Prostor X

Nikdy jsme nic podobného nezažil, říká po pětatřiceti letech na hudební scéně Michal Dvořák. Mluví přitom o přípravách show iMucha, jejíž premiéru lze označit za dlouho očekávanou, aniž by se jednalo o marketingový kalkul. Posledních pět let s Alfonsem Muchou vstával i usínal a záměru představit ho nejen jako malíře secesních plakátů a sporné Slovanské epopeje, ale jako obdivuhodnou osobnost českých dějin, obětoval všechny svoje peníze i volný čas. „Byl to on, kdo seznámil Masaryka s americkým prezidentem, a začalo se jednat o tom, že by po první světové válce mohlo existovat nějaké Československo,“ nastiňuje Muchovu renesančnost, o které Češi nevědí a půlka světa ji považuje za francouzskou. I proto vznikla anglická verze představení, jejímž průvodcem je Pierce Brosnan.

„Jsem trochu turista,“ odpovídá Oto Klempíř na dotaz, pro jaké politické strany pracoval, a použitým příměrem bezděky dokládá, čím se baví i živí. Zatímco jeho slovní ekvilibristika je neodmyslitelně spjatá s nekorektními texty písní skupiny JAR, v marketingu je šedou a vyhledávanou eminencí. Coby politický marketér pomohl Ivanu Bartošovi a Pirátům, dělal pro ODS i koalici Spolu. „Když tě k sobě pustí, je to fakt zajímavé, protože si celou dobu kladeš jednu vnitřní otázku a ta je: Jak to tenhle hodný kluk zvládne mezi tou zvěří na ministerstvech,“ říká a oceňuje, že se členové současné vlády dokáží domluvit. Konfrontační tón považuje za přežitý, věří, že na něj neuslyší ani voliči prezidenta.

Sklouzne-li česká ekonomika na konci roku ke stagnaci, bude to dobrá zpráva. Předjímat ji, je ale předčasné. Ve hře je i pesimističtější varianta, která nevylučuje recesi a ve které hraje hlavní roli „faktor Putin“. Ten ale není jedinou neznámou, jež ztěžuje predikci vývoje v celé Evropě. Předpokládané oživení nenastalo ani u asijských ekonomik, které dusí další vlna koronaviru. „Je dobře, že vláda připravuje strategii pro případ, kdyby byl plyn či jiný zdroj energie opravdu vypnut. Musíme posílit odolnost české ekonomiky a udělat některé reformy, které se desítky let odkládají. Možná to zní utopicky, že v době krizí bychom měli dělat reformy, ale kdy jindy, když se jednoznačně ukazuje, že jsou potřeba,“ říká ekonomka Helena Horská.

Odvaha, statečnost, lidskost a spravedlnost, za které je udělována Cena Arnošta Lustiga, byly podle jejího letošního laureáta Šimona Pánka vždy tím, za co je třeba bojovat. A taky bránit pravdu a čest, což zní jak z 19. století, nicméně „možná se změnily podmínky, způsoby komunikace nebo její rychlost, ale nezměnilo se to, co je pro život a pro lidské společnosti důležité.“ Sám se coby zakladatel organizace Člověk v tísni ocitl v krizových situacích několikrát a říká, že k tomu, aby jedinec projevil kuráž, nemusí být pod palbou kulek. Stačí se ohradit, když s něčím nesouhlasí. „Tyto hodnoty platí pro každodenní život každého z nás stejně jako pro práci ve válečných konfliktech,“ myslí si.

„Mám víc nedokončených projektů než dokončených,“ přiznává dokumentarista Martin Mareček, podle kterého se dokumentární film stává omezenější. Před kamerou exhibují celebrity, nebo lidé, kteří se jimi touží aspoň na pár minut stát, ale zachytit autentický portrét jednotlivce bez filtru sociálních sítí je čím dál těžší. „Strach, že se něco ukáže, že se někdo bude jevit jinak, než si představuje, roste,“ upozorňuje držitel dvou Českých lvů, který nechce protagonisty svých časosběrů stavět na piedestaly, ale zachycovat sociální realitu bez příkras. S tímhle záměrem rozbil ve svém zatím posledním snímku Síla i mediální obraz filmového kritika Kamila Fily a vyvolal tím řadu ostrých reakcí.

Když máte doktorát z elektrotechniky na Stanfordu, čtyřicet amerických patentů a řadu prestižních ocenění, nezdá se být prohlášení, že chcete přispět k celospolečenské změně, nijak přehnané. Pochybnosti přichází, když vyjde najevo, že vyrábíte krémy a mýdla, což navíc působí jako mrhání vědeckým talentem. „Kosmetický průmysl používá ročně 120 bilionů kusů plastů,“ vysvětluje Barbara Paldus, proč po letech ve firmách, jež se zabývaly léčbou rakoviny, dostupností vakcín nebo sledováním uhlíkového cyklu, zakotvila v oboru, který sice dělá svět krásnější, ale taky zamořenější. „Prozatím jsme malí, takže nemáme velké problémy,“ přiznává vědkyně, která poukazuje i na nulovou účinnost nebo toxické složení kosmetiky.

Při pohledu na dárcovské platformy během pandemie byl důvod se o kulturu bát, crowdfundingových sbírek na podporu umělců byly plné. S rozvolněním jeviště i pódia znovu ožila a vše je jako dřív. Zdánlivě! Kam se život nevrátil, jsou hlediště. „Loni si třeba lidi kupovali vstupenky v den konání akce. Letos v lednu, únoru a březnu už nefungovalo ani to,“ přiznává principál Rosťa Novák s tím, že k nízké návštěvnosti se přidaly vysoké ceny energií, materiálu i člověkohodin, protože spousta profesionálů z oboru odešla, a provoz divadla se stal ekonomicky neudržitelný. „Kdyby to takhle mělo pokračovat, může to být naše poslední sezona,“ říká s tím, že kultura se ocitla ve zlomovém bodě, a to, že granty byly rozděleny až v dubnu, její restart neusnadnilo.

Cukrářem chtěl být Josef Maršálek odmala a dnes sladký život skutečně má. Neříká to proto, aby si v komentářích na sociálních sítích přečetl, že mu všechno spadlo do klína. Pravdou je, že jediné, co padalo, byl on na cestě za svým snem. Jít si za ním se rozhodl ve dvaceti, když pochopil, že coby venkovský učitel na základní umělecké škole sice naplní očekávání, ale jeho osobnost tam zemře. A tak za sebou nechal nechápající rodiče i plačící sestru a odjel hledat práci do povodněmi zaplavené Prahy, kde na něj při 9% nezaměstnanosti a bez výučního listu nikdo s otevřenou náručí nečekal. Po absolvování tříletého oboru kuchař-cukrář se stejně impulsivně sbalil a odletěl na šest týdnů do Anglie. Do Česka se vrátil v šestatřiceti.

Odsun sovětských vojsk z porevolučního Československa nebyl tak bezproblémový, jak se zdálo. „Lakoval jsem to narůžovo,“ přiznává po jednatřiceti letech Michael Kocáb, který na něj dohlížel. Bál se, že kdyby vyšlo najevo, že Sověti usilují až o desetiletý odklad termínu, euforie z pádu režimu by časem vyprchala a oni nakonec zůstali. Při každodenních jednáních se svými protějšky byl proto neústupný. Mohl si to tehdy dovolit, příkaz z Kremlu zněl jasně: ‚Nechte zbraně ve skladech,‘ a na generály Rudé armády byl spoleh. Na jejich loajalitě se ostatně nezměnilo nic, „jen“ Vladimir Putin v nich probudil ty nejhorší běsy. „Přeskočilo mu,“ myslí si Kocáb, podle kterého „šílené kroky“ ruského prezidenta nedokážou předjímat ani jeho lidé.

„Jsem typický škatulkový herec, takže jsem buď Matěj Jordán z Ulice, nebo Julius Lavický,“ odkazuje herec a režisér Jakub Štáfek na dvě seriálové role, kterým vděčí za svou popularitu. I když vděčí… „Spousta lidí má pocit, že když na vás každý den léta koukají na televizní obrazovce, že jste součástí jejich domácnosti, a podle toho k vám taky přistupují. Často neumí pozdravit, poprosit, poděkovat a zároveň od vás něco chtějí,“ říká s tím, že na familiární žádosti, které postrádají elementární slušnost, záměrně dětinsky odpovídá: „A jak se říká?“ Dokud dotyčný nepoprosí, nefotí se. Uvědomuje si, že kontakt s fanoušky je součástí jeho profese, ale cvičenou opicí být nechce. Jakkoli arogantně to může působit.