Prostor X

Válku na Ukrajině provází obrovské nepochopení a Západu ani po více než roce od začátku ruské invaze není dostatečně zřejmé, o co jde a proč stojí za to napadenou zemi bránit, myslí si publicista Jefim Fištejn. „Není to konflikt mezi dvěma státy, není to konflikt za území nebo nějaké majetky, za válečnou kořist. Vůbec ne. Je to civilizační střet,“ říká. Ukrajina podle něj není hrází, která brání Západ, je jeho nedílnou součástí reprezentující demokratické principy. U Bachmutu a dalších měst se primárně svádí boje o to, jestli je diktátorská společnost řízená z jednoho bodu na špici efektivnější než ta západní. Ve válce hodnot by označení „chcimírové“ mělo být hanlivé, protože s vnuceným mírem se nelze ztotožnit, přijatelný je jen spravedlivý mír.

Mediální pokrytí protestů proti Babišově vládě před parlamentními volbami a po nich vůči Fialovu kabinetu označuje Patrik Nacher za „nebe a dudy“. Odpůrci současné vládní koalice jsou mediálně dehonestováni a jejich happeningy s sebou nesou negativní konotace dřív, než se vůbec uskuteční. „Nezaznamenal jsem jedinou demonstraci, u které by jak masmédia, tak vládní činitelé řekli: ‚Můžeme nesouhlasit s obsahem, ale respektujeme, že lidé mají právo demonstrovat. Vždycky to bylo, že jsou tam dezoláti, proruští švábi, lidé, kteří rozdělují společnost,“ říká místopředseda poslaneckého klubu hnutí ANO s tím, že to je i případ sobotního celonárodního setkání Česko proti bídě. Ne, že by kvitoval, co během něj zaznělo, nesouhlasí ani s pokusem vniknout do Národního muzea, jde mu o princip.

Mám zkřivenou sanici, vykopnutá žebra, prodělala jsem hodně otřesů mozku, vypočítává Ivana Zittová zranění na těle, ke kterým přišla doma i ve škole. Horší jsou ale jizvy, které jí zůstaly na duši. „Když jsem byla maličká, vyhrožovali, že mě znásilní a moje vlastní máma si u toho dávala lahvové pivo,“ vzpomíná. Obětí šikany se stala proto, že se do komunistického Československa narodila jako zrzka. „My jsme byli méněcenní a kluci to měli horší, když byli zrzaví. Nevím proč. To je, jako když máte černocha a bílého v některých státech. Prostě viděli, že se nechám. Pak už jsem se nenechala a nenechám dodnes,“ říká. Před dalšími ranami začala ve třinácti utíkat z domova. Radši než tam, chtěla žít na ulici. Strávila na ní 37 let.

Úředníci jakoby trpěli kolektivní ztrátou paměti, zatímco rybáři mají vše detailně zdokumentováno, popisuje výslechy svědků v kauze otrávené Bečvy reportérka Zuzana Vlasatá. Ta se případem zabývá ode dne, kdy došlo ke kontaminaci řeky kyanidy a šestimocným chromem, tedy od 20. září 2020, a přiznává, že překvapit už ji může máloco. Pět dní po úhynu 40 tun ryb se exministr životního prostředí Richard Brabec dušoval, že „najít zdroj znečištění bude otázkou hodin“. Nestalo se. Nutnost ekologickou katastrofu vyšetřit a přijmout opatření, která by bránila podobnému selhání úřadů, akcentovala před volbami i koalice Spolu. Po nástupu k moci nezměnila nic. Výsledkem je podle Vlasaté nesmyslná obžaloba firmy Energoaqua, kterou soudkyně sice vrátila k došetření, ale neuspěla.

„Táta mi umřel hodně brzo, takže nemám pocit, že život má 80 let,“ přiznává Adéla Elbel s tím, že ztráta blízkého člověka tehdy „rozsekala“ celou rodinu a ona před ní utekla k humoru. „Od dětství mám potřebu, aby všude byla pohoda. Nesnesu jakýkoliv diskomfort, a tak jsem to furt saturovala, dělala si srandy a všechno zlehčovala, jenom aby to bylo v klidu,“ vzpomíná na své komediální začátky. Že je v jádru introvert, dnes jedné z nejpopulárnějších stand-up komiček věří málokdo. Z jejích show je totiž zřejmé, že je na pódiu ve svém živlu. Sebevědomá, ironická, nespoutaná. Jak citlivá ve skutečnosti je, prozrazuje ve svých knihách, ve kterých sdílí svoje strachy, pochyby i přešlapy. A netají se jimi ani v rozhovoru.

K období, které prožíváme, máme tendenci být kritičtější, přitom vždy tu byl někdo, kdo měl víc a kdo míň. Cestou z utápění se v nostalgii a frustraci není podle Moniky Rybové verifikace názorů ve vlastní bublině, ale v dialogu s lidmi mimo ni. Sama z komfortní zóny vystoupila, když si vyzkoušela práci popelářky. „Když akademik tři týdny neodpřednáší přednášku, tak je to asi v pohodě, ale když tihle kluci, kteří jsou mimo majoritní společnost, přestanou fungovat, máme všichni velký problém. Řekla jsem jim, že si moc vážím jejich práce, a podle toho, jak se pak ke mně chovali, to bylo poprvé, co jim někdo projevil uznání. A to jsou malé věci, které můžeme i do té debaty přinést, abychom si chtěli víc naslouchat,“ myslí si historička a publicistka.

Válka na Ukrajině je prvním ozbrojeným konfliktem, ve kterém Západ systematicky shromažďuje důkazy o válečných zločinech. „Oproti tomu, o čem vyprávíme my v Jugoslávii, je to úplný game changer. Tam přijížděli vyšetřovatelé po letech, hrabali se ve stozích papíru nějakých výpovědí nabraných lidmi, kteří neměli ani zkušenost, ani možnost dělat relevantně rozhovory s poškozenými,“ říká Viktor Portel, režisér dokumentu o českém vyšetřovateli Vladimíru Dzurovi, který v roce 1997 dopadl prvního válečného zločince z bývalé Jugoslávie, postavil ho před haagský tribunál a rozpoutal tím sérii dosud nemyslitelných stíhání politických a vojenských představitelů. Fakt, že se tehdy před soudem ocitl i srbský prezident Slobodan Miloševič, by měl ruskou garnituru děsit.

Exekuce se v ČR přímo dotýká asi 1,5 milionů lidí, takže každého sedmého Čecha. Že se v tíživé životní situaci ocitli kvůli půjčce na dovolenou, nebo vánoční dárky, je ve společnosti převládající stereotyp, který podle Radka Hábla nemá s realitou mnoho společného. Stejně jako přesvědčení, že vše spasí finanční gramotnost. „Na to spojení jsem už alergický,“ přiznává zakladatel Institutu prevence a řešení předlužení a upozorňuje, jak snadné je spadnout do dluhové pasti. A to i bez vlastního přičinění, což je případ rozvedené charitativní pracovnice Aleny, na kterou bylo kvůli společnému jmění manželů uvaleno devět exekucí. Právě na ní a dalších třech aktérech dokumentární série V exekuci Hábl ukazuje, jak obří je obchod s dluhy a jaké praktiky používal a používá.

Lízali jsme podlahu, popisuje zápasnickým slangem Pavol Neruda rok 2018, kdy mále zkrachoval. Tehdy se se společníkem Ondřejem Novotným hecli a řekli si, že se snu o zaplněných halách, kde tisícovky lidí napjatě sledují turnaje bojových sportů, nevzdají. Ještě na konci téhož roku vyprodali s Oktagonem 10 pražskou O2 arenu. Dnes vlastní největší česko-slovenskou MMA organizaci, která pořádá zápasy nejen v Česku a na Slovensku, ale loni se jim podařilo uspět na německém trhu a letos míří do Británie. „Chceme být evropskou ligou mistrů. A bude nás těšit, a to je ta naše vášeň pro ten sport a pro to bavit diváka, když to bude sledovat celá Evropa. Když budou diváci žít tím, že je Oktagon,“ netají se Neruda ambiciózními plány.

Opozice taktizuje, aby problematiku valorizace důchodů vyhrotila, myslí si místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka a odmítá, že by snaha prosadit nižší růst penzí v legislativní nouzi byla chybou. S pokusem jednat ve standardním legislativním procesu se zkrácenými lhůtami narazil, a tak nemá jinou možnost. Že se zástupci hnutí ANO a SPD ohradí a obrátí na Ústavní soud, předpokládal. „Ať rozhodne,“ říká a na základě předchozích verdiktů i konzultace s ústavními právníky je přesvědčen, „že je velká šance, že to Ústavní soud nezmění nebo, lidově řečeno, neshodí.“ Navrhovanou změnu chtěla koalice původně začlenit do celkové důchodové reformy směřované k 1. lednu 2024, nicméně dynamika inflace ji přiměla plány přehodnotit.