Festival přežil dva politické převraty a jednu vojenskou invazi. Pražské jaro 2020 se v době pandemie přesouvá do online prostředí. Základem alternativního programu festivalu se stane celkem jedenáct koncertů a Český rozhlas Vltava jich v přímém přenosu nabídne sedm.
Vojna a mír, Hamlet, Petr Pan a dalších sedmnáct titulů čeká diváky Městských divadel pražských v příští sezoně. Na tu teď vedení divadla své tři scény – Divadlo ABC, Rokoko a Komedie – připravuje. Do konce letošní sezony žádná představení pro veřejnost uvádět nebude.
O čem to dnes bude? O jménech. O té vrstvě naší osobnosti, která je tak samozřejmá, že si ji sotva uvědomujeme, a přesto tvoří samo jádro našeho pocitu „já“.
Normalizace. Návrat k filmařským klišé a okatým oslavám vládnoucí strany. Filmaři se buď přizpůsobili, nebo měli smůlu, točit nesměli, a mnozí emigrovali. K těm prvním patřil třeba Otakar Vávra.
Takzvaná „zlatá šedesátá“. Ze stále trvající touhy filmových tvůrců vyrovnat se s válkou vznikla řada vynikajících děl. Stáli za nimi například režiséři Ján Kádár a Elmar Klos, Jiří Menzel, Zeno Dostál, Antonín Moskalyk, Juraj Herz či Jan Němec. Často s nimi spolupracovali i autoři literárních předloh snímků. Jejich společné výtvory vypadají jinak než filmy čerstvě poválečných tvůrců. Snahu o historickou věrohodnost vystřídal subjektivní pohled na válečné zlo.
Doba tuhého komunismu, antisemitismu, tvrdé cenzury a nesvobody. Aspoň trochu zajímavé filmy začínaly vznikat až ve druhé polovině padesátých let, kdy nastalo (krátké) uvolnění, sem tam se objevila psychologická dramata se zaměřením na nitro člověka.
První tři poválečné roky byly ještě, co se tvorby týče, relativně svobodné. Relativně proto, že kinematografie už byla znárodněná, a komunisté, kteří v roce 1946 vyhráli volby, obsadili klíčové úřady, včetně filmových, svými lidmi.