Od Baltu do Drážďan: Teologické kontexty díla Caspara Davida Friedricha, oko naše a oko Boží.

Alternativní, syrová. Tak se v 90. letech mluvilo o práci umělců spojených s Ostravou. Jinakost však jako hodnota dokáže fungovat jen chvíli, a tak se Tomáš Knoflíček a Martin Netočný rozhodli podívat na tamní umění novýma očima. Na výstavě v GHMP nehraje hlavní roli „ostravská živelnost“, ale nečekané dialogy mezi jednotlivci i skupinami. O Ostravě umělecké mluvila s kurátory a umělcem Petrem Lysáčkem Hana Slívová.

Klára Vlasáková svou moderní hororovou povídku situuje do letištní haly. Jak z monologického vyprávění ústřední postavy příběhu vyplyne, stáváme se účastníky introspektivního ponoru do lidské mysli. Originální, zneklidňující, až děsivé.

Když se řekne jméno Oscara Wilda, tak si vybavíme Jak je důležité míti Filipa nebo třeba komedii Ideální manžel. Novela Zločin lorda Artura Savila vyšla už v roce 1891, jaká byla její cesta na jeviště? Poslechněte si rozhovor s režisérkou Lídou Engelovou a hercem Otakarem Brouskem ml.

Je výraznou a nezaměnitelnou tváří českého výtvarného umění. Záběr má od ilustrací a komiksů až po instalace ve veřejném prostoru. Obrazy inspirované básněmi Jana Skácela teď vystavila v pražské Galerii Havelka. Dlouhodobě se ale věnuje i Leoši Janáčkovi. Jak se jí výtvory střižené z papíru podařilo povýšit na umění? A v čem je pro ni zásadní obraz s názvem Tatova čepica? Ptá se Karolína Koubová.

Malíř Henri Matisse, jehož plátna vybuchují sytými barvami a dětskou nespoutaností, kdesi napsal: „Nevěřím v Boha, ale když maluju, vím, že existuje.“ A skutečně, tvořivost má v sobě cosi božského.

Geniálního hudebního skladatele ztvárnil ve filmu Marka Najbrta. Na Smetanovi ho fascinovala až přecitlivělá zranitelnost, rychlost a něžnost. Řeč je ve Vizitce ale taky o J. A. Pitínském, který mu fatálně změnil život nebo o surrealistických snech s režiséry. Proč je líčení do podoby Bedřicha Smetany podobné kamínku v botě? A nakolik překračují role práh jeho osobního života? Ptá se Ondřej Cihlář.

„Co asi dělají ty opuštěné duše, o které se nikdo nestará,“ ptá se mě dítě na zapadlém hřbitově u nás v pohraničí.

„Duši nezáleží na tom, jestli se někdo stará o hrob,“ říkám i proto, že v mojí rodině jsme hroby zrušili a popel drahých zesnulých rozsypali podle jejich přání – nebo i našeho, když samy přání nevyslovily. Ale dítě se dívá na horory (těm se dnes člověk v televizi nevyhne) a s tak jednoduchým výkladem se nespokojí.

Ve Státní opeře v Praze má dnes premiéru nová inscenace opery francouzského barokního skladatele Jeana-Philippa Rameaua Platée. Pojednává o samolibé žábě, která chce vystoupat na společenském žebříčku a stát se maželkou samotného boha Jupitera.