Prostor X

Dokud bude Ukrajina chtít bojovat, je naší morální a strategickou povinností ji podporovat. Zatímco její vojáci nasazují životy proti Rusku, které v rámci svého vlhkého snu o velikosti pošlapalo veškeré dohody, nás to stojí jen dodávky zbraní, což je podle reportéra Jakuba Szántó „docela zadarmo“. Hlouběji do kapsy máme kvůli ruské agresi, nikoli ukrajinské obraně a myslet si, že kdyby se Putinovo tažení stalo vítězným, tak by ve světě zavládl mír a ceny benzínu klesly, je směšné. „My, kteří máme vždycky plnou hubu Mnichova, bychom přece měli vědět, že obětovat někoho jiného stejně nakonec k ničemu nevede. Zachránilo svět před největším válečným konfliktem, který tuhle planetu poničil, obětování Československa? Nezachránilo, o půl roku ho jenom posunulo,“ říká.

Realita devadesátek není tak vzdálená. Vliv ruských mafiánský struktur tu byl silně zakořeněný už před rokem 1989 a přetrvává dodnes. Aspoň podle exšéfa Odboru zločineckých struktur při ÚOOZ Zdeňka Macháčka. Novodobý nelegální obchod s granáty, pistolemi, samopaly a kulomety by dokonce mohl předčít ten, který bujel v porevolučním Československu. „V den, kdy se uzavře mír na Ukrajině, nebo dlouhodobé příměří, tak se v Evropě extrémně rozvine obchod se zbraněmi a nikdo nebude schopen to kontrolovat,“ varuje s tím, že zločincům situaci usnadní absence hranic. „Pokud se s tím už nějak nepracuje, tak by se tím na úrovni vlády, policie, zpravodajských služeb měli velmi rychle zabývat,“ upozorňuje a pochybuje, že jsou represivní složky připraveny zvládnout takový problém.

Místem jejího narození je Rusko. Právě tam odjela její ukrajinská matka na služební cestu a v tamní porodnici přivedla na svět holčičku. Ta ale zůstala kvůli zanedbané péči lékářů 48 hodin bez plodové vody, navíc přiškrcená pupeční šňůrou, a následkem nedostatku kyslíku došlo k ochrnutí. „Mamky se ještě zeptali, jestli si mě vůbec chce nechat, když jsem s tím handicapem, jestli nechce napsat, že se mě vzdává, protože to bude pro ni akorát přítěž,“ popisuje Anastasja Vištalová svou komplikovanou startovní pozici do života. Navzdory ní se stala první českou parajezdkyní, která reprezentovala Česko na paralympijských hrách v Riu a následně v Tokiu. Teď hrozí, že ji byrokratická chyba připraví o paralympijský hattrick a možnost startovat za rok v Paříži.

Je to, jako když hodíte do rybníka kamínek – v okamžiku sice dopadne na dno, ale na hladině po něm zůstane série soustředných kruhů vycházejících z místa, kde stojaté vody rozčeřil náraz. Stejnému efektu čelí podle ředitelky Probační a mediační služby Andrey Matouškové oběti trestných činů, kterým jejich pachatelé od základů změní život. Ví to z vlastní zkušenosti. Jejího manžela srazil autem opilý člověk, který od tragédie ujel a při tom způsobil další nehody. Setkala se s ním, což jí pomohlo. I proto chce, aby lidé věděli, že stejně jako existuje úřad práce, na který se můžou obrátit, když přijdou o práci, působí v každém okresním městě středisko, které jim může pomoct, když se setkají s trestným činem. Ať už jsou jeho oběťmi, nebo pachateli.

Zatímco na mezinárodní firmy se zahraničními centrálami tíha měnové politiky nedopadá, mohou si dovolit nabírat nové zaměstnance a zvyšovat mzdy, pro malé a střední české podniky je současné prostředí nerovných hřištěm. „Právě ty jsou dnes nejvíce zatíženy přísnou měnovou politikou, poněvadž jsou odkázány na úvěry za sazbu 8, 9 %, a velké nadnárodní koncerny si přitom ‚užívají‘ výhodu, že si mohou brát úroky minimálně o polovinu levnější,“ upozorňuje viceguvernérka ČNB Eva Zamrazilová. Regulace ekonomiky mimo jiné silnějším kurzem koruny může podle ní pomoci nejen tuzemským firmám, ale také občanům, protože snížení dovozních cen by mělo pozitivní vliv i na inflaci. Proinflační impuls by naopak mohlo znamenat zvýšení DPH.

Výhrůžky generální stávkou a blokádou budov, pokud vládní koalice nesplní požadavky iniciativy Česko proti bídě, nebo nepodá demisi, se nenaplnily. „Přišlo méně lidí než v březnu, šel se takový obskurní pochod k vládě a tam se akce definitivně rozpadla a vyšuměla doztracena,“ popisuje průběh celonárodního shromáždění svolané stranou Právo Respekt Odbornost jeho přímý účastník, novinář Martin Bartkovský. Ze zástupců opozičních stran, kteří měli být na akci přizváni, přišel jen poslanec Jaroslav Foldyna. Účast kvůli nemoci zrušila senátorka Jana Zwyrtek Hamplová a chyběl i první místopředseda PRO Tomáš Nielsen. „Téměř všichni od něj dávají ruce pryč, takže se mu jeho sen o blokádě sype pod rukama,“ říká Bartkovský na adresu hlavního organizátora Jindřicha Rajchla.

ANO i SPD nás vyzývaly, ať následujeme kroky Maďarska, kde ceny základních potravin vzrostly až o 70 % a inflace je nejvyšší v Evropě. Nám se ale pro obsluhu státního dluhu jeví schůdnější tzv. dánská cesta, která spočívá v navázání kurzu koruny k euru, a tudíž snížení úroků, které platíme za státní dluh, říká místopředsedkyně Poslanecké sněmovny za Piráty Olga Richterová. Další ozdravení rozpočtu by podle ní mělo přinést využití částečných úvazků, vysvobození lidí z dluhových pastí, protože jejich bezvýchodnost nahrává šedé ekonomice, a digitalizace. Změny DPH považuje pouze za dílčí příspěvek. „Je to cihlička z hlediska příjmů státu významná, ale z hlediska celkového fungování a dlouhodobého rozvoje naší ekonomiky to není klíčové,“ má jasno.

Na pódium ho žene touha sdílet s fanoušky, co cítí, ale současně od dětství trpí velkým studem. „Jedna půlka mě velí: Jdi před lidi a říkej to! A druhá říká: Hlavně nechoď před lidi,“ přiznává zpěvák a textař Jan Unger s tím, že se během 22 let v kapele Zrní postupně propracoval od ne vždy úspěšné snahy svému strachu vzdorovat až k tomu, že každé další vystoupení vnímá jako humorné učení, jak se s ním naučit fungovat, a začíná se tím bavit. Vývojem prošla i motivace, se kterou oceňovaná skupina hraje. Počáteční přání žít život rokenrolových star vystřídal vyšší záměr. „Čím dál víc si uvědomuju, že to není už jenom o mně, ale že i já můžu lidem něco dát. A to něco je nějak povznášet, ulehčovat, nechávat odplouvat z té denní reality,“ říká Unger.

Navzdory dostupnosti informací a možnosti cestovat prakticky kamkoli stále narážíme na hranice komunistického ghetta, ve kterém jsme žili. Ve srovnání s podobně velkými státy ležícími západně od českých hranic, máme o dění v zahraničí jen malé povědomí, navíc zkreslené předsudky a islamofobními názory. A to natolik silnými, že reportéra Pavla Pawluschu Novotného vyprovokovaly k napsání knihy Proč Alláh stvořil kalašnikov. V reakci na migrační krizi byl totiž svými přáteli poučován, jak to chodí v muslimském světě. Přestože oni tam nikdy nebyli, zatímco on procestoval půlku planety. Nezřídka tak oponoval, že „v severní Africe lidi fandí víc fotbalu než bohu“ a „že Írán je jedna z nejateističtějších muslimských zemí.“

Chce, aby za něj mluvilo to, co dělá. Knihy, stand-upy, písňové texty nebo nově autorská hra Já, diktátor. Výčet tvůrčích aktivit Lukáše Pavláska je tak široký, protože se tím vším baví. Odmala vymýšlel scénky k táboráku, vydával svoje noviny a sešitky a tuhle dětskou hravost si udržel až do dospělosti. Stejně jako partu kamarádů z tábora, se kterými pořád vyráží pod stan. Potřebu přiznávat, že na cestě k tomu, aby se stal komikem a spisovatel, musel překonávat překážky a motivovat svým příběhem druhé, nemá. Tím spíš, že všemožných koučů a rad je všude plno. „Přijde mi jako samozřejmost, že člověk má dělat, co ho baví. Musí se o to snažit a někdy zatnout zuby, nikdo jsme nezačali se vším, všichni jsme začali z ničeho,“ říká.