HOSTCAST

Básník, prozaik a překladatel Petr Borkovec vydává novou sbírku próz nazvanou Nějaká Cécile a jiné. V anotaci k ní básník Tomáš Gabriel píše: „ Ať už se v prózách Petra Borkovce vypráví,
naznačuje a pozoruje cokoliv, nedějí se nemoci, nehody a vraždy, ale něco nesnesitelného bez příběhu. V každém textu je silná intence, která s pozorováním nemá co do činění a k níž vede cesta přes introspekci. Proto je výhodné Borkovcovým textům nepodléhat, ale představovat si je.“ Co to ale znamená
textům podléhat? A lze si je při čtení zároveň nepředstavovat? A co je to jiné a něco nesnesitelné v podloží Borkovcových próz?
Diskutují komparatistka Kamila Schewczuková, literární kritik a editor webu ČTart Josef Chuchma a literární kritik a šéfredaktor
obtýdeníku Tvar Jan M. Heller.

Prohrát ve fotbale není totéž, co prohrát v životě. Co se vlastně prohrou a výhrou myslí? Může pocit životního selhání, nebo prohry, která opravdu bolí, vybavit člověka silou a nadějí, jako se to učíme třeba při fotbalovém utkání? O čem mluvíme, když mluvíme o výhře v životě?

Šestý díl Kovárny přináší záznam festivalové debaty, která proběhla na táborském Tabooku – festivalu malých nakladatelů, věnovaném tématu hry. Hostem Josefíny Formanové tentokrát byla filosofka, performerka a publicistka Alice Koubová. Zatímco Josefína ve slovním souboji hájí prohru, Alice se staví za výhru coby životní zkušenost, jež přispívá ke kvalitě lidské existence. Záznam z debaty zahrnuje i otázky a komentáře festivalového publika.

Jedna z nejslavnějších úvodních vět v moderní literatuře. Věřím, že i ti, kteří knihu nečetli, vědí, o jaký román se jedná. Paní Dallowayová, kterou v roce 1925 publikovala britská spisovatelka Virginia Woolf, letos slaví sto let. Co nám říká o feminismu, manželství a ženském zdraví? A jak do jejího příběhu zapadá román Hodiny od Michaela Cunninghama?

Článek z rubriky Historie, číslo 7/2025.

Napsala Sára Zeithammerová.

Zvukově připravila Markéta Macháčková.

Není samozřejmostí, že se římským biskupem stane člověk, jemuž mohou naslouchat i ti, kteří se nepovažují za katolíky, či dokonce ani ne za křesťany. Papež František takovou osobností byl. Jako připomenutí jeho odkazu přinášíme jeho rok starý list, který hovoří o úloze literatury v lidském životě.

Zvukově připravila Markéta Macháčková.

Prozaik, básník a výtvarník Viktor Špaček vidí skrytá zranění, kazy a zlomy. Vytesává z hmoty řeči významové mnohostěny. A vidí i to, jak si ho lidé půjčují, a nemůže s tím vůbec nic udělat… Snad má z toho dokonce radost! Přesto žije dál svůj čistý skromný život knihovníka a s obdivem se vrací k povídkovým majstrštykům starých mistrů. Dnes tento melancholicky poťouchlý Daidalos české literatury, který si tajemství labyrintu rozhodně neškudlí pro sebe, místo sochaření především paličkuje. Motivy svých vypiplaných krajek promýšlí nejraději v krajině. Projděte se s ním po petřínských sadech, provoněných lípou, jasmínem a třešněmi.

Vykřikl jsem! Stojí v první větě nového románu Josefa Pánka, nazvaném Portrét vědce v systému postindustriální společnosti. Co po oné větě následuje, je valící se, rozhněvaná litanie o stavu současné vědy, umění a světa vůbec. V něm už podle vypravěče nesejde na originálním, svébytném tvořivém aktu, ale na dovednosti prezentace a komunikace, které formalizují veškeré snahy o poznání a činí z něj jen celebritózní,
nakašírovanou zdechlinu.

Je ten valící se, rozhněvaný proud ale přesvědčivý? A má i nějaké spodní vrstvy?

Diskutují komparatistka a redaktorka kulturního časopisu A2 Blanka Činátlová a literární kritička a dramaturgyně Dejvického divadla Marta Ljubková.

„,Když chtěl člověk napodobit chůzi, vynalezl kolo, které se vůbec nepodobá noze. Tak dospěl k surrealismu, aniž věděl jak’. Při troše interpretační tolerance a chápavého nadhledu můžeme i tomuto slavnému úryvku z autorského úvodu k dramatu Guillauma Apollinaira Prsy Tiresiovy, napsanému v roce 1903 a inscenovanému v roce 1917, rozumět jako pokusuvystihnout paradox, který – buď jak buď – stojí u základu zprvu vlastně převelice bizarní dovednosti, jež ústí do vášně zvané cyklistika,“ to píše v úvodu svého eseje literární historik a pedagog Jan Wiendl. Esej vyšla v knize Je to jízda: O svobodě na kole ve městě i krajině, již uspořádal pedagog, spisovatel, překladatel, editor a kulturní manažer Ondřej Buddeus. A jakoby v návaznosti na Apollinairovo tušení píše komparatista, básník a člen redakce časopisu Plav, Jan Musil – coby autor koncepce a odpovědný redaktor 3. loňského čísla Plavu – o touze “podívat se na to, jak sport vystupuje v literatuře”.

Právě na toto téma si povídáme v poslední předprázdninové Kovárně společně se třemi zmíněnými, Ondřejem Buddeusem, Janem Wiendlem a Janem Musilem.

Sally Rooney ještě nemá čtyřicet a napsala čtyři romány. Je žena. I přesto nebo spíše proto je jednou z nejprobíranějších spisovatelek současnosti. Ztělesňuje proměnu společnosti i literatury, čímž dráždí čtenáře i kritiky. A pokračuje ve své misi alespoň trochu pomocí románu proměnit svět.

Článek z květnového čísla časopisu Host zvukově připravila Markéta Macháčková.

Francouzsky švihácký a nonšalantní Petr Šesták udržuje kontinuitu svého života zejména psaním, fotografováním a jízdou na kole. Nejpohyblivější z literátů pomáhá pojízdným i nepojízdným pocestným najít správnou cestu a zároveň je z ní i poťouchle svádí. Jako Hermés s okřídlenými šlapkami bicyklu rozváží varovná poselství z bojiště zvaného svět a zaznamenává protivenství, která ve spanilé jízdě za pravdou musel zakusit. Přes všechnu rozkmitanost je opěrným bodem pro všechny, kteří se rozhodnou v tajemných stříbrných almarách získat zpátky svou lidskou tvář, dříve než se nenávratně rozpadne na pixely v digitálním záhrobí.

Fascinace. Reportážní rozhovory Ivany Myškové o tom, co autory přitahuje, provokuje a děsí.

Podíváme-li se na nominace Ceny Jiřího Ortena, zdá se, že
neoficiálním vítězem této soutěže se letos stala poezie,“ napsal ve svém komentáři pro časopis Host literární kritik a také jeden z porotců Ortenovy ceny Libor Staněk. Nominováni totiž letos byli dva básníci a básnířka, Apolena Vybíralová za sbírku Vzteklina, Sufian Massalema za sbírku Možnosti přehlíženého a Lubomír Tichý za knihu Místní. Co to vypovídá o nejmladší české poezii? Nejsou letošní nominace i výsledkem složení poroty, v níž zasedli čtyři básníci nebo kritici zabývající se primárně poezií? A čím jsou tři nominované sbírky výjimečné? Diskutují Sára Vybíralová, Ondřej Macl a Libor Staněk.