HOSTCAST

Město Roudnice na levém břehu Labe je nevysychajícím zřídlem inspirace básníka a překladatele Milana Děžinského, šibala, který se umí hravě přestrojit v politika a pedagoga a zase naopak. Všechny části jeho bytosti se pokaždé spolehlivě scelí na nábřeží, při obcházení ostrova nebo šmátrání po tajných vzkazech v opukových zdech. Zdánlivě malý Roudničan je ve skutečnosti Titánem Atlásem, podpírající drolící se starobylé město svou archaickou ctí a láskou, smyslem pro řád, zázraky i pro humor, který však na radnici skrývá jako nepatřičný šestý prst…

V románech i novinářských textech Stanislava Bilera už jsme si zvykli černý sarkasmus. Ve své nové knizeNejkrásnější město na Zemijde ale ještě dál. Ocitáme se ve světě, kde auta drtí chodce, cyklisty i maminky s kočárky. Není tu možné sehnat byt, školku, v nájemních bytech je zakázáno vydávat jakékoli zvuky, tedy i mluvit. Nad života lidí mají absolutní moc náměstci a developeři. Jak takový román číst? Jako temnou satiru? Současnou dystopii?

Diskutují literární kritička a divadelní dramaturgyně Marta Ljubková, literární vědec Petr A. Bílek a literární kritik Kryštof Eder.

Poslechněte si první díl nového podcastu Kovárna, kde Josefína Formanová a její hosté taví témata současné filosofie a kultury.

Borelova Věta o nekonečné opici říká: necháme-li opici dostatečně dlouho náhodně bušit do klávesnice psacího stroje, nakonec se napsaný text bude stoprocentně shodovat třeba s dílem Shakespeara. Jistě, opice je metafora, v teorému jde o pravděpodobnost. Co když ale za opici dosadíme člověka – nejde pak o víc?

S rozvojem AI se pro nás otevírají nové tvůrčí možnosti. Na trhu s knihami se objevují díla, jejichž autoři se vydávají za velké literáty a pomocí AI generují romány, z nichž některé skutečně dovedou konkurovat lidskému dílu. Jaké výzvy před nás umělá inteligence z hlediska umělecké tvorby staví? Jak neuronové sítě čili neuronky mění literární svět a jak cvičí s literárním autorem a čtenářským očekáváním?

Diskutuje filosofka a expertka na AI Dita Malečková, jíž loni vyšel román „Animal“, na němž spolupracovala se svou neuronkou, a Karel Piorecký, literární historik a teoretik působící na Ústavu pro českou literaturu AV ČR, který s kolegyní Zuzanou Husárovou právě vydal studii o kultuře neuronových sítí, mapující terén generativní tvorby.

V příštím díle se můžete těšit na debatu o myšlení Carla Schmitta a zejména o nové české knize, jež polemizuje s jeho dílem a odkazem.

Článek z lednového čísla časopisu Host si teď můžete i poslechnout. Připravila Markéta Macháčková.

Ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022 představuje přelom v ruské společnosti. Sjednotila masy, politické a ekonomické elity a do jisté míry i inteligenci ve společném nepřátelství vůči dnešnímu Západu, neseném vlasteneckými hesly a antagonistickým, zjednodušeným viděním světa. Aby mohl současný ruský režim pokračovat ve válce proti Ukrajině a Evropě, potřebuje nejen ekonomickou udržitelnost, ale také podporu svého obyvatelstva. Toho se režimy snaží dosáhnout různými cestami; jedním z důležitých způsobů je zavádění a prosazování ideologie prostřednictvím vzdělávacího systému. Právě o to se nyní v Rusku snaží.

Téměř všechno, co básnířku Marii Šťastnou obklopuje v jejím útulném bubenečském Pokojíčku, je stvořeno jejími hbitými prsty. Jako srdnatá Arachné, která se zručností rovná bohům, a proto musí čelit jejich krutým zkouškám, usouká vše, co nám ještě chybí ke štěstí.  Svým kosmickým úsměvem remešského anděla příchozí vláká do doupěte z věcí jinde odsouzených k zániku a bez postranních úmyslů láskyplně zavine do hedvábí, závěsů skleněných korálků, kolových sukní i ocelových drátků. Má smysl pro drama a pro skutečnost, zkoumá ji pečlivě, trpělivě a bez vytáček. Neobává se toho, co bolí. Obává se nepřesnosti, minutí cíle, planého žvanění.

Monografie o Vítězslavu Nezvalovi nazvaná Básník a jeho syn je objemná a rozsáhlá stejně jako umělcův život a tvorba – má téměř 750 stran a váží kilogram a půl. Je to kniha o Nezvalově proměně z geniálního umělce ve významnou postavu komunistického režimu, první tlustá kniha, která V Nezvalově osobě ohledává pro i proti, píše autorka Krystyna Wanatowyczová. V podstatné části se pak zabývá i osudem Nezvalova syna Roberta, který v 16 letech spáchal sebevraždu.

Jaký obraz Vítězslava Nezvala tedy z její monografie vyvstává? Je skutečně plastický, jak slibuje? A proč se vlastně zabývat tragickým osudem básníkova syna?

O tom budeme diskutovat s historikem Petrem Zídkem a bohemistou a literárním historikem a básníkem Romanem Poláchem. Přijít měla ještě komparatistka Libuše Heczková, ta ale onemocněla, tak ji aspoň na dálku zdravíme a přejeme brzké uzdravení.

Jubilejní třicátý a zároveň poslední díl Krotitelů slov na Hostcastu. Jitka Hanušová si povídá s překladatelkou z norštiny Jitkou Jindřiškovou o literárních rezidencích, současných trendech v norské literaruře, vydaných i rozpracovaných překladech, ale taky o Skandinávském domě, Masarykovi nebo Faerských ostrovech. 

Zvuk a střih: Jitka Hanušová
Znělka: Martin Tvrdý
Foto: Jitka Hanušová

O romských rváčích, tradici neobvyklých životů a kolaborativních příbězích. Článek Karolíny Ryvolové z prosincového čísla si teď můžete i poslechnout.

Bylo jen otázkou času, kdy se i v českém prostředí objeví životopisy charismatických romských ranařů a bouchačů, tak oblíbené v anglosaském světě. Otevřená, prostořeká a někdy i kapku šokantní zpověď boxera Stanislava Tišera Já byl frajer kluk, která letos na podzim vyšla u Garamondu, může v našem prostředí působit jako bílá vrána. Ve skutečnosti se však memoár „Standy“ či „Stanleyho“ Tišera řadí do panteonu slavných romských rváčů a jejich životních příběhů.

Připravila: Markéta Macháčková

Vesna Evans, rozená Tvrtković, musela před válkou v Jugoslávii ze svého rodného Sarajeva uprchnout ve svých jedenácti letech. Její babička zůstala a vzedmutou vlnu nenávisti bohužel nepřežila. Vesna své trauma i každodennost dětského uprchlíka v porevoluční Praze zachytila v románu Sametový domov. O své prožitky se dělí s také dětmi, které před válkou uprchly z Ukrajiny i s těmi, kteří o trýzni války nemají žádné ponětí. Eiréné míru a jara burcuje z letargie a pohodlnosti, vyzývá k bezvýhradné lásce a lidskosti. A ve volném čase hlídá vchody do nebe, kde může adepty prověřit ve čtyřech jazycích: anglicky, norsky, česky a bosensky.

Adam a Sára to najdou na kraji města, v území, kde začíná Step. Má to tvář, namísto rukou a nohou větve propletené kabely, je to živé. Vezmou to domů a dají tomu jméno Flora. Co je to stvoření ale zač? Potřebuje ochranu nebo je ohrožuje?

Prozaický debut básníka a kulturního publicisty Jonáše Zbořila by se dal interpretovat třeba jako současná dystopická variace na pohádku o Otesánkovi. Vyčíst bychom z ní ale mohli i odkazy na tetralogii Jeffa Van DerMeera Anihilace, popisy městské periferie a chatařských komunit připomene novelu Přípravy na všechno Elsy Aidse.

Co je tedy zač Flora Jonáše Zbořila? Diskutují spisovatelka Ivana Myšková, kulturní publicista Ivan Adamovič a literární kritik Kryštof Špidla.