Prostor X

Jako svého druhu arteterapii a experiment, při nichž poznávali jeden druhého i sebe, charakterizuje dvojice tvůrců Romanutti a Foukal jejich nový snímek. Oba se vlivem událostí stali jeho protagonisty i režiséry. Film se totiž odehrává v lockdownu a nese příznačný název Sami doma. „Z bytu jsme si udělali trošičku divadelní scénu a vlastně jsou to takové parkety, které znamenají svět,“ říká pobaveně Albert Romanutti, současně frontman kapely Bert & Friends, který v době pandemie koronaviru vyklidil pódia i společnou domácnost s přítelkyní. O své jistoty tehdy přišel i režisér Jan Foukal. A tak se začali s novou životní realitou vyrovnávat dohromady a vše přitom dokumentovat. Výsledkem je první česká bromance.

Je to ošklivé číslo a nechci si ho připouštět, říká Jan Kanyza o svých 75. narozeninách. Slavit podle něj není co, leda méně pohyblivé klouby a více prášků od lékaře. Jinak se cítí jako blbec a není mu příjemné, že u štamgastského stolu, k němuž usedal s hereckými kolegy v dnes už legendárním seriálu Hospoda, zůstal sám. Zažil ale i pocit úlevy. Dostavil se ve chvíli, kdy skoncoval s herectvím. „Je to kacířská myšlenka, až se za ni trochu hanbím, ale ulevilo se mi. Ne tím, že jsem to opustil, ale že jsem učinil to rozhodnutí. A že jsem ho zrealizoval,“ přiznává. Po letech „lítání“ z placu k malířskému stojanu a naopak usedl na jednu židli. Aspoň zdánlivě. Sicflajš totiž nikdy neměl.

Česká republika patří podle Matěje Hlavatého nám všem, nejen té nejhlasitější skupině, která si uzurpuje státní symbol, přitom má na jeho rubu ruskou vlajku. Je načase nezavírat před tím oči, protože extremistické proudy sílí a demokracie jim dává velký prostor, zatímco politikům, kteří brání její hodnoty, ruce svazuje. „Myslím, že už bychom měli přestat být přizdisráči,“ říká starosta Tetína a organizátor Pochodu za demokracii. Ten nemá být provládní demonstrací, ale odpovědí na proruské hlasy a volání po puči, které se v Den české státnosti ozývaly na Václavském náměstí. Hlavatý pro konání průvodu zvolil rovněž symbolické datum a věří, že se najdou desetitisíce těch, kteří 17. listopadu dají najevo, že jim odkaz Sametové revoluce není lhostejný a vyjdou kvůli němu do ulic.

Že je svět gastronomie boj, poznala Veronika Beskydiarová známější jako Besky už během soutěže MarsteChef Česko. Nejenže neměla zkušenost s profesionálním provozem, ale doma ani moc nevařila, občas upekla. Když pak coby vítězka páté řady reality show nastoupila na stáž do kuchyně michelinského Fieldu, přišel šok. „Když to člověk nevyzkouší, říká si: Kuchaři, vždyť mají recepty, pohoda. Ale tam je strašný psychický tlak,“ přiznává s tím, že představa vlastní restaurace je jí teď ještě vzdálenější. Bez dostatečné praxe, a to i manažerské, považuje za nezodpovědné se do převážně mužského byznysu vrhat. „Kariéra v gastrosvětě je velmi těžká, takže zatím odsouvám rodinné záležitosti a snažím se dokázat něco podobné v tom mediálním světě,“ říká.

Je to podraz, říká na adresu vedení NHL Dominik Hašek. Za nepřípustné považuje, že šéf nejprestižnější hokejové ligy na světě Gary Bettman a jeho zástupce Bill Daly nerespektovali upozornění českého ministerstva zahraničních věcí, že ruští hráči nejsou na tuzemském ledě vítáni, a nechali je v úvodních zápasech základní části soutěže nastoupit. Za to by měli být oba funkcionáři odejiti a jejich nástupci by se měli České republice omluvit. „Za sebe si nepřeju, aby se NHL, dokud tito lidé budou v jejím čele, kdykoliv vrátila,“ má jasno dvojnásobný držitel Stanley Cupu, který podle svých slov vděčí kanadsko-americkému hokeji za mnohé a pořád mu na něm záleží. Miliardovou reklamu, kterou zámořský spor Rusku dělá, ale mlčky přehlížet odmítá.

Zatímco prezident USA Joe Biden před pár dny oznámil, že omilostní tisíce Američanů odsouzených za držení nebo užívání marihuany, českým pěstitelům byliny cannabis sativa stále hrozí drakonické tresty. „V momentě, kdy člověk pěstuje pět kytek, tak je v režimu přestupku. Když jednu z těch kytek ustřihne, tak spadá do paragrafu výroby a šíření toxikomanie, což už je trestný čin,“ upozorňuje rapper James Cole s tím, že současné znění zákona je paskvil, který nejenže nereflektuje konopnou realitu Česka, ale paradoxně je větší společenskou hrozbou než dekriminalizace konopí, po níž coby spoluautor Charty 420 volá. Legální nabídka sušiny by snížila jak poptávku na černém trhu, tak zkvalitnila samotnou produkci.

Čip se ve skutečnosti skládá ze dvou částí: první se do nosu zavede antigenním testem, druhou obsahuje vakcína, jejíž aplikací do sebe všechno zapadne jako puzzle, čímž se výrobce očkovací látky netají, protože technologii nazývá jako Matrix-M adjuvant. I takové výjevy zachycují ve svém novém dokumentu Vít Klusák a Marika Pecháčková a připomínají realitu, kterou jsme ještě nedávno žili. Na jedné straně konspirační teorie zatvrzelých antivaxerů, bouřlivé diskuze odborníků nebo marná snaha policistů přimět opilé bezdomovce nasadit si umolousané roušky, na druhé bezmoc lékařů nad narůstajícími počty mrtvých a důvtip těch, kteří chtěli „jen“ zůstat výkonní, nebo aspoň solventní. To všechno je Velké nic, dokumentární tragikomedie o českém pojetí pandemie Covid-19.

Ačkoliv se válka odehrává v podstatě za kopcem, řada lidí si to neuvědomuje, popírá ji a vyjadřuje sympatie Rusku. Designér Maxim Velčovský se proto rozhodl zhmotnit svědectví o jejích hrůzách přímo v centru Prahy, kde na Mariánském náměstí umístil v rámci festivalu Signal čtyři vyhořelé vraky aut dovezené z nejpostiženějších oblastí Ukrajiny. Myšlenkou na aplikaci války ve veřejném prostoru se začal zabývat bezprostředně po jejím vypuknutím. Tehdy předpokládal, že než dojde na její realizaci, boje utichnou a jeho předmět doličný bude „jen“ mementem. Ironií osudu se v předvečer umístění instalace nazvané „Fyzická možnost smrti v mysli někoho žijícího“ ocitla ukrajinská města znovu pod palbou.

Jednat, jednat, jednat je podle nově zvolené senátorky Jany Zwyrtek Hamplové řešení, k jakému měly v souvislosti s válkou na Ukrajině přistoupit evropské mocnosti i USA a vytrvat v něm navzdory dosavadním neúspěšným snahám o dohodu. Dodávky zbraní podle ní konflikt jen eskalují. Česká republika by se coby malá země na prahu obou znepřátelených táborů měla zdržet jich i velikášských prohlášení a stát se vojensky neutrální, o čemž chce na půdě Senátu diskutovat. Velí jí to selský rozum i zkušenosti ženy, která hodně pamatuje a válku v bývalé Jugoslávii nejen sledovala, ale osobně si prošla i rozbombardovaná města, která po ní zůstala. „Mrazilo mě už tehdy a tehdy také možná, kdyby se někdo lépe a dříve domluvil, tak to nemuselo tak skončit,“ myslí si.

Často slýchá od vrstevníků, že rap je nesrozumitelný, a proto ho neposlouchají. „Říkám, když to neposloucháš, nemůžeš tomu rozumět. Tak je to se vším, to je úplně logické,“ má jasno Ladislav Poeta Zeman, který se dlouho opomíjenému žánru věnuje 25 let. Jako teenager chodil za mámou do práce na rychlejší internet a dohledával na něm relevantní informace, protože z tištěných médií se v 90. letech o rapperech zmiňovalo jen Bravo, a to ještě dost neuspokojivě. Domů si budoucí hudební publicista a dýdžej nosil stohy papírů s rapovými texty a zkoušel si je s pomocí slovníku marně překládat. Nad vytištěnými stránkami strávil i uplynulé dva roky. Tak dlouho připravoval knihu o českém rapu, kterou si chtěl roky přečíst. Protože ji ale nikdo nenapsal, udělal to nakonec sám.