Prostor X

Materiální a vojenská pomoc, kterou Západ poskytuje Ukrajině, je bezprecedentní, a klíčovou roli hraje také zpravodajská spolupráce. Rozhodující bude v dodávkách neustat a okupovanou zemi systematicky podporovat, bojovat se totiž může měsíce, možná roky. Podle bezpečnostního analytika Michala Smetany je to jeden z pravděpodobných scénářů dalšího vývoje. Přímé vojenské zapojení do něj neschvaluje a připouští, že by mohlo být kontraproduktivní. Pro Vladimira Putina totiž není přijatelná jiná než vítězná válka. S ohledem na situaci na bojišti už redefinoval úspěch své „speciální operace“, která by se změnila v politickou prohru, pokud by se konflikt přesunul na území Ruska. Než to radši jaderný útok. Toho se chce NATO vyvarovat a hrozbu použití jaderných zbraní neeskalovat, protože pak už by existovaly jen špatné možnosti. I tak je pořád reálná.

Bavič, komik? „To jste ze mě udělali vy,“ kontruje v nadsázce Michal Suchánek a o něco vážněji dodává, že nikdo netuší, co je zač. Stále častěji vypadává i ze škatulky herce, protože, jak v rozhovoru pro Prostor X přiznává, jet s Višňovým sadem na Ostravsko, každý večer se do něčeho oblékat a říkat stejné věty, ho naplňovalo a bavilo čím dál míň. Role, které ztvárňuje, pro něj musí být uvěřitelné, a tak nejradši hraje ty, které si sám napíše. Zvažuje přitom každé slovo, protože do nich kromě autentičnosti vkládá i svůj rukopis. A v případě nového seriálu Národní házená, jehož je scenáristou a spolurežisérem, i některé své povahové rysy. „Až budu dělat film, nebo seriál, kterým budu chtít někoho dorazit, jak jsem dobrý, tak si možná napíšu, jak brečím, nebo jsem někdo úplně jiný,“ říká.

Všichni významní sovětští politici i ti současní ruští včetně Vladimira Putina se odkazovali a odkazují k výroku Fjodora Ťutčeva, že Rusko nelze pochopit rozumem, je potřeba přijmout jeho duši. Podle politického geografa Michaela Romancova je třeba udělat pravý opak. Vzdát se sentimentu a racionálně analyzovat ruskou společnost. „Obraz, který nám vyjde, bude naprosto strašný, ale v okamžiku, kdy vím, jaké hrůze čelím, pak se tomu můžu teprve postavit,“ říká s tím, že hodnotový systém drtivé většiny Rusů není kompatibilní s tím naším. Ruský stát navíc nikdy ve své historii nevytvořil podmínky pro to, aby se v něm lidem žilo dobře. Je proto otázkou, čemu budou říkat příkoří. Jisté je, že Putin udělá vše proto, aby strůjcem všeho zla byl Západ.

Náš život připomínal bezstarostný večírek, na kterém se všichni dobře baví a který najednou končí. „Teď už ani DJ nehraje, na drinky není a není, kdo by další drinky zaplatil, protože už ty, které jsme pili v mezičase, byly na dluh,“ říká ekonom Mojmír Hampl s tím, že během pandemie se veřejný dluh celého vyspělého světa dostal na úroveň konce druhé světové války. Nečekaný propad ekonomiky způsobený tehdy neznámým virem jsme vyřešili tak, že jsme si půjčili kus budoucnosti a tím pomohli přítomnosti. Jenže to jsme nevěděli, že nám covid nezpůsobí krátkodobý šok, ale dvouletou paralýzu, a že po něm přijde další fatální rána – válka, jejíž konec je v nedohlednu. Z párty se stal atomový kryt a brát už není kde.

Necelý měsíc stačí na to, aby se z evropské metropole, která patří k oblíbeným turistickým destinacím, stal vylidněný vojenský prostor s protitankovými zátarasy místo restauračních zahrádek. Zkázu Kyjeva den po dni zažíval Vojtěch Boháč. A nejen ji. Coby šéfredaktor publicistického webu Voxpot se chtěl do České republiky vrátit s autentickou výpovědí o tom, co se na Ukrajině děje. Málem se nevrátil vůbec. „V Makarivu jsme se dostali pod palbu, následně jsme zběhli do bunkru a Rusové nás bombardovali v centru města,“ říká s tím, že jeho původním cílem byla Borodyanka, jedno z prvních měst srovnaných se zemí. Reportáž z ní měla být svědectvím o tom, kam až válka může zajít. Odpověď na to, zda ruští vojáci skutečně útočí na civilisty, ale dostal dřív, než tam dojel.

Teď stačí pár špatných rozhodnutí a ukrajinští uprchlíci, kteří můžou být pro Českou republiku přínosem, se výhledově stanou přítěží. Klíčovou roli pro jejich úspěšné začlenění do společnosti hraje podle sociologa Daniela Prokopa bydlení a vzdělání. Pokud jim neposkytneme stabilní zázemí a oni budou nuceni přijímat jakoukoli práci, povede jejich cesta do světa ubytoven, pracovních agentur, pololegální práce nebo lokálních mafií. A z takového sociálního vyloučení se bude těžko vracet nejen jim, ale i jejich dětem. I ty je třeba brát v potaz, protože na základě studií z minulých uprchlických vln lze předpokládat, že nízké statisíce Ukrajinců tu zůstanou. Druhou fatální chybou by bylo segregované vzdělání. Náklady s integrací spojené se pravděpodobně vyšplhají na desítky miliard ročně. Pokud je ale nezaplatíme, může nás to v budoucnu stát mnohem víc.

„Nikdy jsem neviděla tolik odvahy. Oni o ní nemluví, ale vidíte to v tom, jak se chovají,“ popisuje spisovatelka Adéla Knapová svá setkání s obyvateli několika ukrajinských měst. Do válkou sužované země odjela pouhých dvaasedmdesát hodin od vypuknutí konfliktu a sledovala, jak ji poznamenává. Jak ženy odváží své děti do Moldavska, aby se mnohé z nich vrátily zpátky a bojovaly po boku svých mužů, nebo jim aspoň vařily a pekly, protože zásoby potravin dochází. Jak se celé rodiny, které přišly o střechu nad hlavou, vydávají na cestu, aniž by věděly kam. Jak si obyčejní lidé ve dne v noci a v mrazu hloubí lopatkou příkop za svým domem. O svých bezprostředních zkušenostech promluvila jen pár dní po svém návratu v Prostoru X.

„Všechny ty hříčky o nějakém mém proruském nebo proputinovském pohledu na svět, jsou prostě zlé politické útoky a já je musím vždycky odmítat. Rusko v žádném případě nebylo zemí, ve které by si našinec, člověk mého typu, vůbec dovedl představit žít, nebo přál žít,“ říká Václav Klaus. O tom, že politický, ekonomický i sociální systém bývalé supervelmoci nám není blízký, je přesvědčený roky. Nikdy neobhajoval ani Vladimira Putina, ale kritizoval, co dělá západ. Hrozba toho, že rozpolcenost Ukrajiny špatně skončí, byla podle něj jasná, a proto vyzýval k dialogu. To se nestalo, za což můžou obě strany. Jednoznačnou chybou Ruska pak bylo, že zaútočilo. „Hlavní obětí války je Ukrajina, ale rovnocennou bude brzy Rusko samotné. A mám strach, že v dnešní éře oblíbenosti uprchlictví a migrace, že nemalou obětí budou i státy, jako je Česká republika,“ míní exprezident.

Čas milovat své nepřátele nastane, až válka skončí. Teď je potřeba vytrvat, účinně pomáhat a zastavit agresora. Za to se evangeličtí faráři Jakub Malý a Karel Müller, známí jako Pastoral Brothers, modlí každý den a akcentují to i ve svých nedělních bohoslužbách. Válka na Ukrajině jejich vztah k Bohu nijak nerelativizovala a jasno mají i v tom, že Putinův režim je zlo, proti kterému je třeba bojovat. I za cenu toho, že přispějí ukrajinské ambasádě na nákup zbraní, nebo vysloví přání: „Bože, sestup a zamáčkni toho zmetka kremelského.“

Množství času stráveného sledováním zpráv o dění na Ukrajině neznamená větší odhodlání za okupovanou zemi bojovat. Přísun informací je potřeba si dávkovat a myslet přitom na sebe a také na svoji smrtelnost. Právě uvědomění si vlastní konečnosti je cestou k tomu, jak se naučit rozpoznat skutečné hodnoty. „Mnoho lidí je teď šokovaných, protože příliš podlehlo pokušení života v naší nasycené, bezpečné a hedonistické části světa,“ vysvětluje psycholog Dalibor Špok s tím, že kvalitu života je nutné nepodmiňovat nepřiměřeným bohatstvím. I bez něj lze žít plnohodnotně a šťastně.