Názory a argumenty

S odstupem času se ukazuje, jak nebezpečně naivní byly představy, že po zhroucení komunismu v Evropě a s koncem bipolárního světa vstupujeme do éry věčného míru. Sdílelo je mnoho lidí a projevovaly se v politice například voláním po odzbrojení a po rozpuštění obraného paktu NATO.

Sobota 7. října vyvolala vlnu odsudků teroristů z Hamásu i volání po odplatě za zabíjení civilistů. Tato shoda nemusí mít dlouhého trvání, až se začnou do popředí tlačit otázky, na něž neexistují snadné a jednoduché odpovědi.

Mezi fotografiemi ze zdevastovaného kibucu je jedna, na které je vidět vlajka Islámského státu, kterou tam útočníci zanechali. Zprvu nebylo jasné, jestli jde o autentický snímek. Ale vlastně na tom nezáleží, mezi Hamásem a Islámským státem přestal být rozdíl.

Svět se stal opět o něco hrůzostrašnějším místem k narození i životu. Teroristé z palestinského Hamásu překonali bezpečnostní bariéru kolem Gazy, v Izraeli spustili krvavou řež, vyvražďovali celé rodiny a zanechávali za sebou i uťaté hlavy dětí, vraždy přenášeli příbuzným obětí přes sociální sítě, znásilňovali, na hudebním festivalu zmasakrovali přes 250 bavících se lidí.

Konsolidační balíček prošel a bylo to s ním jako v Česku skoro se vším. Na to, o co reálně šlo, kolem něj bylo obrovské haló, každý se snažil úporně prosadit svou, bájilo se, zmatkovalo a nakonec s výsledkem není úplně spokojen skoro nikdo. A pro vládu se zdánlivé vítězství může rychle změnit v eufemisticky řečeno nevýhru.

Úspory zůstaly na půl cesty, k dalším už vláda odvahu nenajde. Smrtící upřímnost aneb Jak se z Hamásu stal Islámský stát. A co až začnou přicházet obrazy z Gazy. Snění o míru. Zopakuje se Babišův „vysavač“ i na Slovensku? Děti se topí v úzkostech a depresích. Často bez pomoci.

Mezi ruskými exulanty i v prostředí neruských pozorovatelů vývoje či pouhých zájemců o dění v Rusku se často vyskytuje názor, že s odchodem Vladimira Putina může v tamní společnosti dojít k poměrně rychlým změnám, které dokážou v historicky krátké době odstranit dědictví Putinova vládnutí.

Bývalá ministryně Alena Schillerová to řekla v televizní diskusi jednoznačně. Škrtání dotací, které vláda od příštího roku slíbila, postihne především domácnosti a firmy. Právě ony totiž zaplatí rozhodující úsporný krok. Stát totiž podle letošního rozpočtu doplácí 51,5 miliardy korun za podporu obnovitelných zdrojů a distribuci elektřiny či plynu, ovšem napřesrok náklady přesune na rodiny a firmy. Je to další pohroma, kterou Čechům způsobila pětikoaliční vláda.

V politice existují podněty, které se od počátku jeví rozumně a potřebně, zdánlivě nic nebrání v jejich uskutečnění, ale nakonec nějak záhadně narazí. A pokud se vrátí, tak za drahnou dobu a v pozměněné podobě. Jiné se zase vynoří náhle, z ničehož nic a svižně dojdou realizace.

Odporné vraždění Hamásu v izraelských kibucech a vesnicích nelze omluvit a pochopit. Neexistuje totiž „dobrá vražda“, zabíjení pro ideu či vyšší cíl, jak v konfliktu se Sarterem, který jako ideolog Velkých dějin tvrdil opak, kdysi jasně za nás za všechny a pro jednou vyslovil Albert Camus. Ani touha po samostatném palestinském státu, ani odpor proti okupantovi, jak Izrael vnímají Palestinci, nemůže ospravedlnit tak hnusné násilí, jaké viděl celý svět na všemožných videích.