Vizitka

Sudety má v krvi – narodil se v Šumperku a studoval v Liberci, kde od 90. let žije. Povoláním je stavební inženýr, v Krajské vědecké knihovně ale pořádá projekce filmů a sám píše básně i prózu, oboje ovlivněné místopisem Jizerských hor. Stuchlého předloňský román Waldvilla o tajemné vile nedaleko autorova bydliště obyvatele regionu nadchl. Jak knihu ovlivnil ceněný básník – Liberečan Pavel Novotný? I o tom mluvil Miroslav Stuchlý ve Vizitce s Davidem Hamrem.

Zásadní bylo pro divadelního režiséra a autora Šumných měst Radovana Lipuse vyrůstání v okolí Těšína, o kterém roku 2008 připravil inscenaci Těšínské nebe. Stejně zásadní pro něj bylo i setkání s básnířkou Renatou Putzlacher, s níž vytvořili aktuální inscenaci podle knihy Karin Lednické Šikmý kostel. Proč je důležité připomínat na divadle dobu Dannyho Smiřického a na kterých scénách se pan Lipus jako autor cítí nejlépe? Ve Vizitce o tom mluvil s Ondřejem Cihlářem.

V dětství toužila po profesi operní zpěvačky, záhy ale zjistila, že to není její parketa. Na konzervatoři si tak ke zpěvu přibrala dirigování, prý proto, že jako malá měla při šermování hůlkami na rýži pocit, že tímto způsobem lze vyjádřit všechny emoce hudby. Jak důležitá je pro dirigenty možnost asistovat zkušenějším kolegům? Co všechno by měl umět dobrý dirigent, dirigentka? Anny Novotné Peškové, od letošní sezony posily Národního divadla, se ptal Daniel Jäger.

Všechno, co jste chtěli vědět o divadle německy mluvících zemí, nabízí Pražský divadelní festival německého jazyka pod vedením Petra Štědroně. Do Prahy se přesunul z Brna, kde v dětství trávil radostný čas v Huse na provázku a kde později studoval germanistiku a dějiny umění. Těm se věnuje už jen volnočasově, literatuře a divadlu, jež považuje za silný nástroj komunikace, ale zůstává věrný v pozici ředitele Divadla Na zábradlí. Do Vizitky ho pozval Ondřej Cihlář.

Jako dítě miloval, když jeho strýc Ilja Hurník hrával před celou rodinou skladby Clauda Debussyho. „Tehdy jsem dokonce přestal s klavírem. Došlo mi, že tak daleko se nikdy nedostanu,“ říká Kryštof Eben. Nakonec – s láskou ke vzorečkům – vystudoval matfyz a podílí se na vývoji předpovědních modelů. Kromě toho ale stále hraje na několik nástrojů v kapele Bratři Ebenové. Jak si pánové dělí práci? I o tom mluvil ve Vizitce s Lenkou Novotnou.

Co dělat, když coby hráč na bicí uprostřed skladby zjistíte, že je tak náročná, že ji s aktuálním rozložením nástrojů nedokážete dohrát? Zkušenost s touto situací má i Martin Opršál, špičkový hudebník, hráč na marimbu, vedoucí Katedry bicích nástrojů na JAMU, studentská opora a muž, který dodnes těží ze zahraničních zkušeností nabitých na přelomu 80. a 90. let. Proč je pro hráče na bicí nástroje důležitá voda? I o tom s ním ve Vizitce mluvila Renáta Spisarová.

Na gymnáziu byl domovem Tomáše Pavlíčka biograf Svět, kde „viděl skoro všechno“, a s kamarádem pak na domácí kameru točil krátké filmy. U kinematografie na radu svého otce zůstal a dnes má tento pětatřicetiletý absolvent Katedry režie na FAMU za sebou tři celovečerní filmy, přičemž v aktuální napínavé komedii Přišla v noci září divadelní herečka Simona Peková. Proč Pavlíčkovi lidé říkají, že je mentálně výrazně starší? I o tom mluvil s Ondřejem Cihlářem.

„Miluju sklářskou huť. Žhavou hmotu rád nabírám, rád jí polévám tavenou plastiku,“ popisuje Václav Řezáč svůj oblíbený životní i pracovní pocit na pomezí rozumu a intuice. Sklo studoval na UMPRUM u Vladimíra Kopeckého, zkušenosti sbíral u Zdeňka Lhotského a své unikátní know-how, vypilované několikaletým pobytem v Japonsku, nyní předává studentům liberecké Technické univerzity. S Davidem Hamrem ale mluvil ve Vizitce i o tom, v čem jej kdysi ovlivnilo město Terezín.

Sedmnáct let studoval film teoreticky i prakticky, pak se vrhnul ještě na instalatérský kurz. „Kdyby nastala změna ve společnosti a někdo mě nutil dělat filmy tak, jak nechci, mám ještě šanci věnovat se řemeslu,” vysvětluje organizátor festivalu Ostrava Kamera Oko Jakub Felcman. Ve Vizitce mluvil s Ondřejem Cihlářem i o tom, jak zásadní jsou pro sebevědomí českého filmu přednášky světových tvůrců a že na práci kameramana je nejdůležitější to, jak se dívá.

Spisovatelka a výtvarnice Markéta Baňková je asi první Češkou, která studia na vysoké škole zakončila prací založenou na internetu. Její zvukově-vizuální mapa New Yorku byla dlouho číslem jedna ve vyhledávači, zájem o exaktní vědy – fyziku či biologii – záhy přetavila v psaní. Úspěšné knihy Straka v říši entropie a Maličkost nyní doplnila sérií autorských parfémů, kterým se paradoxně vůči životu on-line tak trochu vymezuje. Ve Vizitce s ní mluvila Hana Slívová.