Vltava

Vltava slavná a splavná je rozsáhlý projekt Národního památkového ústavu, který má připomenout fenomén naší největší řeky. Ta je mimo jiné také evropskou kulturní cestou se spoustou krajinných zajímavostí, lemovaná hrady a zámky a s dalšími společenskými, dopravními i hospodářskými významy. Co všechno zajímavého se v projektu chystá? A k čemu přesně má řece Vltavě pomoct? Ptá se Ondřej Cihlář.

Není pochyb o tom, že navzdory nejrůznějším stěžovatelům žijeme v nejlepším ze všech možných světů. A jednou z jeho radostí je i možnost navštěvovat regionální galerie, kterých u nás není málo a jejichž program umí překvapit.

I když se pravidelně objevuje v anketách o nejošklivější stavbu, je Nová scéna Národního divadla od roku 2021 památkově chráněná. Patří k nejvýraznějším stavbám architekta Karla Pragera, ačkoli on o projekt dostavby Národního divadlo moc nestál. Teď se tato budova bude zavírat kvůli generální rekonstrukci. Ve středu 18. června tam můžete zažít celodenní kulturní program pro všechny generace.

Saša Michailidis se ptá Pavla Janouška z Ústavu pro českou literaturu AV ČR a šéfa akvizice Literárního archivu Památníku národního písemnictví – Muzea literatury Petra Kotyka. Na Vltavě uvádíme projekt s názvem Zakázané léto. Zaměříme se v něm na různé podoby cenzury a zákazů v umění napříč časem a tuzemským i zahraničním prostorem. A v Akcentu rozvíjíme téma zakázané tuzemské literatury.

Je jedním ze zakladatelů Divadla Vosto5 a také moderátorem Vizitky na Vltavě. S kolegyní Karolínou Koubovou mluví u příležitosti jeho narozenin o improvizaci, o hranicích humoru i vedení rozhovorů. „Snažím se neduplikovat předešlá interview našich hostů,“ říká ve Vizitce. Kdy je vtip ještě vtipný? Co když při improvizaci nic nepřichází? A jaké to je sedět na druhé straně vizitkového stolu?

Přichází léto. Už se klube, puká z vejce světla. Dny se prodlužují, světlo vítězí nad tmou. Svět se zahřívá, rozpaluje. Podle učení Rudolfa Steinera v létě duše země sní svůj kosmický sen, upadá do slastné dřímoty, a imaginuje vesmírné dálky.

Přes všechny naděje a prognózy nedošlo v západním světě k rechristianizaci. Naopak. Náboženská lhostejnost se stává běžnou realitou. „Lidé mohou žít smysluplný a šťastný život i bez náboženství,“ píše německý kněz a teolog Jan Loffeld.

Syrakusy s řeckým divadlem, Caravaggiovou Lucií a kandidátem na nejošklivější kostel světa.

Návraty do rodných míst nebývají jednoduché. Do česko-německého pohraničí se desítky let po odsunu vrací jedna z jeho tehdejších obyvatelek.