Prostor X

Herečka Elizaveta Maximová žije v Česku od sedmi let, narodila se ale v ruské Kazani. Útok své rodné země na Ukrajinu odsoudila před zraky statisíců diváků v přímém přenosu březnového udílení cen Českých lvů. Otázkou pro ni nebylo, zda se k situaci vyjádřit, ale jak. Slova jsou to jediné, co jí zbylo. I tak je musí volit obezřetně, aby svým blízkým, kteří v Rusku žijí, nepřitížila. „Pro mě bylo důležité, že mě podpořila rodina i za tu – v uvozovkách – cenu, že se do Ruska určitou dobu nevrátím nebo neuvidím prarodiče. Doufám, že je někdy uvidím,“ nelituje svého veřejného prohlášení, které konzultovala právě s babičkou a dědou. Ostrou bolest z tragédie vystřídala po půlroce války tupá, ale pořád bolest, což je z rozhovoru patrné.

Česká kinematografie se posledních 10 let ocitla v zajetí komerčních komedií, které v Janu Budařovi nevzbuzují hrdost, ani divácký zájem, proto v nich odmítá hrát. „Opakuje se, co fungovalo. Pak už to má i stejný design, takže všechny plakáty mají v sobě růžovou a fialovou barvu, zhruba podobný font a jsou víceméně stejné, hrají v nich podobní herci, protože se myslí, že lidi přišli na ty herce v jednom filmu, tak přijdou i na další,“ říká s tím, že vzácnou výjimkou, kdy mu po dlouhé době dávalo herectví zase smysl, bylo natáčení filmu Hovory s TGM. Přípravě na roli Karla Čapka tehdy věnoval týdny a uvědomil si, že výsledek jeho práce nezávisí jen na odvedeném výkonu na place, ale především na prožitku s danou postavou mimo kameru.

Situace na ukrajinské frontě se zásadně nemění, ale informační válka zuří naplno. Ruská propaganda míří na domácí publikum a jeho ujišťování, že je speciální operace pod kontrolou. Faktem zůstává, že ruská armáda o nejlepší jednotky přišla a adekvátní náhrada za ně chybí. „Rusko mobilizuje skrytým způsobem, často se snaží lidi finančně motivovat a mobilizuje segmenty společnosti, které nejsou vojensky moc efektivní,“ upřesňuje Jan Ludvík z Katedry bezpečnostních studií FSV UK s tím, že vulgárně řečeno, „když naberete hloupé a neschopné lidi, kteří nenajdou lepší příležitost, budete mít hloupou a neschopnou armádu.“ Ukrajina zase naráží na to, že musí vysílat signál, že má vítězství nadosah, ale ne tak blízko, aby ho vybojovala bez další pomoci západu.

Adéla Komrzý bývá označována za představitelku nové vlny českého dokumentárního filmu. V ní samotné přitom takové zařazení vyvolává spíš pousmání. K posunu žánru by ráda teprve přispěla. Láká ji proniknout za hranice komfortní zóny a namísto stylizovaných výpovědí zachytit skutečné hlasy lidí. Ostatně oslavnými portréty nejsou ani její oceňované snímky Jednotka intenzivního života a Zkouška umění. Druhý jmenovaný dokonce původně odmítla dělat, prvotním impulsem jeho vzniku totiž bylo 220. výročí Akademie výtvarných umění. „Máte v rukou ohromnou moc a je důležité si toho být vědomi. Byl tam určitě materiál na to vytvořit úplně unylý obrázek o té instituci, anebo úplnou freak show,“ přiznává s tím, že důležité je pro ni netočit dogmaticky.

Nejen k 800 000 společných voličů Pirátů a Starostů, ale ke všem občanům cítí vicepremiér a ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš závazek, na kterém kauza Dozimetr nic nemění. Stal se průšvih, který poškodil celou úřadující koalici, a jemu není příjemné, že je v souvislosti s ním dotazován, jestli opustí vládu. Odpověď má jednoznačnou – zůstává. Věrný chce být i myšlenkám humanismu a odkazu Václava Havla. Návrh na ústavní definici manželství jako svazku muže a ženy považuje za masakr a dlouhodobou argumentaci svého ministerského kolegy Mariana Jurečky, že jde o ochranu tradiční instituce, za konzistentní hloupost. Neshoduje se s ním, ani pokud jde o progresivní zdanění. „Žádný takový návrh jsme na K5 neprobírali,“ říká.

Dříve amatérismus, dnes profesionální komunální politika, tak je podle poslance a kandidáta na pražského primátora Patrika Nachera interpretována kolabující doprava v metropoli. Kde si současné vedení Prahy usmyslí, vznikají bez ohledu na skutečné potřeby a bezpečnost účastníků silničního provozu nové cyklopruhy. Ideologický aktivismus je vizitkou vládnoucí koalice, která proti sobě staví jednotlivé skupiny obyvatel. „Z řidičů dělá nepřátele města, omezuje parkovací místa, počty pruhů, uměle vytváří špunty a vznikají zácpy nikoliv pouze tím, že je větší množství aut, ale že ze dvou pruhů je jeden, nebo že je rozšířená tramvajová zastávka. Výsledkem toho je kolona a odpovědí na to: ‚Když nechcete stát v koloně, jeďte MHD, nebo na kole‘,“ odmítá takovou revoluci.

Největší lesní požár v historii Česka, který zachvátil národní park České Švýcarsko, je důsledkem klimatických změn, s nimiž vláda bojuje a dělá maximum možného. Ze svých cílů chránit životní prostředí neslevuje, musí ale současně reagovat na dopady energetické krize způsobené ruskou invazí. Nadto je součástí jejího krizového managementu i propad tuzemské ekonomiky. S původním programovým prohlášením tak nekoresponduje nejen ohlášený konec těžby uhlí, ale ani závazek nezvyšování daňové zátěže. O tom, komu daňově přitíží, chce mít koalice jasno v září. Podle vicepremiéra Mariana Jurečky by solidární měly být jak podnikatelské subjekty, tak fyzické osoby. Na své si nepřijdou ani odbory.

Promlouvat k divákům z obrazovky je pro řadu moderátorek a moderátorů snem, který když se splní, stává se drogou. V už tak konkurenčním mediálním prostředí je proto televizní éter mimořádně prestižní záležitostí. Linda Bartošová nejenže dokázala uspět v tom veřejnoprávním, do kterého přišla coby studentka žurnalistiky a také držitelka korunky České Miss World, kvůli čemuž si vyslechla bezpočet zraňujících poznámek, ale v jednu chvíli se věnovala až pěti zpravodajským disciplínám, moderováním Událostí počínaje a živými reportérskými vstupy konče. „Je to velká zátěž nejenom na organismus, ale i na hlavu, protože se nemůžete nikdy jednomu formátu věnovat stoprocentně, a to už nechci do budoucna v ničem,“ přiznává novinářka, která od ledna čerpá kreativní volno. Rozhovor byl natočen ještě před tím, než Bartošová oznámila, že se teď do České televize vracet nebude.

Představa, že se dá historické centrum Prahy, které vzniklo dávno před vynálezem aut, uzpůsobit tak, aby bylo příznivé pro řidiče motorových vozidel i chodce a cyklisty, je utopistická. Zvýhodnit lze jedny, nebo druhé, myslí si architekt a kritik veřejného prostoru Adam Gebrian. „Dávám přednost těm, kteří se pohybují po městě takovým způsobem, že jiné lidi co nejméně omezují, a to je podle mě na prvním místě člověk, který chodí pěšky,“ říká s tím, že privilegovaným účastníkům dopravy by měly být z cesty odstraněny překážky v podobě nadchodů a podchodů, protože nahoru a dolů můžou jezdit ti, kdo sedí v autě. Náš přístup k osobní dopravě je místo toho benevolentní, a ještě se do něj promítá vzájemná nesnášenlivost.

Štve mě, že se ke kinematografii začalo přistupovat jako k výrobě aut, říká Jan Hřebejk, který se před 20 lety stal režisérem prvního českého snímku, jehož propagace stála víc než natáčení. Někdejší paradox je dnešním normálem. V praxi to znamená, že pokud chce tvůrce natočit film, uvést ho ve všech kinech a zajistit mu odpovídající divácký zájem, peníze shání roky. „Nechci 5 let někde sedět a čekat, až se podaří domluvit s firmou barter na billboardy kolem dálnice,“ vysvětluje držitel tří Českých lvů svůj příklon k minisériím. I ty jsou ale nezřídka dílem jeho sebezapření. „Spousta lidí se nakýblovala do korporátních organizací a kafrají do filmové tvorby způsobem, který je otravný,“ říká.