Houpačky

„Můj život je chaos. Říkala jsem si, že jsem asi divná. Vloni na podzim jsem se odhodlala a šla si svoji diagnózu nechat potvrdit, nebo vyvrátit. Psychiatrička mi řekla už ve dveřích, že jsem jasná,“ popisuje Veronika Bártová moment, kdy se z ní stala oficiálně máma s ADHD. „Diagnóza byla úleva. Konečně to zacvaklo a říkala jsem si, že konečně vím, co to je.“

Trans a nonbinární děti a dospívající jsou v Evropě podle dostupných dat často terčem šikany. Kromě útoků ze strany spolužáků a spolužaček se jim navíc běžně nedostává zastání od pedagogů a pedagožek. „Jako terapeuti se často setkáváme s lidmi, kteří v dětství zažívali šikanu a nesou si následky,” říká v Houpačkách psycholog a psychoterapeut Miroslav Šubrt, který se queer psychologií zabývá.

„Šikana není na českých školách v každé třídě, ale v každé třídě má potenciál. Nikdy to není jen o agresorovi a oběti. Šikana je nemoc celého kolektivu a nejvíc záleží na tom, jestli ji skupina dovolí,“ říká Julie Mastná, odborná garantka organizace Jules a Jim, která pomáhá českým školám řešit šikanu.

Sharenting označuje nadměrné sdílení různých typů fotografií, videí a dalších citlivých informací o dětech jejich rodiči. Děje se prostřednictvím sociálních sítí, úložišť, webů, blogů. „Často jde o děti v choulostivých situacích – dítě, které pláče, je upatlané od jídla, sedí na nočníku. Mezi sharentingem a shamingem je hodně tenká linie,“ říká Kamil Kopecký, který se věnuje oblasti rizikového chování v online prostoru.

„Teď se mi po dlouhé době stalo, že jsme na place při natáčení dokumentu o ovdovělých rodičích, brečeli úplně všichni, před kamerou i za ní. Příběhy, se kterými pracuju, mě samozřejmě dojímají. Ale podstata není, že se budu dojímat,“ říká novinářka a redaktorka České televize Lea Surovcová, která už deset let věnuje tématům rodin a dětí.

„V prvním roce života nejde o to, kolik toho dítě sní. Naší úlohou je nabízet pestrost a ochutnávání různých konzistencí, barev i teplot. Množství můžeme nechat na dítěti,“ říká Lucie Zátopková, zakladatelka a autorka blogu detskeprikrmy.cz.

„Rodičovství není něco, co by se mělo provozovat v izolaci, to není normální,“ říká v Houpačkách zakladatelka organizace Aperio Lucie Ryntová. „It takes a village to raise a child,“ připomíná africké přísloví. Podle aktuálních dat se v Česku cítí osaměle čtyři pětiny matek malých dětí.

Lucie Havlová se rozhodla přivést na svět svého druhého syna ambulantně. Už několik hodin po porodu nemocnici spolu s ním opustila. „Cítila jsem se nepřemožitelná, jako hrdinka. Kráčela jsem kachní chůzí se synem v náruči chodbou, kterou mě před pár hodinami přivezli na vozíku, protože jsem nebyla sama schopná jít. A uznání jsem cítila i do personálu,“ vypráví Lucie.

Kino, divadlo, galerie nebo koncerty. My dospělí si užíváme umění, co to jde. Jak je to ale s dětmi? Kdy jim ho do života přinést? A co dětem může nabídnout? „Umění dětem přináší zkušenost s různými úhly pohledu,“ říkají v podcastu Houpačky edukátorka Ida Muráňová a lektorka Klára Hušková Smyczková, které jsou autorkami programu pro děti v Národní galerii Praha.

„Když mi při kontrolním ultrazvuku doktor říkal, že se mu nezdá délka dceřiných rukou, měla jsem pocit, že sama sebe pozoruju shora, že se mě ta situace snad vůbec netýká,“ popisuje Eva Zemanová moment, kdy se poprvé dozvěděla, že čeká dítě s vrozenou vývojovou vadou.