Portréty

Před sto lety došlo v Rusku k bolševickému puči. V čele revolucionářů byli kromě legendárního Lenina také Grigorij Zinověv a Lev Kameněv. Oba přitom razili poněkud odlišný přístup, než jaký nakonec prosadil právě Lenin. A oba také skončili na šibenici.

Když bylo v srpnu 1936 v Moskvě popraveno šestnáct údajných „trockistů“ v prvním velkém monstrprocesu, mezi odsouzenými byli i dva prominenti bolševické strany: Grigorij Zinověv a Lev Kameněv. Oba patřili po Leninově smrti k nejužšímu vedení bolševiků a mohli aspirovat na klíčovou pozici. To by ale o to samé nesměl usilovat muž, který v boji o moc postrádal jakékoli zábrany: Stalin. Byl to právě on, který po letech poslal oba bývalé souputníky na smrt.

„Vždycky se dá něco dělat!“ říkal spisovatel, novinář a politik Pavel Tigrid. Přes polovinu svého života strávil v nuceném exilu, přesto ale na svou vlast nikdy nezanevřel a pilně pro ni pracoval. Letos by se dožil sta let.

V roce 1931 slavila Komunistická strana Československa deset let trvání a vyšly první obsáhlé Dějiny KSČ. Coby autor byl pod nimi podepsán člověk, který s komunistickým hnutím spojil celý život: Pavel Reiman (1902 – 1976).

Je to jeden z osudů, s nímž si historikové dodnes nevědí rady. Bývalý učitel působil za války v profašistických organizacích i jako partyzán, po roce 1948 odešel do exilu – ale je podezřelý i ze spolupráce se Státní bezpečností: Josef Vávra, zvaný Stařík.

Věčný revolucionář Ernesto Guevara by letos v červnu oslavil 89. narozeniny. Mohl být mezi živými. Těžko by jej ale obklopovala aureola revolucionáře. Nejspíš by už byl dávno semlet byrokracií nejvyšších kubánských stranických úřadů. Dá se říci: zemřel včas.

Přiblížit dobu, kdy se vše podstatné rozhodovalo ve vedení komunistické strany a vláda měla jen dekorativní funkci, je s postupujícími léty složité. Ilustruje to příběh člověka, který měl řadu let „pod palcem“ československou kulturu: Miroslav Müller (1926-1997).

Slovenský politik Ján Čarnogurský se zapsal do dějin novodobých vztahů mezi Čechy a Slováky výrokem, že Slovensko chce vlastní hvězdičku a vlastní stoličku v EU. Jaké byly jeho názory na existenci československé federace? Připravil David Hertl.

Léto 1992 zastihlo Václava Klause ve funkci českého premiéra v tehdy ještě federální republice. Ve složité době, kdy nebylo jasné, co dál s federací, zvedl karty ležící na stole a sehrál s nimi úspěšnou hru.

Nebývá běžné, aby vydání jediné knihy ovlivnilo uvažování téměř v globálním měřítku. Rachel Carsonové se to jejím Tichým jarem podařilo.