Romantasy je žánr, který spojuje strhující lásku, sexuálně explicitní scény a propracované fantaskní pozadí. Jde zároveň o fenomén, který na první pohled nečekaně ovládl knihkupectví. Za vzestupem romantasy nebo podobně populární dark romance však nestojí jen vliv TikToku, ale rovněž problematický vztah mainstreamu k romantické a erotické literatuře a zobrazovaní sexu v kultuře obecně. Otázkou je, zda se s novými booktokovými žánry něco zlepší.

Článek z lednového Hostu si teď můžete i poslechnout. Zvukově připravila Markéta Macháčková.

Knihu Smutný tigr francouzské spisovatelky a překladatelky Neige Sinno by bylo nejlepší představit skrze zápory: Není to zpověď o tom, jak autorku jako dítě zneužíval její otčím. Není to terapeutická kniha a není ani čistě autobiografická nebo autofikční. Nesnaží se předkládat odpovědi, trvá na otázkách. Neposkytuje útěchu. Je intelektuálně a emocionálně náročná, často nepříjemná. Vyžaduje od čtenáře nejen pozornost, ale i účast, vydržet v nepohodlí a nedořešenosti. Sledujeme zkrátka autorčin neustále troskotající pokus vůbec najít jazyk a způsob, jakým o traumatu vyprávět, zjistit, co traumatická zkušenost provádí s tělem, sexualitou, vzpomínkami, dětstvím, s rodinou, dokonce i s agresorem… Co taková zkušenost dělá s existencí.
O knize Smutný tigr budeme dnes diskutovat se spisovatelkou a překladatelkou Sárou Vybíralovou, spisovatelkou Janou Šrámkovou a spisovatelem a esejistou Vratislavem Maňákem.

Filozof, sociolog a jeden z našich nejvýznamnějších myslitelských hlasů posledních více než padesáti let vydal koncem roku knihu Zaslepená společnost. Eseje z doby těsně před koncem (Karolinum). Sestává z několika esejů a dvou rozhovorů a do velké míry navazuje na témata a jejich zpracování, která český profesor, jenž mj. dvacet let působil na Filozofickém institutu v Janově a později na terstské univerzitě či na Fakultě sociálních věd a Právnické fakultě Univerzity Karlovy, otevírá především v předchozích dvou svých dílech, Společnost nevolnosti. Eseje z pozdější doby (2007) a Čas pléthokracie. Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně (2021). O myšlení Václava Bělohradského, především o jeho poslední sbírce esejů, si – nečekaně v obrazech zejména plavebních, přílivových, kanálových a surfařských – povídáme s filozofem a publicistou Petrem Fischerem a teoretikem práva a politologem Janem Gérykem.

Odchod spisovatelky, nakladatelky a v mládí i překladatelky, herečky a zpěvačky Zdeny Salivarové­‑Škvorecké je jednou z největších literárních ztrát končícího roku. O udělení Státní ceny za literaturu, kterou v polovině října mohly převzít už jen její neteře, se však dozvěděla včas a ze světa odcházela s vědomím, že si česká kultura váží práce, kterou pro ni zvláště během dvaceti exilových let vykonala. O světské slávě polní trávě sice za téměř dvaadevadesát let svého života něco věděla, ale uvnitř se z tohoto ocenění určitě dokázala i zaradovat.

Článek z prosincového čísla si teď můžete i poslechnout. Zvukově připravila Markéta Macháčková.

Nic není prozaičce Petře Hůlové vzdálenější než hovění a rochnění. Proti pohodlným konvencím, řešením a pravdám vždy důrazně a odvážně zakročí. Jako zlatokřídlá, větronohá a bouřná bohyně duhy Iris plní mraky vodou a na zemi sesílá všechny druhy deště. Pak rozklene nad světem komplexní myšlenkové spektrum a dohlíží na to, aby žádná z barev nechyběla a všechny byly jasné a syté. Cestuje mezi bohy a lidmi a hlasatelskou berlou se náruživě rýpe v jejich kuřích okách. Na Branických skalách ve vánici felí s živly. S blesky udržuje intimní vztahy.

Fascinace. Reportážní rozhovory Ivany Myškové o tom, co autory přitahuje, provokuje a děsí.

Román Medúzy Jakuba Stanjury se stal pozoruhodným fenoménem. Stal se nejdiskutovanější knihou na sociálních sítích, rozhovory s autorem vyšly snad ve všech médiích včetně České televize, Českého rozhlasu, Deníku N, Seznam zpráv nebo iDnesu, recenze ale zatím vyšla jen v časopisu Host a kriticky
o Stanjurově próze debatovali Eva Klíčová a Jan Bělíček v podcastu TlDr. Ocitli jsme se tak ve zvláštní situaci, kdy literární kritika jako kdyby rezignovala na svůj smysl a přijala výklad prózy, který předkládá především sám autor. Rádi bychom se proto vrátili k samotné knize a jejím literárním kvalitám, diskutovat ale budeme i o tom, jak se současná umělecká kritika proměňuje a jak ji ovlivňují sociální sítě a fanouškovství.

Debatují Blanka Činátlová, Barbora Voříšková a Jonáš Zbořil.

Žádný jiný živočich vedle člověka si neuvědomuje vlastní smrtelnost. V osmnáctém století se začal měnit způsob, jak na smrtelnost pohlížíme, a dnes „jsme [pozornost plně] přesunuli k hledání způsobu, jak zůstat naživu a jak uchovat svůj posmrtný odkaz,“ píše ve své knize Proč umíráme?, která nedávno vyšla v českém překladu v nakladatelství Host, Venki Ramakrishnan, americký a britský biolog indického původu. Jak se tedy dnes loučíme se světem? Proč navzdory transparenci umírání, kterou zajistila věda, stoupá strach ze smrti? Jak si vůbec smrt představujeme a co pro nás znamená? Dokážeme ještě truchlit a snášet utrpení?

O tom a dalším v předvánoční Kovárně s novinářkou, publicistkou a moderátorkou, Alenou Scheinostovou, mj. editorkou sborníku Smrt a umírání v náboženských a etnických tradicích, který letos vydal domácí hospic Cesta domů. A s doktorem Adamem Houskou, vedoucím lékařem v Podpůrném a paliativním týmu pražské Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a výzkumníkem a učitelem na 3. Lékařské fakultě.

Výběr literatury k tématu

Jeffrey Bishop: The Anticipatory Corpse: Medicine, Power, and the Care of the Dying

Norbert Elias: Loneliness of the Dying

Sigmund Freud: Trauer und Melancholie

Elisabeth Kübler-Rossová: O smrti a umírání

Jonathan Lear: Imaginign the End. Mourning and Ethical Life

Alena Scheinostová (vyd.): Smrt a umírání v náboženských a etnických tradicích

Venki Ramakrishnan: Proč umíráme?. Nová věda o stárnutí a hledání nesmrtelnosti

„Analogové automaty jsou už sto let stejné, čtyřikrát blesk, čtyři černobílé portrétní snímky… Ve své době to byl výkřik moderní technologie.“ Reportáž o symbióze psaní, pohybu po městě, vysedávání po kavárnách a doplňování vývojky i o tom, jak analogová technologie pomáhá zůstat přítomným ve virtualizujícím se světě.

Reportáž z listopadového čísla je právě teď k poslechu.

Zvukově připravila Markéta Macháčková.

Spoluvězeňkyně, kterým se podařilo zaznamenat řadu jejích vězeňských přednášek, jí neřekly jinak než „Růženko“. „Hradem“ jim přitom tehdy byla jedna z nejstrašnějších socialistických věznic – ta pardubická. Vězeňský příběh teoretičky a historičky umění i divadelní kritičky Růženy Vackové (1901–1982) začal ještě v protektorátním Československu. Komunisty si pak svým jasným uvažováním a pevným jednáním znelíbila už před převratem: v roce 1951 byla odsouzena „pro špionáž ve prospěch Vatikánu a USA“ na dvaadvacet let. Odseděla jich skoro šestnáct.

V úvaze „Sokrates, vychovatel národa“ z roku 1939 píše: „,Člověk je dobrý, avšak špatně myslí a pak špatně jedná‘ – tak se dá opsat základní postoj Sokratovy výchovy a jeho mravní optimism … Sokrates právě proti moralistům postihl, že je příliš málo a může být až zlem chtíti pouze libovolné a zdánlivé dobro. Dobro je nutno nejprve poznat.“

O tom, jak těžké je dobro poznat a ještě těžší ho konat, o laskavosti i tvrdosti ve výchově, o daru přednášet i mravním postoji v nesvobodě jsme během simulovaného bytového semináře v historicky revolučním týdnu diskutovali s profesorem Josefem Vojvodíkem, teoretikem a historikem umění a literatury, a s hosty vršovického Vzletu při živém natáčení osmé Kovárny.

Děkujeme docentce Sylvě Fischerové, která nakonec nemohla přijít osobně debatovat, za materiály ke společnému čtení, LuciiTrmíkové a divadelnímu spolku JEDL za inspirativní inscenaci „Ženy, držte huby!“, a především profesoru Josefu Vojvodíkovi i všem účastníkům semináře za diskusi a Vzletu za skvělé zázemí.

(Seznam literatury doplníme ke každému dílu Kovárny k začátku Nového roku. Děkujeme, že nás posloucháte!)

„Paměť selhává, mozky mlží a vynechávají, slova se ztrácejí, dokumentace mnohdy spíš mate. Je to vlastně fantastické, tahle dyna­mika mizení, matného vynořování, tušení, domýšlení… „To jsou slova básníka a germanisty Pavla Novotného, které pronáší v rozhovoru pro aktuální číslo časopisu Host. Promlouvá v něm o své pentalogii, která zahrnuje básnické sbírky Zápisky z garsonky, Dědek, Procedura, prózu Babička a aktuální a završující básnickou sbírku Mistr. Novotný v ní ohledává svět svého dětství a dospívání napnutý mezi panelákovou garsonkou v Liberci, kterou obýval se svou rozbolavělou máti a jejími poničenými koleny a kyčlemi, a žulovou vilu osídlenou dvojicí svérázných prarodičů – invazivní babičkou a zaťatým, supícím dědkem. Mistrem z názvu aktuální sbírky je pak autorův otec, výtvarník Pavel Novotný st., který od rodiny záhy odešel a
zemřel, když bylo jeho synovi 12 let. Pátým hrdinou autobiografického cyklu je pak autor sám, umanutě bádající a ztrácejí se v onom bermudském rodinném pětiúhelníku.
O Novotného pentalogii diskutují literární komparatistka Blanka
Činátlová, básník Radek Fridrich a literární historik a kritik Martin Lukáš.