HOSTCAST

Leckdo má nudu za počátek kreativity. Jenže to možná platilo u romantických bloudů, například nová německá studie však mýtus vyvrací. Badatelé z jenské univerzity vidí ve fenoménu nudy chorobu doby. Britská badatelka Sandi Mannová ve své knize o nudě z roku 2016 rovnou líčí nudu jako „nemoc moderny“. Nudu navíc doprovází jistá fenomenologická obtíž. Třeba rumunský filosof Emil Cioran tvrdil, že „[zatímco b]olest je lokalizovaná, […] nuda implikuje zlo bez umístění, bez opory, bez čehokoliv jiného kromě tohohle neidentifikovatelného nic, které vás rozkládá“. V podobném duchu hovoří o nudě i jeden z nejvýznamnějších filosofů (nejen nudy), Martin Heidegger. Podle něj nuda spadá kamsi mezi člověka a svět.

Je tedy nuda primárně „objektivní“ stav světa, nebo „subjektivní“ prožitek; nebo „něco mezi“? A je-li chorobou současnosti, jaké jsou symptomy? Přehánějí děti, když si neustále stěžují na nudnou výuku? A přehánějí rodiče a pedagogové, když se výuku snaží za každou cenu učinit zábavnou? Je-li nuda výdobytkem moderny, platí práce za přežitek? Anebo bychom bez práce skončili jako barbaři?

Proč je dobré zvládat nudu, o tom si v Kovárně povídá Josefína Formanová spolu s pedagožkou, psycholožkou a odbornicí na fenomén nudy, docentkou Isabellou Pavelkovou; a také s filosofem, hudebníkem a pedagogem, doktorem Ondřejem Galuškou.

Hněvivě láskyplný rošťák české poezie. Poťouchlý Pan z pískovcových slují kralupského Hostibejku. Kašpaří, provokuje, hraje na syrinx z vyhozených trubek. Nechce míň než vše, jednou provždy, na doživotí! Shromažďuje dokumenty k poslednímu soudu s lidstvem a každým druhým přísně přesným veršem vznáší spravedlivá obvinění. Povstal z prachu ruin, zoufalství zmařených životů a jedovatých výparů nejrozbombardovanějšího města naší vlasti. Vlasy mu rostou do výšky, jeho druhé jméno je Vzpoura a první Kamil Bouška.

Fascinace. Reportážní rozhovory Ivany Myškové o tom, co autory přitahuje, provokuje a děsí.

Povídkovou sbírku Ludvíka Němce Ještě jeden tanec, drahá spojují láska a blízkost smrti. Její stárnoucí mužské postavy si uvědomují, že co právě zažívají, může být posledním dráždivým dobrodružstvím jejich života, že už je zkrátka na všechno pozdě. Namísto upřímné reflexe je to však přivádí spíš k trapnosti a křeči, touze ještě jednou zapůsobit – na svět, ženy, možná i sebe sama. Jak ale Němcova próza zapůsobila na literární kritiky Blanku Činátlovou, Petra A. Bílka a Kryštofa Edera?

Poslouchejte v Kverulantech, diskuzním pořadu o knihách, které vyčnívají.

Dnes je to přesně sto let od uvedení Velkého Gatsbyho. Poslechněte si článek z dubnového čísla, který k tomuto výročí napsal Martin Pokorný. Připravila Markéta Macháčková.

Když 10. dubna 1925 newyorské nakladatelství Scribner uvádělo na trh nový titul osmadvacetiletého Francise Scotta Fitzgeralda, spisovatel i jeho editor si dobře uvědomovali, o jak mimořádné dílo jde — ale zároveň oba tušili, že kvality Velkého Gatsbyho neocení každý. Zdánlivě lehkonohý román provází unikavá hra mezi povrchem věcí a jejich mnohovrstevnatostí, mezi estétstvím a vůlí k moci. Velký Gatsby je i sto let od svého prvního vydání jednou z figur moderního vědomí.

Německý spisovatel Robert Musil v roce 1931 napsal: „Kdyby se hloupost k nerozeznání nepodobala pokroku, talentu, naději nebo polepšení, nikdo by nechtěl být hloupý“. Tehdy a znovu pak v roce 1937 připomněl skutečnost, která se měla potvrdit propuknutím druhé světové války a neméně dnes: hloupost je leckdy skrytý, ovšem silný hybatel lidského srdce i dějin. „Sestřička rozumu“, jak Musil nazval hloupost, nestojí mimo diskuse, které považujeme za racionální, ale často naopak v jejich jádru. Je to „psychologická síla“, která má smýkat i těmi nejmoudřejšími. Moc, která dovede vyvolat masové sympatie a umí je obratně využít.

Jak jdou všechny takové vlastnosti dohromady? Tkví hloupost v absenci empatie, nebo spíše racionální úsudku? Je zlo prostoduché, anebo vyžaduje výjimečnou inteligenci? A jak souvisí hloupost se zlem?

O tom v dalším díle Kovárny diskutovali hosté Josefíny Formanové – bývalá eurokomisařka a současná prorektorka Univerzity Karlovy, politička a právnička Věra Jourová, dále psycholog, psychoterapeut a autor Dalibor Špok; a také teolog a komparatista Tomáš Sixta.

Reportáž Ivana Motýla z březnového čísla je právě teď k poslechu. Připravila Markéta Macháčková.

Před synagogou v Užhorodu z roku 1904 stojí žigulík. Typ VAZ (Lada) 2103, jenž se vyráběl v letech 1973 až 1984. Rakousko‐Uhersko, Sovětský svaz i výmluvný výjev o dnešním válkami zmítaném světě. Templ zastupuje konflikt v Izraeli a automobil surovosti Kremlu. Chrám slouží Zakarpatské oblastní filharmonii a plakáty zvou na vystoupení Tango orchestru z Kyjeva i na koncert ke třetímu výročí hrdinné obrany vlasti a k poctě všech padlých: Нам є що захищати! Máme co bránit! Vstup pro vojáky zdarma. Místní Romové zřejmě nepřijdou...

Básnířka a architektka Anna Beata Háblová je jako voda. Vnikne do všech dveří, i do těch, které se dosud zdály pevně zavřené. Ať už má prostor charakter místa či nemísta, důkladně jej promyslí, propátrá a napíše o nich esej, sloupek, báseň a pak jej zarepuje, zaslamuje, nasprejuje nebo namaluje, obydlí jej v románu a… zase odpluje. Tato vzpurná nymfa českých moří a řek Eurynomé, spoutaná zlatými řetězy, od pasu dolů ryba, od pasu nahoru žena, dovede obratně plavat jak v prázdném bazénu opuštěné plovárny pod Barrandovskými terasami, tak v moři lidí obchodního centra Nový Smíchov.

„Je to můj milostný dopis Praze,“ prohlásila o svém románu Slunečník proti sekyře britská spisovatelka Helene Oyeyemi. V české metropoli žije už více než 10 let a její vztah k městu byl zpočátku dost komplikovaný. A rozporuplná je i Praha jako živoucí vypravěčka a jedna z protagonistek jejího románu. Zahraniční kritika označuje Slunečník proti sekyře jako roztříštěný, spletitý nebo jako román bez hranic a britská BBC ho zařadila mezi nejlepší prózy loňského roku. O tom, jak se vyznat v jeho labyrintu diskutují amerikanistka a překladatelka Hana Ulmanová a anglisté a překladatelé Markéta Musilová a Ladislav Nagy.

Hosté: Jan Buráň – Jiří Přibáň

Carl Schmitt, německý teoretik práva a politický myslitel. Také ovšem stoupenec Hitlera či takřečený „teoretik nacionálního socialismu“, jak jej označil filosof Jacques Maritain. Jeho ideologický vliv je dodnes silný jak v různých formách marxismu, tak mezi konzervativci, republikány; cestu si k němu najdou i anarchisté. Schmitt je zkrátka typ nadčasového a z toho hlediska nadstranického, (sic) kontroverzního myslitele, jemuž v tomto směru může konkurovat snad jen Martin Heidegger.

Příležitost pro debatu o kontroverzním právním teoretikovi nám dnes poskytuje mimo jiné kniha Jana Buráně, kterou koncem roku vydalo nakladatelství Pavla Mervarta, Carl Schmitt: Nepřítel otevřené společnosti. Tato studie Schmittova myšlení má být, slovy autora, „polemikou“ s těmi, kteří mají odhlížet od skutečnosti, že Schmitt byl více než co jiného nacista. Schmittovo ideologické přesvědčení je prý natolik hluboké, že je i dnes v každém směru nepotřebné, ba nebezpečné. „Schmitt je virulentní a zbytečný pro dnešní svět“, píše Jan Buráň. Leckteré Schmittovy teze mají být banální, vysloveně na úrovni školáka, anebo nekonzistentní a neoriginální. Co tedy s Carlem Schmittem, jak se v titulu své slavné monografie ptá současný filosof Jean-François Kervégan? Lze ještě myslet z Carla Schmitta, nebo se ho máme střežit?

O tom ve druhém dílu podcastového pořadu Kovárna, v němž vystupují právník, filosof a ústavní soudce, profesor Jiří Přibáň, a filosof působící na Katedře filosofie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a autor knihy Carl Schmitt: Nepřítel otevřené společnosti, doktor Jan Buráň.

Esej Hartmuta Rosy z únorového čísla je právě teď k poslechu. Připravila Markéta Macháčková.

Bez čtení není skutečného života v neskutečnu, říká německý sociolog Hartmut Rosa. V eseji, který vyšel u příležitosti sedmdesátého výročí založení nakladatelství Suhrkamp, se věnuje efektu čtení. Vykládá ho ze své teorie rezonance, podle níž si lze vztahy ve světě představit jako dynamiku vzájemného naslouchání a odpovídání. Účinek literárního vyprávění je pak jedinečný. Spočívá ve zvláštním působení na schopnost světu rozumět, ba vůbec žít život — a to nejen ten vlastní.