
Sign up to save your podcasts
Or


Co všechno vedlo od vzniku komunistické Jugoslávie k samostatnosti Kosova? Na začátku překvapivě nešlo o nacionální spor mezi Albánci a kosovskými Srby, nýbrž o spor ideologický, politicky podmíněný, v němž hlavní roli hrála příslušnost k partyzánskému dědictví nového státu. Podstatná ale byla také negramotnost kosovského obyvatelstva, které velmi rychle bylo dovzděláno a zároveň se intenzivně rozmnožilo, takže na Kosovu brzy žilo hodně nesaturované a nespokojené mládeže. Začala se bouřit… To vše vysvětluje v druhé kosovské epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované Václav Štěpánek – balkanista a vedoucí Ústavu slavistiky brněnské Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Po vyslechnutí tohoto dílu budete dění na Kosovu konečně dobře rozumět a bezpečně ho odlišíte od jiných konfliktů. Kosovo bylo staletí území bez hranic, ty mu – uměle – přisoudilo až poválečné dvacáté století. Už v tomto bodě byl tedy položen základ budoucích sporů. Obzvláště poté, co v padesátých letech bylo z vlastně stále neznámých důvodů Kosovu přiřčeno i území na sever od města Mitrovica, čili oblast, na které právě žije slovanské obyvatelstvo a kde stojí vzácné srbské pravoslavné kláštery. Komunistická Jugoslávie také opírala svůj aparát o válečné partyzánské zásluhy. Ty měl ovšem na Kosovu málokdo, a tak do funkcí zdejšího státem vyhlášeného autonomního území byli instalováni lidé odjinud, kteří neměli s Kosovem nic společného a neznali jeho specifika. Navíc po roztržce jugoslávského prezidenta Tita se sovětským vůdcem Stalinem začala protijugoslávsky vystupovat s Kosovem sousedící Albánie Envera Hodži. Tlak v Kosovu tedy zpočátku nebyl nacionální, dokonce nevznikal ani kvůli víře, byl politický a ideologický. Kosovo se postupně stávalo místem diverze, kde pro udržování pořádků intenzivně působila státní bezpečnost, což zase nebyli Albánci. Až na těchto základech začal vznikat etnický problém.
Společnost na Kosovu byla rurální, zaostalá, negramotná. Komunistický stát se přitom snažil Kosovo výrazně podporovat a tamní životní podmínky pozvednout. Stát tam posílal výraznou finanční podporu a intenzivně budoval například školství. Po válce totiž devadesát procent obyvatelstva byla negramotná. Během deseti let vzdělanost vzrostla natolik, že v zemi byly založeny dvě fakulty a v roce 1968 univerzita, kde se vyučovalo albánsky. Univerzita se brzy stala třetí největší jugoslávskou po bělehradské a záhřebské. Současně žádná část obyvatel vyjma Romů neměla v Jugoslávii horší postavení než Albánci. (Přestože to byli výborní živnostníci.)
Se zlepšujícími se problémy začalo docházet k demografické explozi a začalo se rodit mnohem více lidí. Při sčítání obyvatelstva v roce 1921 žilo na Kosovu čtyři sta tisíc lidí. O šedesát let později zjistilo poslední jugoslávské relevantní sčítání obyvatelstva, že v zemi žije již milion osm set tisíc obyvatel, z toho pouze dvě stě tisíc jsou Slované. Čili svými vlastními silami se kosovští Albánci čtyřikrát rozmnožili a v zemi žilo hodně mladých, kteří přitom ale nikam nedocházeli za prací.
Po smrti prezidenta Tita začaly na Kosovu velké, nejprve studentské demonstrace – k nim kladou mnozí autoři základ pozdějšího rozpadu Srbska a Kosova. Nespokojenost měla ekonomické příčiny, protože Kosovo nezvládalo smysluplně živit své obyvatelstvo. Další problém byl studentský: třetí největší jugoslávská univerzita neměla žádné zázemí. A především: Kosovo nadále fungovalo jako území autonomní, nikoli jako jugoslávská svazová republika. Přestože v Jugoslávii byly tři republiky, které měly stejně nebo méně obyvatel než Kosovo: Černá Hora, Makedonie, Slovinsko…
Následně devadesátá léta přinesla první vyhlášení kosovské republiky, neuznané ještě, potom vznik kosovské osvobozenecké armády, terorismus, do konfliktu vstoupily netrpělivé mocnosti… a na průšvih byla zaděláno. Aneb konečně podcast, který vás přinutí přemýšlet o historii jinak.
Žijeme v zemi prosperity, nebo čelíme sociálnímu rozvratu? V novém Hrotcastu se Lukáš Kovanda zamýšlí nad tvrzeními Petra Fialy i Andreje Babiše, rozebírá data o rostoucí chudobě, vysokých odvodech i otázku, zda je současná vláda rekordmankou v zadlužování.
Daně jsou nízké a máme se dobře, důvod k pláči není, říká premiér Petr Fiala. Ale je to pravda? Jeho hlavní sok v letošním volebním roce, lídr hnutí ANO Andrej Babiš, hovoří o Česku, jako by šlo o spálenou zemi. Jak se tedy ve skutečnosti máme? A je důvod k oslavám, nebo k naříkání? „Určitě není pravda, že by nikdo nepadl,“ říká v novém Hrotcastu ekonom Lukáš Kovanda.
„Podle dat Eurostatu mezi lety 2021 a 2023 přibylo v České republice zhruba sto tisíc lidí, kteří jsou sužováni těžkou formou sociální a materiální deprivace. To znamená, že v uplynulých letech zaznamenali opravdu citelný rozvrat své životní úrovně,“ popisuje hlavní ekonom Trinity Bank.„Ale ani spálená země není pravdivým popisem české reality,“ dodává.
A zmiňuje data německé pojišťovny Allianz, podle nichž čistý majetek po odečtení dluhů, který připadá na jednoho každého Čecha nebo Češku včetně nemluvňat, představuje částku 800 tisíc korun. Na Slovensku je to 200 tisíc, zdůrazňuje Kovanda v aktuálním Hrotcastu.
Podle něj je ale průměrování ošemetné, nevypovídá o skutečném stavu věcí. Premiér Fiala měl podle Kovandy také nahlas říct, že mění cíle vlády, když vypukla válka na Ukrajině. „Pochopil bych to,“ říká ekonom. Takhle už pár měsíců po začátku konfliktu předseda vlády tvrdil, že daně a DPH zvyšovat nebude, ale v roce 2023 přišel konsolidační balíček a vše bylo najednou jinak. „To má jistou pachuť,“ zdůrazňuje Kovanda.
S moderátorem Pavlem Štruncem hovořil rovněž o vysokých odvodech na sociální a zdravotní pojištění. „Je to hodně i ve srovnání se Západem. Sice to nejsou daně, ale de facto ano,“ říká hlavní ekonom Trinity Bank.
A mluví o situaci ve Španělsku, kde se uvažuje o stoprocentní dani na nemovitosti, které budou kupovat lidé ze zemí mimo EU.Kdo je lepší ekonom: Petr Fiala, nebo Andrej Babiš? Bude současná vláda rekordmankou zadlužování? A co je největším problémem, který vede k narůstající „sekeře“ ve financích státu?
Pusťte si nový Hrotcast.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Martin Bernátek vybudoval stamilionový e-shop Ovečkárna a prodal ho fondu Hartenberg ze svěřenských fondů Andreje Babiše. Do byznysu se ale vrátil a rozjíždí nový e-commerce projekt OlaOla zaměřený na longevity.
„Hodně lidí neví, co to je longevity, je to moderní uchopení něčeho, co tady dávno bylo, vystavíte si obchodní dům na svoje zdraví,“ říká a dodává, že pojetí longevity může být velmi široké a nyní se světlo hodně upírá na biohacking. Ale podle Bernátka hodně lidí nechápe, že longevity, mohou být i investice do zdravotnictví, jídla, kosmetiky a plastických operací.
„Když jsme se rozhodli podnikat v tomhle oboru, začali jsme se o sebe s manželkou víc starat, bylo to přirozené. Vzali jsme naše zkušenosti a západní model podnikání," říká Bernátek a přiznává, že náročnost startu podnikání úplně nejde dohromady s životním stylem, jaký si po prodeji Ovečkárny představoval.
Hostem podcastu Hynka Čermáka a Josefa Tomana Men’s Factor byla zooložka Anna Vedralová. V životě mi chyběla blízkost, začala jsem ji hledat u zvířat, těch utlačovaných mi bylo hrozně líto a chtěla jsem jejich osud změnit, říká a mluví i o tom, že u lidí často řeší nevědomost, třeba u pavouků prý máme zakořeněno, že je na nich něco hnusného.
Ohňostroje jsou pro zvířata šílenství, překvapuje mě, že i majitelé psů ohňostroje dělají, zvířata mají mnohem jasnější smysly než my lidé, říká Vedralová. Když dítě ubližuje zvířatům, je to k zamyšlení, vrazi často mají v záznamech, že si v dětství kompenzovali stres a zlost právě na ubližování zvířatům, dodává.
Může negativní vztah ke zvířatům vznikat ze stejných podnětů jako šikana mezi lidmi? I u zvířat se setkáváme s tím, že přežije ten nejsilnější a rivalita je v zvířecí říši zcela přirozená. Jaký vztah by si děti i dospělí měli ke zvířatům budovat, abychom se nesetkávali s týráním? A měly by se ohňostroje zakázat?
Uběhl měsíc od svržení režimu Bašára Asada v Sýrii a situace se vyjasňuje. Západ, byť obezřetně, vítá nové vládce, mluví se o zrušení sankcí, před deseti dny do Damašku společně přijeli ministři zahraničí Francie a Německa. Nicméně onen nový vládce Sýrie, Ahmad Šara, mezitím oznámil, že nejméně čtyři další roky nevypíše volby. Onen nový vládce je totiž také zasloužilý džihádista. Tuto pozoruhodnou konstelaci jsme v Salonu Echa probírali se dvěma dámami české diplomacie: Evou Filipi, dlouholetou velvyslankyní v Sýrii (2010–23), a stále aktivní velvyslankyní – dříve v Egyptě, dnes v Izraeli – Veronikou Kuchyňovou Šmigolovou.
Filozof a esejista Ivan Dubský věnoval velkou část svého života, který skončil v roce 2023, otázkám času. Pro filozofii je čas základní: to, jak rozumíme času, poukazuje k tomu, jak si rozumíme na rovině osobní i společenské. Patrné je to už na politickém smýšlení. Šablonovitě se rozlišuje na progresivisty prý vzývající lepší budoucnost a konzervativce údajně toužící po starých dobrých časech. Je zřejmé, že obojí je karikatura, podstatné je, jak ochotní jsme v politických otázkách karikovat druhého skrze jeho vztah k času.
Ivan Dubský vtahuje do hry nespočet dalších časů, třeba ten opilcův. V originální eseji, který vychází v knize Questio temporis (Torst, 2024), se táže, co nám o fenoménu času říkají tzv. opilecká okénka, tedy okamžiky, které si třeba po nějaké oslavě nevybavujeme. Proč si je nepamatujeme? Existuje odpověď lékařská; Ivan Dubský nabízí filozofickou. Možná se okénka „otevřou“ tehdy, když pomocí alkoholu setrváme cele v přítomnosti, a kdy tedy vypadneme z běžného zakoušení času, které stojí na průběžné rekonstrukci minulosti a předvídání budoucnosti. Jakmile přestaneme čas rekonstruovat, což v bdělém stavu není vůbec snadné, padáme okénkem z času. Takové vypadnutí je někdy slastné, někdy svědčí o úpadku.
V pozoruhodných pasážích se proto Dubský zabývá časem nemoci, tedy časem, v němž se stáváme cykličtí. Tehdy jsme zcela strženi tělem. V nemocnici se pohybujeme ve vegetativním koloběhu, i zde jako bychom vypadli z lineárního času. Sestra přinese teploměr, následuje vizita, polévka, návštěva, léky, teploměr, spát… a tak dokola. Je-li náš život jen takovým koloběhem, postupně se zanořujeme do tupého bezčasí. A když ztrácíme smysl pro časové diference, začínáme chřadnout.
Což však neznamená, že se z opakování máme vymanit. Nietzschovský motiv věčného návratu je výstižným pojetím našeho života již proto, že člověk netvoří jako Bůh z ničeho, ale vždy z něčeho. Jeho život i myšlení je rekonfigurací stávajícího. Copak existuje zcela nová myšlenka? Stěžejním úkolem je netoužit po jedinečné osobnosti, ale naučit se správně, z jedinečného okamžiku opakovat, tedy nechápat věčné opakování jako zaseklou desku, ale jako hru, v níž se můžeme zlepšovat. A možná je pravda, že právě v tom jediném se můžeme po čas svého života zlepšovat: v tom, jak dobře rozehráváme stále znovu jeden a týž život.
Kapitoly
I. Filozofie a společná pitka [začátek až 15:25]
II. „Filozofie není jen otvíráním, je především prací.“ [15:25 až 26:35]
III. Čas měříme stínem. [26:35 až 47:30]
IV. Kauza věčného návratu [47:30 až 1:05:30]
V. Království dítěte a jeho čas [1:05:30 až konec]
Stát hospodaří blbě, ale pro můj byznys je jedno, jestli vládne Babiš, nebo Fiala, říká Radim Jančura, majitel skupiny RegioJet, který byl hostem podcastu Echo Pavla Štrunce. Podnikatel je od toho, aby překonával překážky, tvrdí a dodává, že zásadní problém pro podnikání v přepravě byly drahé energie a úrokové sazby. Když si půjčujete za sedm procent, nedává smysl podnikat. Nelze se rozvíjet, dodává.
A mluvilo se i o tom, jestli mají hodnoty místo v byznysu. „Určitě ano, ale v rozumné míře. Že bysme neměli brát plyn a ropu z Ruska, je jasné, ale má fungovat trh a vy se máme rozhodovat podle ceny,“ myslí si Jančura.
Má majitel skupiny RegioJet ještě politické ambice? „Jsem politický aktivista, do politiky určitě vím, že nepůjdu. Nejsem manažerský typ, jsem sólista a výborný kontrolor a stratég s čichem na chyby, ale nedokážu vést tým. Když už, tak bych si musel zřídit vlastní stranu.“
V rozhovoru Jančura mluví i o tom, že jeho firmu fakticky zachránil Robert Šlachta. „Šlachta byl fantastický policajt a bude skvělý ministr vnitra, politika není o stranách, ale o lidech. I premiér musí občas dělat mikromanagement,“ říká a tvrdí i, že RegioJet už není na prodej, kdysi totiž v jednom rozhovoru uvedl, že firmu prodat chce. „Naopak jsem se rozhodl, že nejlepším lidem okolo mě dám podíly, aby firma byla životaschopná i beze mě a třeba i s mojí dcerou.“
RegioJet aktuálně láká na plat 80 tisíc a až dvousettisícový náborový příspěvek nové zaměstnance. „Já říkám přidávejte lidem, jen tak budeme mít ty nejkvalitnější zaměstnance. Během covidu jsem se z firmy stáhl a firma přestala být mnou, teď jsem se do ní vrátil, pořád mám co dát. Když chceme přetáhnout zaměstnance konkurence, musí vidět, že nejsem blbec a že nám mohou věřit,“ říká Jančura a mluví o tom, že bez nejlepších lidí nemůže dosáhnout cílů, které má.
Z hlediska prosazování hodnot svobodné a otevřené společnosti, hájení pravdy a principů demokracie nepřinesl způsob zvolení Václava Havla 29. prosince 1989 prezidentem republiky nic příliš pozitivního. Samozřejmě z hlediska praktické a reálné politiky to byl velký úspěch. Václava Havla zvolilo prezidentem republiky Federální shromáždění, jehož poslanci byli prověření straníci a lidé zcela oddaní komunistickému režimu. Volbu dojednal Marián Čalfa, sám nomenklaturní komunista, který se v rámci pokojného a vyjednaného předání moci stal v prosinci 1989 předsedou Federální vlády.Můžeme se jen domnívat, co všechno komunistickým poslancům slíbil za to, že pro disidenta Václava Havla – bývalého milionářského synka – jako prezidenta republiky zvednou ruku. Ale sametový přístup polistopadové politické reprezentace ke komunistické straně a obecně ke zločinům komunistického režimu, stejně jako úzkostlivé dodržování komunistické ústavy a teorie o nutnosti zachovat právní kontinuitu, může mít své kořeny právě zde. Na většinu pozdějších problémů s naší komunistickou minulostí jsme si zadělali právě v období jednání o předání moci mezi zástupci KSČ a OF. V atmosféře všeobecné euforie a kvůli potřebě vytvořit společnost povznášející a sjednocující příběh bylo toto vyjednané předání moci pojmenováno jako „Sametová revoluce“
Má současná vláda paradoxně blíže k levici, i když se profiluje jako pravicová? A proč jde svými opatřeními často paradoxně proti vlastním voličům? Na to hledá odpověď nový Hrotcast s Markétou Malou a moderátorem Pavlem Štruncem.
From the publisher's feed

2 Listeners

1 Listeners

37 Listeners

4 Listeners

31 Listeners

13 Listeners

5 Listeners

10 Listeners

9 Listeners

2 Listeners

9 Listeners

3 Listeners

0 Listeners

0 Listeners

0 Listeners