Vizitka

Orientalista, japanolog a historik umění Filip Suchomel studoval v Japonsku porcelán z Arity a také restaurování speciálních laků. Fascinovala ho japonská sbírka v Náprstkově muzeu, asijskému umění se pak věnoval i v Národní galerii. Od března letošního roku vede z pozice ředitele Oblastní galerii Liberec. Jak moc se jeho specializace propíše do výstavního plánu? Jakými nástroji chce otevřít pátou největší instituci širší veřejnosti? Ve Vizitce se ho ptal Ondřej Cihlář.

Zoja Mikotová absolvovala střední výtvarnou školu a poznámky k režii si dodnes kreslí. Paralelně ji ale uchvátila pantomima, s níž se poprvé setkala ve čtrnácti. Ve Vizovicích se coby divadelní technička dostala do blízkosti režie, kterou pak na JAMU vystudovala; i díky svému vedoucímu Pavlu Hradilovi mohla po svém inscenovat třeba text Daisy Mrázkové. Ve Vizitce ale s ceněnou pedagožkou a tvůrkyní mluvila Lenka Novotná i o specifiku práce s neslyšícími studenty.

Od studentských let se Petr Kopecký věnoval dobrovolnické práci s postiženými lidmi a romskými dětmi, v rámci občanského sdružení pak bojoval proti těžbě uhlí v dolu Frenštát. Negativní dopady životního prostředí zkoumá i z pozice odborníka na americkou etnickou literaturu, od letošního jara se ale věnuje zejména práci rektora Ostravské univerzity. Jak vnímá umělou inteligenci a co se podle něj můžeme učit od amerických studentů? Ve Vizitce se ptala Eva Lenartová.

Může být ručník zuřivý? Jak těžké je dnes divadlům udat překlad dramatického textu? A co to znamená, když překladatel o své odměně řekne, že je na úrovni „chléb, sůl a Chorvatsko“? I o tom ve své Vizitce mluvil překladatel z angličtiny a vystudovaný politolog Viktor Janiš. Díky jeho převodům u nás můžeme číst knihy „průzračného“ Neila Gaimana nebo Michela Fabera, kterého pan Janiš zná přes dvacet let a považuje ho za svého přítele. Rozhovor moderovala Hana Slívová.

Její prapředek byl žák J. V. Myslbeka a ona sama se Myslbekově sochařské škole věnovala v dizertační práci. Po babičce s chorvatskými kořeny zase zdědila lásku k jihu – Portugalsku (a Československu) věnovala výstavu Karafiáty a samet. I pod vlivem maminky coby televizní dramaturgyně studovala střih a poté dějiny umění. Vše zúročuje jako kurátorka v Galerii hl. m. Prahy, kde připravila projekt Myslet filmem. Nejen o něm mluvila ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem.

V pěti letech se Jiří Lábus rozhodl pro herectví a dodnes hrává dvacet a více představení v měsíci. Variabilitu svého hlasu poznal jako dítě, když s pomocí hrnečku vdechl život knižním scénářům pro loutkové divadlo. Na konci DAMU si ho pak pro tehdy ještě libereckou Ypsilonku vyhlídl Jan Schmid. O divadle, ale také o rozhlasové práci a o tom, do jaké míry se při výběru role řídí pocitem po prvním přečtení scénáře, mluvila s Jiřím Lábusem Lenka Novotná.

Na začátku listopadu oznámil týdeník Respekt start éry bez vydavatelského domu Economia v zádech. Kdyby se vyvázání z vydavatelství nepovedlo, byl šéfredaktor listu Erik Tabery připraven odejít. „Už jsem de facto odcházel, nevěřil jsem, že se to dá změnit,“ řekl ve Vizitce Haně Slívové. Mluvil ale i o tom, v čem byla pro novináře klíčová pozdní 90. léta, od koho se on sám učil novinařinu a proč se nikdy nevěnoval divadlu, ačkoliv v divadelním prostředí vyrůstal.

Marie Tomanová toužila po dráze umělkyně, jenže v malířském ateliéru na brněnské FaVU se jí žádného povzbuzení nedostalo. Odešla proto do Severní Karolíny za prací au-pair a záhy zkusila štěstí v New Yorku. S malým foťákem v ruce zjistila, že portrétní fotka je to, čemu se chtěla věnovat vždycky. V New Yorku zůstala a posledních pět let nabírá její kariéra světové parametry. Ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem ale mluvila i o aktuální pražské výstavě.

O tatínka – psychiatra a literáta – přišel filmař a fotograf Štěpán Pech v šestnácti. Deset let poté odešel i jeho učitel, rodinný přítel a konceptuální umělec se schopností „vidět víc“ Ján Mančuška. Štěpán o něm natočil dokument Chybění, v němž hrají důležitou roli Mančuškovy dospívající děti. Do filmu se otiskl i Pechův zájem o metodu eko arteterapie, jíž se nyní systematicky věnuje. Terapeut se z něj ale nejspíš nestane. Proč? Ve Vizitce se ptal Ondřej Cihlář.

Tuzemská hudba rodákovi z Tokia Chuhei Iwasakimu učarovala v polovině nultých let, kdy v Japonsku slyšel poprvé Českou filharmonii. Konzervatoř i vysokou školu pak studoval v Praze a dnes díky angažmá u Plzeňské filharmonie dokáže přesně vyslovit i typické plzeňské „é“. Jak těžké pro něj bylo naučit se česky? Proč rád diriguje operu nebo balet, proč občas poslouchá folklor a z jakého důvodu ho baví „být nervák“? Ve Vizitce o tom mluvil s Lenkou Novotnou.