednou provždy, na doživotí! Shromažďuje dokumenty k poslednímu soudu s lidstvem a každým druhým přísně přesným veršem vznáší spravedlivá obvinění. Povstal z prachu ruin, zoufalství zmařených životů a jedovatých výparů nejrozbombardovanějšího města naší vlasti. Vlasy mu rostou do výšky, jeho druhé jméno je Vzpoura a první Kamil Bouška.

Fascinace. Reportážní rozhovory Ivany Myškové o tom, co autory přitahuje, provokuje a děsí.

Povídkovou sbírku Ludvíka Němce Ještě jeden tanec, drahá spojují láska a blízkost smrti. Její stárnoucí mužské postavy si uvědomují, že co právě zažívají, může být posledním dráždivým dobrodružstvím jejich života, že už je zkrátka na všechno pozdě. Namísto upřímné reflexe je to však přivádí spíš k trapnosti a křeči, touze ještě jednou zapůsobit – na svět, ženy, možná i sebe sama. Jak ale Němcova próza zapůsobila na literární kritiky Blanku Činátlovou, Petra A. Bílka a Kryštofa Edera?

Poslouchejte v Kverulantech, diskuzním pořadu o knihách, které vyčnívají.

Dnes je to přesně sto let od uvedení Velkého Gatsbyho. Poslechněte si článek z dubnového čísla, který k tomuto výročí napsal Martin Pokorný. Připravila Markéta Macháčková.

Když 10. dubna 1925 newyorské nakladatelství Scribner uvádělo na trh nový titul osmadvacetiletého Francise Scotta Fitzgeralda, spisovatel i jeho editor si dobře uvědomovali, o jak mimořádné dílo jde — ale zároveň oba tušili, že kvality Velkého Gatsbyho neocení každý. Zdánlivě lehkonohý román provází unikavá hra mezi povrchem věcí a jejich mnohovrstevnatostí, mezi estétstvím a vůlí k moci. Velký Gatsby je i sto let od svého prvního vydání jednou z figur moderního vědomí.

Německý spisovatel Robert Musil v roce 1931 napsal: „Kdyby se hloupost k nerozeznání nepodobala pokroku, talentu, naději nebo polepšení, nikdo by nechtěl být hloupý“. Tehdy a znovu pak v roce 1937 připomněl skutečnost, která se měla potvrdit propuknutím druhé světové války a neméně dnes: hloupost je leckdy skrytý, ovšem silný hybatel lidského srdce i dějin. „Sestřička rozumu“, jak Musil nazval hloupost, nestojí mimo diskuse, které považujeme za racionální, ale často naopak v jejich jádru. Je to „psychologická síla“, která má smýkat i těmi nejmoudřejšími. Moc, která dovede vyvolat masové sympatie a umí je obratně využít.

Jak jdou všechny takové vlastnosti dohromady? Tkví hloupost v absenci empatie, nebo spíše racionální úsudku? Je zlo prostoduché, anebo vyžaduje výjimečnou inteligenci? A jak souvisí hloupost se zlem?

O tom v dalším díle Kovárny diskutovali hosté Josefíny Formanové – bývalá eurokomisařka a současná prorektorka Univerzity Karlovy, politička a právnička Věra Jourová, dále psycholog, psychoterapeut a autor Dalibor Špok; a také teolog a komparatista Tomáš Sixta.