Reportáž Ivana Motýla z březnového čísla je právě teď k poslechu. Připravila Markéta Macháčková.

Před synagogou v Užhorodu z roku 1904 stojí žigulík. Typ VAZ (Lada) 2103, jenž se vyráběl v letech 1973 až 1984. Rakousko‐Uhersko, Sovětský svaz i výmluvný výjev o dnešním válkami zmítaném světě. Templ zastupuje konflikt v Izraeli a automobil surovosti Kremlu. Chrám slouží Zakarpatské oblastní filharmonii a plakáty zvou na vystoupení Tango orchestru z Kyjeva i na koncert ke třetímu výročí hrdinné obrany vlasti a k poctě všech padlých: Нам є що захищати! Máme co bránit! Vstup pro vojáky zdarma. Místní Romové zřejmě nepřijdou...

Básnířka a architektka Anna Beata Háblová je jako voda. Vnikne do všech dveří, i do těch, které se dosud zdály pevně zavřené. Ať už má prostor charakter místa či nemísta, důkladně jej promyslí, propátrá a napíše o nich esej, sloupek, báseň a pak jej zarepuje, zaslamuje, nasprejuje nebo namaluje, obydlí jej v románu a… zase odpluje. Tato vzpurná nymfa českých moří a řek Eurynomé, spoutaná zlatými řetězy, od pasu dolů ryba, od pasu nahoru žena, dovede obratně plavat jak v prázdném bazénu opuštěné plovárny pod Barrandovskými terasami, tak v moři lidí obchodního centra Nový Smíchov.

„Je to můj milostný dopis Praze,“ prohlásila o svém románu Slunečník proti sekyře britská spisovatelka Helene Oyeyemi. V české metropoli žije už více než 10 let a její vztah k městu byl zpočátku dost komplikovaný. A rozporuplná je i Praha jako živoucí vypravěčka a jedna z protagonistek jejího románu. Zahraniční kritika označuje Slunečník proti sekyře jako roztříštěný, spletitý nebo jako román bez hranic a britská BBC ho zařadila mezi nejlepší prózy loňského roku. O tom, jak se vyznat v jeho labyrintu diskutují amerikanistka a překladatelka Hana Ulmanová a anglisté a překladatelé Markéta Musilová a Ladislav Nagy.

Hosté: Jan Buráň – Jiří Přibáň

Carl Schmitt, německý teoretik práva a politický myslitel. Také ovšem stoupenec Hitlera či takřečený „teoretik nacionálního socialismu“, jak jej označil filosof Jacques Maritain. Jeho ideologický vliv je dodnes silný jak v různých formách marxismu, tak mezi konzervativci, republikány; cestu si k němu najdou i anarchisté. Schmitt je zkrátka typ nadčasového a z toho hlediska nadstranického, (sic) kontroverzního myslitele, jemuž v tomto směru může konkurovat snad jen Martin Heidegger.

Příležitost pro debatu o kontroverzním právním teoretikovi nám dnes poskytuje mimo jiné kniha Jana Buráně, kterou koncem roku vydalo nakladatelství Pavla Mervarta, Carl Schmitt: Nepřítel otevřené společnosti. Tato studie Schmittova myšlení má být, slovy autora, „polemikou“ s těmi, kteří mají odhlížet od skutečnosti, že Schmitt byl více než co jiného nacista. Schmittovo ideologické přesvědčení je prý natolik hluboké, že je i dnes v každém směru nepotřebné, ba nebezpečné. „Schmitt je virulentní a zbytečný pro dnešní svět“, píše Jan Buráň. Leckteré Schmittovy teze mají být banální, vysloveně na úrovni školáka, anebo nekonzistentní a neoriginální. Co tedy s Carlem Schmittem, jak se v titulu své slavné monografie ptá současný filosof Jean-François Kervégan? Lze ještě myslet z Carla Schmitta, nebo se ho máme střežit?

O tom ve druhém dílu podcastového pořadu Kovárna, v němž vystupují právník, filosof a ústavní soudce, profesor Jiří Přibáň, a filosof působící na Katedře filosofie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a autor knihy Carl Schmitt: Nepřítel otevřené společnosti, doktor Jan Buráň.

Esej Hartmuta Rosy z únorového čísla je právě teď k poslechu. Připravila Markéta Macháčková.

Bez čtení není skutečného života v neskutečnu, říká německý sociolog Hartmut Rosa. V eseji, který vyšel u příležitosti sedmdesátého výročí založení nakladatelství Suhrkamp, se věnuje efektu čtení. Vykládá ho ze své teorie rezonance, podle níž si lze vztahy ve světě představit jako dynamiku vzájemného naslouchání a odpovídání. Účinek literárního vyprávění je pak jedinečný. Spočívá ve zvláštním působení na schopnost světu rozumět, ba vůbec žít život — a to nejen ten vlastní.

Město Roudnice na levém břehu Labe je nevysychajícím zřídlem inspirace básníka a překladatele Milana Děžinského, šibala, který se umí hravě přestrojit v politika a pedagoga a zase naopak. Všechny části jeho bytosti se pokaždé spolehlivě scelí na nábřeží, při obcházení ostrova nebo šmátrání po tajných vzkazech v opukových zdech. Zdánlivě malý Roudničan je ve skutečnosti Titánem Atlásem, podpírající drolící se starobylé město svou archaickou ctí a láskou, smyslem pro řád, zázraky i pro humor, který však na radnici skrývá jako nepatřičný šestý prst…

V románech i novinářských textech Stanislava Bilera už jsme si zvykli černý sarkasmus. Ve své nové knizeNejkrásnější město na Zemijde ale ještě dál. Ocitáme se ve světě, kde auta drtí chodce, cyklisty i maminky s kočárky. Není tu možné sehnat byt, školku, v nájemních bytech je zakázáno vydávat jakékoli zvuky, tedy i mluvit. Nad života lidí mají absolutní moc náměstci a developeři. Jak takový román číst? Jako temnou satiru? Současnou dystopii?

Diskutují literární kritička a divadelní dramaturgyně Marta Ljubková, literární vědec Petr A. Bílek a literární kritik Kryštof Eder.

Poslechněte si první díl nového podcastu Kovárna, kde Josefína Formanová a její hosté taví témata současné filosofie a kultury.

Borelova Věta o nekonečné opici říká: necháme-li opici dostatečně dlouho náhodně bušit do klávesnice psacího stroje, nakonec se napsaný text bude stoprocentně shodovat třeba s dílem Shakespeara. Jistě, opice je metafora, v teorému jde o pravděpodobnost. Co když ale za opici dosadíme člověka – nejde pak o víc?

S rozvojem AI se pro nás otevírají nové tvůrčí možnosti. Na trhu s knihami se objevují díla, jejichž autoři se vydávají za velké literáty a pomocí AI generují romány, z nichž některé skutečně dovedou konkurovat lidskému dílu. Jaké výzvy před nás umělá inteligence z hlediska umělecké tvorby staví? Jak neuronové sítě čili neuronky mění literární svět a jak cvičí s literárním autorem a čtenářským očekáváním?

Diskutuje filosofka a expertka na AI Dita Malečková, jíž loni vyšel román „Animal“, na němž spolupracovala se svou neuronkou, a Karel Piorecký, literární historik a teoretik působící na Ústavu pro českou literaturu AV ČR, který s kolegyní Zuzanou Husárovou právě vydal studii o kultuře neuronových sítí, mapující terén generativní tvorby.

V příštím díle se můžete těšit na debatu o myšlení Carla Schmitta a zejména o nové české knize, jež polemizuje s jeho dílem a odkazem.

Článek z lednového čísla časopisu Host si teď můžete i poslechnout. Připravila Markéta Macháčková.

Ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022 představuje přelom v ruské společnosti. Sjednotila masy, politické a ekonomické elity a do jisté míry i inteligenci ve společném nepřátelství vůči dnešnímu Západu, neseném vlasteneckými hesly a antagonistickým, zjednodušeným viděním světa. Aby mohl současný ruský režim pokračovat ve válce proti Ukrajině a Evropě, potřebuje nejen ekonomickou udržitelnost, ale také podporu svého obyvatelstva. Toho se režimy snaží dosáhnout různými cestami; jedním z důležitých způsobů je zavádění a prosazování ideologie prostřednictvím vzdělávacího systému. Právě o to se nyní v Rusku snaží.

Téměř všechno, co básnířku Marii Šťastnou obklopuje v jejím útulném bubenečském Pokojíčku, je stvořeno jejími hbitými prsty. Jako srdnatá Arachné, která se zručností rovná bohům, a proto musí čelit jejich krutým zkouškám, usouká vše, co nám ještě chybí ke štěstí.  Svým kosmickým úsměvem remešského anděla příchozí vláká do doupěte z věcí jinde odsouzených k zániku a bez postranních úmyslů láskyplně zavine do hedvábí, závěsů skleněných korálků, kolových sukní i ocelových drátků. Má smysl pro drama a pro skutečnost, zkoumá ji pečlivě, trpělivě a bez vytáček. Neobává se toho, co bolí. Obává se nepřesnosti, minutí cíle, planého žvanění.