HOSTCAST

Román Mary Shelley Frankenstein je kanonický ani ne tak kvůli jazykové vytříbenosti a formálním hrátkám, jako spíše kvůli množství čtení, které skýtá. O tom jednak svědčí desítky adaptací, inspirací i akademických interpretací, ale především skutečnost, že se frankensteinovské monstrum ani po více než dvou stech letech nesmrsklo na zábavnou postavičku. Pořád nám říká cosi o naší současnosti. Cosi nepříjemného.

Článek z dubnové tématu si teď můžete i poslechnout. Zvukově připravila Markéta Macháčková.

Spisovatel, filozof a překladatel Ladislav Šerý je sice šeroslepý, iluze ovšem detekuje neomylně, aby je sežehl ohněm své nelítostného sarkasmu. Ve dne přikládá pod kotel pravdy a v noci rukama rozežranýma od mouru jako daimón Kómos nonšalantně pozvedá číši vína na oslavu hýření a radovánek. Postrach státních institucí a úředníků s dikcí Bolka Polívky obsazuje kanceláře s nejkrásnějšími výhledy a pobaveně odhaluje zvrácenosti systému a zákonitosti moci. Píše o tom knihy, za které je nominován na české literární ceny, zatím si ovšem žádnou nepřevzal, aby se nestal obětí mediálního humbuku. Miluje procházky Prahou, zvlášť přes Petřín na Strahov. 

Titulem své nové knihy S Wittgensteinem v gay sauně odkazuje spisovatel, novinář a esejista Vratislav Maňák na rakouského filosofa a jeho výrok, že o čem nedokážeme mluvit, o tom bychom měli mlčet. Maňák však jeho tezi odmítá hned nadvakrát. Poprvé svou knihou dokazuje, že má smysl se o to pokoušet navzdory. A za druhé dokládá, že o zkušenosti se dá svědčit i jinak — tělesně, smyslově. Proto v šesti esejích zavádí Wittgensteina, a spolu s ním i čtenáře, do termálních vod budapešťských lázní Rudas, vídeňské gay sauny, operního hlediště v Brně, na pražské cruising-spoty, do berlínského klubu Kit Cat. Každé z těchto míst je trhlinou ve společenském normativním řádu, časoprostorovou kapsou, kde gay identita může existovat v plnosti, sebevědomě a bez omluv.

O jeho knize debatují Olga Pavlova, Ondřej Macl a Petr Vizina.

Loni vyšly dva pozoruhodné překlady na téma dvojnictví a narcismu: Dvojnice od kanadské aktivistky Naomi Klein a Trýzně narcismu od rakouské filosofky Isolde Charim. Obě autorky si kladou otázky po podmínkách společenského podvolení a úspěchu či roli individuálního prožitku ve veřejném prostoru. Jakých forem nabývá narcismus jako ideologie dnešní globální společnosti? Jaké alternativy by nám umožnily vyvázat se z neustálého tlaku na sebeoptimalizaci?

O tom v Kovárně s Annou Durnovou, profesorkou politické sociologie na Univerzitě ve Vídni, a Šimonem Koukalem, doktorandem filosofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a daseinsanalytickým terapeutem v soukromé praxi.

Seznam doporučené literatury

Eva Illouz: Explosive Emotions. How Modern Society Shapes What We Feel (Princeton University Press, 2026)

Hartmut Rosa: Situation und Konstellation. Vom Verschwinden des Spielraums (Suhrkamp, 2026)

Isolde Charimová: Trýzně narcismu. O dobrovolném podřízení (Kalich, 2025)

Naomi Klein: Dvojnice. Cesta do světa za zrcadlem (Alarm, 2025)

Christopher Lasch: Kultura narcismu. Americký život ve věku snižujících se očekávání (Triton, 2016)

Étienne de La Boétie: Rozprava o dobrovolném otroctví (Rybka Publishers, 2011)

Vybrané texty Sigmunda Freuda (i v českém překladu): „Psychologie masy“, „Totem a tabu“, „Nespokojenost v kultuře“, „Zármutek a melancholie“, „Úvod do narcismu“ aj.

Doporučujeme také navštívit výstavu Dvojníci v GHMP, která potrvá už jen do 5. dubna 2026.

Tom Stoppard byl Brit, Čech a Žid, chronologicky přesně v tomto pořadí. Především byl však dramatik, který skrze divadlo a literaturu zkoumal možnosti i limity identit a jejich svázanost s nepoddajným, kluzkým jazykem. A ještě z toho dokázal vykouzlit vtip.

Poslechněte si úvodní článek z tématu o Tomu Stoppardovi z březnového čísla. Zvukově připravila Markéta Macháčková.

Svatava Antošová se psaním brání krutosti, zvrácenosti, blbosti a dalším stínům nemocného světa. Odmítá si nechat požrat těžce vydobytou svobodu nenasytnými technofeudály a novodobými diktátory. Jako neohrožená a neoblomná Artemis, místo jelenem doprovázená rysem ostrovidem, bez jediné apky a dalších digitálních žroutů pozornosti, na běžkách brázdí krušnohorskou divočinu po staré železniční příhraniční trati a objevené absurdity protíná šípy svého ostrovtipu. Zdolejte s námi na mezinárodní Den žen mezinárodní trasu z Teplic přes Moldavu až do stanice Hermsdorf-Rehefeld. 

Jáchym Topol vydává nový román Peklo neexistuje. Prý možná poslední napsaný pouze člověkem, jak se při příležitosti vydání knihy - a v obavě z AI - vyjádřil v Deníku N. Podobnými obavami trpí i antihrdina jeho románu, novinář Tomáš. Stárnoucí, trapný boomer plácající se v životě, práci a alkoholu. Do toho právě vrcholí covidová pandemie, Rusko útočí na Ukrajinu a jemu se rozpadá manželství, umírá mu otec, poničil si vztah se svým synem, upadají média, literatura, mizí svět, jak ho Tomáš znal. Z posledních sil se chytá božího lana a studuje legendy barokních světců.

Co ale Topolův román o dnešní době vlastně vypovídá? Je v něčem pronikavý nebo podvratný? Máme ho číst jako sebeironickou grotesku, sarkastický kareval?

Diskutují Marta Ljubková, Blanka Činátlová, Petr A. Bílek.

„Člověk se však liší od zvířat tím, že je vrahem,“ napsal filosof Erich Fromm ve své slavné knize Anatomie lidské destruktivity. Kde se bere vina? Jak s ní pracuje trestní právo a jak psychologie? A jaký je vztah mezi vinou a trestem? Těmto otázkám se věnujeme ve 12. díle Kovárny, a to s doktorem Martinem Zielinou, psychologem a bioetikem, působícím na II.Lékařské fakultě UK – Ústavu lékařské etiky a humanitních základů medicíny a na VŠE – Katedře managementu na podnikohospodářské fakultě, který mimo jiné více než 10 let strávil v soukromé ambulanci klinické psychologie; a také s docentem Jakubem Drápalem, expertem na trestní právo, který působí jako pedagog na Katedře ekonomie a empirických právních studií a Katedře trestního práva a je vedoucím výzkumníkem v Centru pro studium trestního systému a kriminality Právnické fakulty UK.

V tomto díle jsme mimo jiné mluvili o některých z těchto titulů. Ostatní doporučujeme.

Marta Kocvrlichová: Vina (Triton, 2006)

Jonathan Haidt: Morálka lidské mysli (Dybbuk, 2013)

Ruth Benedict: Chryzantéma a meč. Vzorce japonské kultury (Malvern, 2013)

Erik H. Erikson: Dětství a společnost (Portál, 2022)

Miroslav Vodrážka: Systémově zneužitá a zneužívající Československá psychiatrie v Soft-sovětském stylu. 1948-1989 (Ústav pro studium totalitních režimů / Muzeum paměti XX. století, 2025)

Jakub Střelec: Od trestu k terapii. Forenzní psychiatrie vpoválečné obnově Evropy (Karolinum, 2026)

Devadesát pět let od narození Toni Morrison. Článek z únorového čísla si nyní můžete i poslechnout.

O Toni Morrison už toho jiní napsali spoustu, což s sebou nutně nese řadu přívlastků. Americká spisovatelka a první držitelka Nobelovy ceny afroamerického původu psala „moderní klasiku“, pro někoho byla „básnířkou amerického utrpení a umění přežívat“ a také „literární matkou černošského feminismu“. Problém s podobnými výrazy je především v tíze, kterou nakládají na člověka, k němuž se přimknou. Tím nejzávažnějším musela být role „svědomí amerického národa“.

Zvukově připravila Markéta Macháčková.

Pavel Novotný je multimediální Héfaistos, co ukuje ledasco s ledasčím a kdeco s kdečím! Tavicí pistoli s magneťákem i magneťák s taveňákem, ve sklepě celé noci kutí jak jezevec, montuje s vervou nalovené obrazy, zvuky jak žížaly, klikou je vtáčí do zvukostrojů a pak je zkroucené vytáčí ven. Šmejdí po přesně vyšlapaném teritoriu a sbírá kolečka, zmačkané papírky, přátele, sousedy, dalmatiny, lepí je, kreslí je, prořezává, česky i německy přitom si zpívá a vyřvává, slabiky deklamuje, partitury čmárá, třeba o šílenství existence mezi bezbřehou láskou a svobodou ve stísněné garsonce na libereckém Wolkeráku a dobře míněnou tyranií, nebo spíš nemotorně vyjádřenou starostí a něhou v prostorné vilce se zahradou jen kousek pod ní. Všechno to důkladně prošmejděte s námi! Klidně i zrychleně, máte to povolené…