Prostor X

Slovo herečka má pro Terezu Dočkalovou „hořký ocas“. Nejednou se setkala s jeho pejorativní deklamací, nic dobrého si o jejím budoucím povolání nemyslela ani maminka. „Když se před 20 lety dozvěděla, že chci jít na konzervatoř studovat herectví, tak po mně začala házet špinavé ponožky z koše a křičela, že v tomhle oboru se někam dostanu jenom přes postel,“ vzpomíná držitelka dvou Thálií. Sama se nikdy s žádnými sexuálními návrhy podmiňující zisk role nesetkala. Zároveň připouští, že v prostředí, ve kterém se pohybuje, nepanují rovné podmínky. Donedávna byly mladé herečky předurčeny ztvárňovat naivky, sem tam nějakou pěknou roli s přesahem a pak už pouze maminky a babičky, nebo když se chtěly stereotypu vzepřít, nabízela se ještě postava alkoholičky.

„Takových log ti udělám dvacet za minutu, ty p* pražská,“ vzpomíná grafický designér a porevoluční art director Reflexu Aleš Najbrt, jak obtížně se někteří obyvatelé sžívali s novou vizuální identitou Ostravy, se kterou před pěti lety přišel a která je dnes nedílnou součástí města. Na hejty si od roku 1994, kdy založil eponymní studio, zvykl. Přicházeli i od akademiků, když rebrandoval Masarykovu univerzitu, nebo po tiskovce ke karlovarskému festivalu, na níž představil grafické ztvárnění 49. ročníku – připomínalo prase. „Umím si představit, že někteří lidi mají pocit, že už nás bylo dost, a tomu i rozumím. Ale co mám dělat? Mám s tím praštit? Mě to furt baví. A když tu práci dostáváme, neříkáme si o ni, klienti přichází za námi, tak proč bych se tomu měl bránit,“ říká.

Člověk by si měl uvědomit, že na některé věci už není čas, a pokud je v rodině s někým rozhádaný řešit to dřív, než bude pozdě, říká režisér Dan Svátek. Ten se tématem rodinných vztahů zabývá v novém filmu Dvě slova jako klíč, který natočil podle knižní předlohy Josefa Formánka a prostřednictvím postav jím navazuje na jejich předchozí spolupráci na Úsměvech smutných mužů. Drama vznikalo v Indii, Dánsku, Francii, USA nebo Indonésii. A právě setkání s obyvateli ostrova Siberut, kteří ve snímku také hrají a svou přirozeností plynoucí z neznalosti filmu jako média zdárně sekundují Ivanu Fraňkovi a Davidu Švehlíkovi, na něj silně zapůsobilo. „To, jak se chovají ke svým dětem a blízkým, nebo k umírajícím, jim můžeme závidět,“ je přesvědčený.

Ani smrt českého medika, kterého v půlce března zasáhl do hlavy šrapnel a který o dva měsíce později svým zranění v pražské vojenské nemocnici podlehl, je neodradila od toho, aby se se na Ukrajinu vrátili. Musí. Už kvůli tomu, aby jeho tragická smrt nebyla zbytečná. „Obětoval tomu svůj život, byl zakladatelem Fénixu, a myslím si, že kdybychom se na to vykašlali, tak by přišel ze záhrobí a všechny nás proliskal. Je to bez něj strašidelné, ale je potřeba se tomu postavit,“ shodují se dobrovolníci Karolína a Fox. Zatímco Foxovi nedělá problém se o hrůzách, kterých jsou svědky, bavit s dalšími členy týmu, a tím si ulevit, Karolína přiznává, že nebýt odborné psychologické pomoci, které se jí dostává od kamarádky, už by „šňupala koks a hulila trávu“.

V uplynulých 30 letech dělal stát pro Romy minimum, není proto divu, že jejich nespokojenost sílí. „Paradoxem je, že se teď Romové dostávají do spárů narativů, které byly dlouhodobě proti nim, to znamená, že s nimi manipulují skupinky nejrůznějších extremistů, kteří je do té doby považovaly za největší nebezpečí téhle společnosti,“ upozorňuje ministr vnitra Vít Rakušan, podle kterého je třeba pokusit se dát nejpočetnější menšině v Česku nějakou životní perspektivu a zároveň jí vyslat jasný vzkaz, že šíření absolutních nepravd o tom, jak někdo unáší děti, anebo vyzývá k násilí, je trestný čin. Stejně tak považuje za důležité, aby bylo zřejmé, že policie nenechá nikomu ubližovat, je ale nutné nechat jednat ji a následně soudy, ne brát spravedlnost do vlastních rukou.

Kolik je mu let, přiznal štábu až po natáčení. Bál se, aby neztratil respekt. „Kdyby zjistili, že nemám ani prvák ekonomky, tak nevím, co by dělali,“ připouští pobaveně dnes devětadvacetiletý Matěj Chlupáček, který svůj první snímek natočil před dvanácti lety. Od té doby má coby režisér nebo producent na kontě desítku filmů i seriálů, přičemž za šestidílný thriller Zrádci získal Českého lva a za videoklip k písni Vladimíra Mišíka Jednou cenu Anděl. Stejně jako mu nechyběla odvaha jít si za svým dětským snem, nebojí se ani demytizace národních témat. V dramatu Úsvit, na jehož realizaci sehnal během jednoho roku 85 milionů korun, zbavuje patosu první republiku a nekritického obdivu se od něj nedočkají ani čeští obrozenci v připravované komedii Dcera národa.

Nic takového na světě neexistuje, říká výtvarnice Eliška Podzimková o multimediálním projektu Plešouni, který má připravit onkologicky nemocné děti a jejich rodiny na to, co bude následovat během léčby. Sama jí jako patnáctiletá prošla a uvědomila si, že ačkoli na oddělení patřila k těm starším, i tak byla konfrontována se spoustou neznámých, které jí naháněly strach. Málokdo totiž skutečně ví, co malé pacienty čeká. „Trochu chybí odbourávání strachu z maličkostí, ať už jde třeba o magnetickou rezonanci, což je šílený přístroj, kterého se pětiletý špunt logicky strašně bojí, protože neví, jestli to bude bolet, jestli to bude trvat dvě hodiny, nebo 20 minut, a tyhle věci se dají krásně skrz animaci a skrz tvorbu vysvětlovat, a to je náš cíl,“ popisuje se zaujetím.

V začátcích kariéry byla Jana Plodková schopná pracovat nonstop a ani nepostřehnout, že je nemocná. Po 20 letech v branži přiznává, že je na sebe opatrnější. Začala víc naslouchat svému tělu a o co intenzivněji se do rolí noří, o to větší potřebu má z nich vystupovat a vracet se k sobě. „Pokud trávím den tím, že mám samé dramatické scény, tak si to tělo zapamatuje a neřekne si: To je hra, to je dobrý, já to pustím. Tak to není, takže mu musím potom pomoct dát se do klidu,“ říká herečka s tím, že ztracenou rovnováhu nachází v přírodě. Blízko k ní měla odmala. Vyrůstala sice v jičínském paneláku, ale když zrovna nebyla ve škole, bavila se lezením po stromech. Slabost pro ně má i dnes, jejím velkým snem je vidět sekvoje.

Stát se herečkou chtěla Kateřina Oujezdská odmala, díky speciálním výukovým metodám Jaroslava Duška, u kterého studovala, se ale její sen rozplynul. Záměrně říká „díky“, protože jí pomohl uvědomit si, co chce. A být před kamerou to nebylo. Záhy se tak ocitla za ní. Začínala jako pomocná režisérka a profesně starším kolegům pomáhala obsazovat filmy. Pojem castingová režisérka se tehdy nepoužíval a běžnou není ani práce herecké agentky, jíž se věnuje dnes. „Ani jedna ta profese se nikde neučí, takže k tomu musíte dojít zkušenostmi,“ přibližuje Oujezdská s tím, že nadto potřebuje člověk i určitou dávku vnímavosti, aby vše zafungovalo, jak má. O tom, že má obojí, svědčí fakt, že pro český film objevila Janu Plodkovou.

Patří k nejobsazovanějším hercům své generace. Ještě před pár lety ale dělal Jan Nedbal za barem a plánoval, že pokud se nic nezmění, odletí na Island, bude nalívat místním tam a aspoň u toho pozorovat polární záři. Severský ostrov si zamiloval coby dvanáctiletý, když objevil album islandské zpěvačky Björk. Kromě ní poslouchá i metal nebo screamo, což se podle něj nevylučuje, protože beznaděj se dá vyjádřit různými způsoby. Silné emoce má rád i ve filmu. „Když jsi jako herec postavený do pozice, kdy si nemusíš vymýšlet, protože asi nebudeš věřit někomu, kdo se klepe zimou a je přitom v ateliéru, kde je 25 stupňů. Je lepší, když je ti fakt zima,“ říká s tím, že mrznul už několikrát. Naposled v roli Ctirada Mašína, kvůli které navíc zhubnul 10 kilo.