HOSTCAST

„Analogové automaty jsou už sto let stejné, čtyřikrát blesk, čtyři černobílé portrétní snímky… Ve své době to byl výkřik moderní technologie.“ Reportáž o symbióze psaní, pohybu po městě, vysedávání po kavárnách a doplňování vývojky i o tom, jak analogová technologie pomáhá zůstat přítomným ve virtualizujícím se světě.

Reportáž z listopadového čísla je právě teď k poslechu.

Zvukově připravila Markéta Macháčková.

Spoluvězeňkyně, kterým se podařilo zaznamenat řadu jejích vězeňských přednášek, jí neřekly jinak než „Růženko“. „Hradem“ jim přitom tehdy byla jedna z nejstrašnějších socialistických věznic – ta pardubická. Vězeňský příběh teoretičky a historičky umění i divadelní kritičky Růženy Vackové (1901–1982) začal ještě v protektorátním Československu. Komunisty si pak svým jasným uvažováním a pevným jednáním znelíbila už před převratem: v roce 1951 byla odsouzena „pro špionáž ve prospěch Vatikánu a USA“ na dvaadvacet let. Odseděla jich skoro šestnáct.

V úvaze „Sokrates, vychovatel národa“ z roku 1939 píše: „,Člověk je dobrý, avšak špatně myslí a pak špatně jedná‘ – tak se dá opsat základní postoj Sokratovy výchovy a jeho mravní optimism … Sokrates právě proti moralistům postihl, že je příliš málo a může být až zlem chtíti pouze libovolné a zdánlivé dobro. Dobro je nutno nejprve poznat.“

O tom, jak těžké je dobro poznat a ještě těžší ho konat, o laskavosti i tvrdosti ve výchově, o daru přednášet i mravním postoji v nesvobodě jsme během simulovaného bytového semináře v historicky revolučním týdnu diskutovali s profesorem Josefem Vojvodíkem, teoretikem a historikem umění a literatury, a s hosty vršovického Vzletu při živém natáčení osmé Kovárny.

Děkujeme docentce Sylvě Fischerové, která nakonec nemohla přijít osobně debatovat, za materiály ke společnému čtení, LuciiTrmíkové a divadelnímu spolku JEDL za inspirativní inscenaci „Ženy, držte huby!“, a především profesoru Josefu Vojvodíkovi i všem účastníkům semináře za diskusi a Vzletu za skvělé zázemí.

(Seznam literatury doplníme ke každému dílu Kovárny k začátku Nového roku. Děkujeme, že nás posloucháte!)

„Paměť selhává, mozky mlží a vynechávají, slova se ztrácejí, dokumentace mnohdy spíš mate. Je to vlastně fantastické, tahle dyna­mika mizení, matného vynořování, tušení, domýšlení… „To jsou slova básníka a germanisty Pavla Novotného, které pronáší v rozhovoru pro aktuální číslo časopisu Host. Promlouvá v něm o své pentalogii, která zahrnuje básnické sbírky Zápisky z garsonky, Dědek, Procedura, prózu Babička a aktuální a završující básnickou sbírku Mistr. Novotný v ní ohledává svět svého dětství a dospívání napnutý mezi panelákovou garsonkou v Liberci, kterou obýval se svou rozbolavělou máti a jejími poničenými koleny a kyčlemi, a žulovou vilu osídlenou dvojicí svérázných prarodičů – invazivní babičkou a zaťatým, supícím dědkem. Mistrem z názvu aktuální sbírky je pak autorův otec, výtvarník Pavel Novotný st., který od rodiny záhy odešel a
zemřel, když bylo jeho synovi 12 let. Pátým hrdinou autobiografického cyklu je pak autor sám, umanutě bádající a ztrácejí se v onom bermudském rodinném pětiúhelníku.
O Novotného pentalogii diskutují literární komparatistka Blanka
Činátlová, básník Radek Fridrich a literární historik a kritik Martin Lukáš.

Napůl indiánka, napůl Hóra Karpó, s mimikry básnířky Jitky Bret Srbové, povstává z šumu a barev podzimního listí, obvykle v botanických zahradách a sklenících, tentokrát Na Slupi. Staví si přechodné domy z citoslovcí, ve kterých rozmlouvá se šneky, ptáky a veverkami, dumá, jak porodit dítě, ale ne vlastnosti, předvídá budoucnost z dešťových kapek a občas si bujaře zamíchá světadíly. Švy mezi vteřinami pašuje přímluvy za malé věci a bytosti, o které něžně pečuje a které obětavě chrání před zlem, co nemizí ze světa, protože nechutná hořce jako maklura, ale jako čokoláda.

Fascinace – reportážní rozhovory Ivany Myškové o tom, co autory přitahuje, provokuje a děsí.

„Lidé si myslí, že být šťastný nějak souvisí se štěstím, že je to něco, co se člověku přihodí samo od sebe. Tak to ale není. Být šťastný je výsledkem vlastního úsilí. Musíte o to bojovat, trpět pro to, trvat na tom a někdy kvůli tomu musíte objet celý svět. Musíte bez ustání pracovat na tom, aby se vám dobře dařilo. A jakmile se vám podaří cítit se šťastní, nesmíte povolit v úsilí tento pocit udržovat. Musíte zabrat a stále se tlačit směrem nahoru, na vrcholek té vlny.“ Tato slova si v románu Elisabeth Gilbert Jíst, meditovat, milovat, podle nějž vznikl filmový hit s Julií Roberts v titulní roli, přeříkává jeho hrdinka, zatímco „se projíždí na kole při západu slunce na Bali“. Věcem, o kterých přemýšlí, ovšem dnes rozumí každý, tovární dělník, stejně jako manažerka korporátu: každý jsme přece svého štěstí strůjcem. Co s námi toto přesvědčení dělá? Jaký život vedeme odkázáni sami na sebe?

Esej z říjnového čísla je právě teď k poslechu.

Zvukově připravila: Markéta Macháčková

Vlak zastavil někde mezi poli po srážce s člověkem. V prázdném kupé zůstává jen Oskar Ed, osamělý muž bez tváře a bez budoucnosti, kterého právě vyhodili z práce. Co začíná realisticky, mění se vzápětí v psychotický thriller, jakousi pouť zásvětím. Oskar Ed se ocitá v hotelovém očistci, bloudí kancelářským peklem, vlastním podvědomím. Komiksový autor Branko Jelinek vydal své zatím nejambicióznější dílo s názvem Můj nejlepší přítel. Diskutují o něm Pavel Kořínek, Martin Svoboda a Václav Maxmilián.

Oči Petra Borkovce všechno prošmejdí. Jako brouk vírník sleduje dění nad i pod hladinou a jako očima pokrytý pastýř Argos vidí i zátylkem, kolenem, patou… S ležérní snahou o přesnost postihuje všechny typy lesku – krovek, šupin, peří, krystalů, tmy – a čtenář to s bezmocným úžasem sleduje, uchycený preparačními špendlíky, neschopen se odtrhnout. A příště chce zase. Přeludné příběhy, které se zjevují jak plachá zvířata a stejně tak nečekaně mizí a které vyprávějí zas o něčem jiném. Odkryjí se vám dějiny Borkovcova vnějšího břevnovského domova, dětských vášní, zločinů a posedlostí, a přesto si nebudete jisti hranicemi vzpomínky a fikce.

Poslechněte si záznam z masterclass Jiřího Havelky, která se odehrála 15. září v brněnském CEDu. V rozhovoru s moderátorem a šéfredaktorem měsíčníku Host – Janem Němcem, rozebírá Havelka kolektivně autorský přístup jako svoji cestu k tvůrčí svobodě. Představí postupné fáze vzniku divadelní inscenace metodou „devising“, proces scénických zkoušek jako uplatnění pěti „n“ – naslouchání, náhoda, naivita, nejistota, nedokončenost a nakonec posdílí zkušenosti s divadelní simulací a nedávný zážitek s imerzivním divadlem.

Poslouchejte na Spotify a dalších platformách. Masterclass vznikají díky finanční podpoře Státního fondu kultury.

Jiří Havelka (*1980), narozen v Jihlavě, spoluzakladatel Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, vystudoval DAMU, kde posléze vedl katedru Alternativního a loutkového divadla, člen autorského generačního divadelního uskupení Vosto5, spolupracoval s mnoha českými i slovenskými divadly, v současnosti umělecký šéf Dejvického divadla.

První lekce, kterou dostane Collodiho dřevěný chlapec Pinocchio, jejž Erben překřtil na Otesánka, od svého tvůrce Řezáčka zní: kdo nepracuje, ten nejí. Frustrace líného kluka je tak silná, že v české verzi slavné pohádky dokonce sní své rodiče. Vychází 7. díl Kovárny – tentokrát o hladu a hladovění.

Diskutuje etnoložka a vysokoškolská pedagožka Eva Ferrarová a klinický psycholog a psychoterapeut Filip Mudrík.

Literární čtverák, postkřesťanský všudybyl i faustovsképekelné koťátko Ondřej Macl vyorává nepřehlédnutelné brázdy v literatuře i ve veřejném prostoru. Vytváří nové rituály, otevírá nepříjemná témata, střílí si z mocných autoritářů, xenofobů, ale i z Evropské unie, pop music či ze svých blízkých. Klidně své rodiče přinutí souložit před kamerou, vyžaduje-li to jeho umělecký záměr! Jako Orfeus Eurydiku provádí nahrávačku svého synovsko-mateřského speciálu Fascinací po bohatých historických terasách a vrstvách svého rodného Hradce Králové až ke své stvořitelce, a přitom s hravostí sobě vlastní opěvuje nespočetné krásy i rozpory tohoto „města kadlubu“, v němž se formoval.