Prostor X

Osmnáct let starý rozhlasový poplatek ve výši 45 Kč měsíčně za 25 stanic vysílajících nonstop je smutné číslo, myslí si generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Jak moc neadekvátní je, mu došlo, když si nedávno kupoval cappuccino v automatu českobudějovické nemocnice, které stálo o 10 Kč víc. „Vím, že není ideální doba, to si uvědomujeme všichni, na druhou stranu my na ten poplatek čekáme opravdu x let a čekat pořád na tu vhodnou a dobrou dobu, je jako čekání na Godota,“ říká. Kromě navýšení částky by podle něj bylo také spravedlivé rozšířit skupinu plátců čítající tři miliony domácností. Řada posluchačů totiž konzumuje obsah veřejnoprávního média bezplatně online, na což zákon z roku 1991 nemyslí.

Málokterý interpret by před vydáním svého nového alba prohlásil, že bude neúspěšné. Zpěvačka Tereza Černochová s tím problém nemá. Stojí na prahu čtyřicítky a už ví, co chce a taky co ne. Uvědomuje si, že českému mainstreamu vládne pop, který se jí nelíbí a dělat ho nechce. Komerce si s dívčím triem Black Milk, se kterým vystupovala od sedmnácti, užila dosyta. Zpětně je vděčná, že neposlechla rady všech, kteří jí radili: „Musíš tohle a musíš tamto!“ Dnes by jí bylo zatěžko podívat se sama sobě do očí. A taky ji mrzí, že nereagovala jinak, když jí před lety Sagvan Tofi řekl, že s tím, jak vypadá, není předurčená k tomu být zpěvačkou. Dnes by mu dala „takovou ďahu, že by mu spadly všechny plastiky, které má.“

Už v pětadvaceti mohla zpěvačka Ewa Farna říct, že víc než půlku života pracuje. Že by ji hvězdná kariéra připravila o bezstarostné dětství, pocit nemá. Místo deseti akcí na gymplu zažila jednu za čtvrtroku, koncertovat ale nemusela, chtěla. Vystupování ji naplňuje, před velkým publikem je ve svém živlu, nejvíc ji stresuje, když má zazpívat na rodinné oslavě a všem svým blízkým vidí do tváře. „Že mi letos bude třicet, vnímám jako pozitivní věc, ale když jsem dělala plakát na O2 arénu, na kterém je Ewa Farna 30, tak jsem si říkala: Nebudou si lidi myslet, že jsem třeba 30 let na scéně,“ přiznává pobaveně. Humor je ostatně to, co ji pomáhá i vyrovnávat se s odvrácenou stranou popularity.

Nikdy jsme nebyli moderní, odpovídá Eliška Křenková na otázku, co tematizuje nový film Úsvit, ve kterém si zahrála ústřední postavu těhotné lékařky Heleny. Jak sama říká roli snů, protože dostala prostor i podmínky, aby se jejímu ztvárnění mohla plně věnovat. Do kin snímek vstoupí 5. října a herečka věří, že vyvolá diskuzi, stejně jako se tomu stalo po jeho premiérovém uvedení na karlovarském filmovém festivalu. Intersexualita, pro kterou je v detektivním dramatu používáno dobové označení hermafroditismus, je totiž ve společnosti stále tabu. Záměrem tvůrců proto nebylo „jen“ vyprávět kriminální případ, ale i edukovat. Učit se evidentně máme stále co. Jinakosti se totiž bojíme stejně jako před sto lety.

Pokud by konsolidační balíček nevedl ke snížení deficitu a naopak výrazně přitížil těm, kteří mají finanční problémy už nyní, bude ho prezident Petr Pavel vetovat. Kromě sociální udržitelnosti projednávaných opatření je pro něj důležité také to, aby byla dostatečně razantní a vedla k nápravě, „protože by asi bylo nesmyslné přijímat velice bolestivě balíček, po kterém bude muset okamžitě následovat balíček číslo dva, tři a kdovíkolik ještě dalších,“ uvedl. V exkluzivním rozhovoru s Čestmírem Strakatým také vládě vytkl, že „od počátku nebyla schopná dát na stůl jasná, srozumitelná čísla, ze kterých by se dalo vycházet.“ Ta, co předkládá, jsou matoucí i pro zkušené ekonomy, navíc se neustále mění, což přispívá ke zmatku a nedůvěryhodnosti kabinetu Petra Fialy.

Nejsem typ, který by si mediální zájem užíval, na můj vkus je až příliš velký, přiznává herečka Jitka Čvančarová. Mrzí ji, když se slavnostní zahájení nejprestižnějšího filmového festivalu ve střední a východní Evropě zredukuje na výstupy o tom, co měl kdo na sobě. Přitom právě její příchod na červený koberec v Karlových Varech je každoročně „senzací“, která plní společenské rubriky. Exponované a občas „těžce skousnutelné“ momenty jí kompenzuje vědomí, že svůj hlas může využít k tomu, aby poukázala na věci, které stojí skutečně za pozornost. Dialog by podle ní měly vzbuzovat i filmy, obrazy, knihy, písně nebo divadelní představení, na místo toho ale příjemce mnohdy svou povrchností až uráží.

Aby Česká republika nezmizela z mapy světové audiovize, jsou nevyhnutelné legislativní změny i způsob, jakým dosud fungoval pobídkový systém. Nově proto vznikne Státní fond audiovize, ze kterého budou podporovány čtyři pilíře: kromě klasické kinematografie také online filmovou a televizní tvorbu, animaci nebo gaming. Přispívat do něj budou bez rozdílu české i zahraniční platformy s tuzemskými předplatiteli, a to 2 % z příjmů. „Bude se rozdělovat víc peněz mezi víc oblastí podpory,“ slíbil ministr Martin Baxa na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Zároveň se zavázal přehodnotit mechanismus, na základě kterého jsou udělovány filmové pobídky. Špatný podle něj nebyl, ale překotný vývoj odhalil jeho „mouchy“.

Vyjadřuju se k tomu, co se mě dotýká a co považuju za důležité, říká Aňa Geislerová s tím, že ji vždy pobaví a podráždí současně pozastavování se nad tím, že herci něco komentují. „Stejně tak se vyjadřují topiči a řidiči autobusů akorát nedostávají ten prostor, takže to není nějaká specifická potřeba herců se vyjadřovat,“ má jasno. Připouští, že občas nedává pozor a reaguje až příliš spontánně a upřímně. Někdy má totiž pocit, že „lidi ve chvíli, kdy se stanou politiky nebo zastupiteli, tak jediné, co udělají, je, že začnou mluvit spisovně, začnou používat cizí slova a zcela ztratí přehled o tom, co dává smysl a má nějakou lidskou podstatu.“ Ukázkou takové diskuze, ze které se vytratila elementární lidskost, je jednání o manželství pro všechny.

„Nárůst pravicového extremismu je vždycky selhání demokratické levice,“ nezastírá předseda Sociální demokracie Michal Šmarda s tím, že na začátku dvacátého století to znamenalo nástup Adolfa Hitlera k moci, v tom jednadvacátém zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem a zisk politického vlivu Andreje Babiše. Přitom právě to poslední dává za vinu své domovské straně. Nicméně pevně věří, že nastupující generace sociálních demokratů, která se rekrutuje většinou z komunální politiky a prosazuje se na základě odvedené práce, se z chyb svých předchůdců poučí a nebude je opakovat. Proto je „vděčný jak Luboši Zaorálkovi, Karlu Machovcovi, tak třeba Vladimíru Špidlovi, že dneska už třeba i bez větších osobních ambicí jsou ochotni nám své zkušenosti předávat.“

Každému soudnému Slovákovi je líto, že Zuzana Čaputová nebude znovu kandidovat na prezidentku, a obává se zářijových parlamentních voleb. Za daných okolností totiž slovy režiséra Petra Bebjaka ani pánbůh neví, kam se situace může vyvinout. Úřadující hlava státu totiž reprezentovala hodnoty, se kterými je možné se ztotožnit, a „nestalo se, že by vás nějakým způsobem oklamala, anebo že by najednou diametrálně změnila způsob vyjadřování, tím pádem jste cítili klid a věděli, že je někdo, kdo ty hodnoty udrží.“ To se nedá říct o expremiéru Robertu Ficovi, který ve válkou, pandemií a ekonomickou krizí znejistěné společnosti přiživil strach a jeho volební preference strmě stoupají. A není zdaleka jediný, kdo vsadil na tuhle rétoriku. Body s ní sbírají i vládní politici.