
Sign up to save your podcasts
Or


Má současná vláda paradoxně blíže k levici, i když se profiluje jako pravicová? A proč jde svými opatřeními často paradoxně proti vlastním voličům? Na to hledá odpověď nový Hrotcast s Markétou Malou a moderátorem Pavlem Štruncem.
Od začátku války na Donbase se už deset let běžně opakuje přirovnání, že k ní ani k ruské anexi Krymu by nedošlo, kdyby předtím nedošlo k jednostrannému vyhlášení samostatnosti Kosova na Srbsku, za které prý může Západ. Zároveň se dění na Kosovu hodnotí běžně jako protislovanské. To vše jsou přitom sice zažité, ale veliké nesmysly, protože jde o naprosto odlišné příběhy. Spletité, ale odlišné. Alespoň to vzkazuje posluchačům devětadvacáté epizody sourozeneckého podcastu Hej, Slované Václav Štěpánek – balkanista a vedoucí Ústavu slavistiky brněnské Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. A protože vztah mezi Srby, kosovskými Srby a kosovskými Albánci je složitý, věnujeme kosovské otázce hned dvě epizody, aby v ní už nikdo nemohl tápat. V té první se dozvíme především všechno o tom, jak to začalo: tedy zevrubně probereme staré dějiny, třeba bitvu na Kosově poli a její následky. „Dění na Kosovu je střet dvou koncepcí: ta slovanská, neboli ta srbská, je založena na historickém právu. Vzpomíná se slavná minulost a historie. A na základě historie se transponuje do současnosti a tvrdí se, že tato oblast by měla být Srbů. A druhý princip je princip práva národa na sebeurčení. To je zase ten albánský princip, který praví, že my Albánci dnes máme v zemi většinu, my tady žijeme, takže historická podstata nás nezajímá,“ říká Václav Štěpánek. Problémy na Kosovu, tak jak je vnímáme dnes, vidíme podle něj asi sto padesát let. Zároveň dodává, že dnes operovat historickým právem v podstatě nejde – protože to by si každý mohl nárokovat území podle libosti z minulosti, kdy jeho stát byl největší, takže třeba Češi by si mohli požadovat kupříkladu italské Udine.
Bitva na Kosově poli neboli konflikt mezi Osmany a Srby z roku 1389 dnes vnímáme jako zásadní okamžik slovanských dějin, jako bod, od něhož má slovanské obyvatelstvo na kosovské území nárok – ostatně proto tak zemi doposud také říkáme. Jenže bylo to tak? Ostatně víme vůbec, kdo tuto první bitvu na Kosově poli vyhrál? (V průběhu dalších staletí totiž následovaly, dokonce až do 19. století, ještě čtyři velké bitvy na zhruba témže místě.) Nebo to, co o ní dnes víme a co si předáváme dále v básních, románech, publicistice i politice, je výsledek literárních báchorek? Dávného mnišského mytizování jedné události, které se chytlo a po staletí rozvíjelo, až dnes vyjma historiků pouze málokdo tuší, že dějiny byly jednou opět složitější, než si běžně myslíme?
Barvité vyprávění o Kosovu a jeho dějinách se postupně dostane až do dvacátého století, kde si uděláme přestávku – k současnosti se dostane až druhý kosovský díl. Ale i tak se ještě dozvíme, že z chudého kosovského území slovanské obyvatelstvo kvůli tíživému životu odcházelo, ale přitom pole bylo potřeba nadále obdělávat, a tak do Kosova začali z hor sestupovat albánští obyvatelé.
Původně to byli křesťané, kteří poté, co přišli do Kosova, konvertovali k islámu. Dozvíte se ovšem i jiné perly: že například jedno z povstání kosovských Albánců proti Království Srbů, Chorvatů a Slovinců za první světové války vedla žena. Nebo že Kosovo bylo opakovaně místem inženýrských pokusů osidlovat území novým obyvatelstvem nebo to staré přesidlovat jinam. Napříkald k naplnění plánu vystěhovat po první světové válce kosovské Albánce do Turecka místo odtamtud odsunutých Řeků ovšem už nedošlo, jelikož zemřel nostiel této ideje, turecký prezident Atatürk.
Dění na Kosovu zkrátka bylo a je velmi dobrodružné, nejednoznačné a vrstevnaté. Aneb konečně podcast, který vám ve věci udělá jasno tak, jako žádný jiný.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Hostem podcastu Men’s Factor byl profesionální MMA bojovník Michal Martínek a v rozhovoru s Hynkem Čermákem a Josefem Tomanem popisuje cestu, která vedla k tomu, že je dnes jedním z nejúspěšnějších MMA bojovníků. „Při studiu na vysoké škole jsem si přivydělával jako vyhazovač, na přednášky jsem chodil zbitej, ještě dva týdny před zápasem století jsem dělal vyhazovače, na dveřích jsem stál dvanáct let šest dní v týdnu“ popisuje začátek svojí kariéry.
Každý bojovník, který je vidět, se prý setkal s kyberšikanou. „Hodně z nás se snaží pracovat na sociálních sítích a budovat si značku. Často jsme tak terčem kritiky. Dnes se peru s nejlepšími na světě, ale než si mě všimli, neměl jsem ani na protein,“ líčí Martínek počátky kariéry i nutnou práci MMA bojovníků na sociálních sítích.
Dodává, že chtěl uspět, a to co je kolem je jen přidaná hodnota.
Martínek zdůrazňuje, že sebeobrana není pouze doménou mužů a nemusí nutně zahrnovat tvrdý trénink. „Každý, kdo chce zůstat v bezpečí, by měl zvážit trénink nebo alespoň minimální teorii. Ženy mohou začít třeba s pepřovým sprejem, muži s jednoduchými technikami sebeobrany. I jedna hodina týdně může udělat velký rozdíl. Většina konfliktů vzniká z nervozity a strachu. Pokud jste ale zvyklí na stres z tréninku, lépe zvládnete i krizovou situaci.“
Máme čerstvě za sebou další „svátky rodinné pohody“, jak se v Česku často říká Vánocům. Obraz rodiny v současné veřejné debatě je ale dost neradostný. Bývá líčena jako místo, kde člověk prožívá především stres a odnáší si odtud traumata, jež se s ním potáhnou celý život. Možná by mu bez ní bylo líp. Jak na tom česká rodina skutečně je a jak se proměňuje? Přispívají poměry v rodinách ke zhoršování duševního zdraví dětí a dospívajících? Co může přinést novela občanského zákoníku, která označuje veškeré tělesné tresty za nepřípustné? Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom mluvil s psycholožkou Alenou Paloušovou, Petrou Wünschovou, psychoterapeutkou a ředitelkou organizace Locika, která se snaží pomáhat rodinám žít bez násilí, a psychologem Petrem Hrochem.
Když se badatelé z Pew Research Center ještě během pandemie ptali Američanů, co si myslí, že bude v roce 2025 naléhavým problémem, poukázali na digitální technologie. Prý představují riziko pro naše soukromí, tudíž i pro demokracii. Odhad to byl správný. Digitalizaci se během pandemie prohloubila na všech úrovních společnosti a dnes i mnozí odborníci bijí na poplach. Právníci navíc upozorňují, že je třeba formulovat cosi jako „kognitivní práva“. Tzv. neurotechnologie již umí monitorovat třeba naši únavu, soustředění nebo duševní výkonnost a my bychom měli mít pojistky proti tomu, aby zaměstnavatel monitoroval naše nálady bez našeho vědomí.
Že nám někdo vidí do hlavy? Zní to dystopicky. Ale metafora „Big Brother“ je přesto zavádějící. Orwell totiž ještě vycházel z jednosměrného, často nedobrovolného dozoru: stát sleduje občana, který o to buď nestojí, nebo to přijímá jako nutné zlo. Jenže ten soudobý dozor by nemohl existovat, kdybychom jej s velkým nasazením sami nepodporovali. Nejenže víme, že jsme sledováni, my navíc chceme být sledováni, byť třeba jen proto, že nám to zlepší pozici v práci. Navíc sledujeme druhé. A obojí – jak být sledován, tak sledovat druhé – si užíváme.
„Sledování se stalo životním stylem,“ píše David Lyon, skotský sociolog a spoluzakladatel časopisu Surveillance and Society, který v této souvislosti hovoří o „kultuře participativního dozoru“. Tímto obratem poukazuje i k tomu, jak moc se proměnil status soukromí a veřejnosti. Kdysi bylo obtížné probojovat se na veřejnost; dnes jsou její brány rozevřené. Naopak privátnost je nový luxus, který si užívají ti skutečně mocní. Právě ti se nemusejí neustále někde ukazovat, trousit citlivá data, dokonce konstruovat svou identitu skrze exhibicionismus.
Tereza Matějčková se na tomto pozadí mimo jiné zabývá tím, že ke svobodě patří možnost stáhnout se, být netransparentní a nepředvídatelný. Nikdo nemá povinnost být srozumitelný. Právě na tuto stránku osobnosti má kultura dozoru nicméně spadeno. Proto je třeba začít soustavněji tematizovat odvrácené stránky digitalizace, osobní transparentnosti, ale třeba i efektivity.
I. „Data never sleeps.“ [Začátek až 12:04]
II. Pandemické prohloubení dozoru [12:04 až 18:45]
III. Od panoptikonu k synoptiku [18:45 až 28:20]
IV. Nejsme online; žijeme onlife. [28:20 až 39:45]
V. Logika letiště a náš ubohý datový dvojník [39:45 až 49:15]
VI. Proti transparentnosti. Proti rigidnosti. Proti poddajnosti. [49:15 až konec]
Bibliografie
Michel Foucault, Dohlížet a trestat, přel. Čestmír Pelikán, Praha: Dauphin, 2000.
Oscar Gandy, The Panoptic Sort: A Political Economy of Personal Information, Oxford: Oxford University Press, 2021.
Yuval Noah Harari, Nexus. A Brief History of Information Networks from the Stone Age to AI, New York: Penguin, 2024.
David Lyon, The Culture of Surveillance: Watching as a Way of Life, Cambridge: Polity Press, 2018.
David Lyon, Surveillance. A Very Short Introduction, Oxford: Oxford University Press, 2024.
Pew Research Center, „Experts Say the ‘New Normal’ in 2025 Will Be Far More Tech-Driven, Presenting More Big Challenges“, 18. 2. 2021, https://www.pewresearch.org/internet/2021/02/18/worries-about-life-in-2025/
„Byla to společnost srabů“. Tak označil jeden můj kamarád pocit generace, která zažila ideály roku 1968 a pak vstoupila do společnosti, která rychle dala přednost poslušnému přežívání před vlastní integritou. V ideály socialismu již nikdo – snad kromě Jiřiny Švorcové – nemohl věřit, přesto se k nimi poslušně každý den hlásil. Všichni věděli, že nás Sovětská svaz okupuje, ale na veřejnosti hovořili o bratské pomoci. Většina národa spíše nesouhlasila s vládou komunistické strany, účastí na schůzích, volbách a jiných rituálech ji ale dále podporovala. Lidé se prostě naučili, že k tomu, aby člověk přežil, je potřeba neustále něco předstírat. A ze všeho nejvíc je třeba předstírat poslušnost.Václav Havel napsal ve svém legendárním otevřeném dopise Gustávu Husákovi, že k takové poslušnosti přinutil lidi strach. Ovšem je třeba připomenout, že v době normalizace už nikdo tím, že by nechtěl chválit socialismus a vyjadřovat neochvějnou lásku k Sovětskému svazu, neriskoval – jako v 50. letech – život nebo kriminál ale jenom své místo nebo kariérní postup. A přesto se většina národa rychle podřídila. Něco jiného byl samozřejmě otevřený odpor vůči režimu, který bezpečnostní aparát nemilosrdně trestal. To byl případ řady chartistů, které ovšem většinová společnost nechala zcela izolované, a naopak podepsala odevzdaně tzv. Antichartu, ačkoli text Charty 77 nikdy nečetla. Prostě - jako v marxistickém světovém názoru vychovaný národ - jsme potvrdili tezi Bertolda Brechta, že nejdřív musí být chleba, a až potom je na řadě morálka. Patočkův apel, že „morálka tu není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž prostě proto, že člověk je člověkem,“ se ukázal pro nás jako příliš náročný úkol. A tak zatímco Jan Patočka hovořil o „životě v pravdě“, většina společnosti zvolila život ve lži. A právě tohle je jedno z nejvíce negativních dědictví dvacetileté normalizace.Více v dalším díle podcastu Minulost není historie.
Hostem podcastu Echo Pavla Štrunce byl bezpečnostní analytik Milan Mikulecký. A mluvilo se o návštěvě slovenského premiéra Roberta Fica v Moskvě u Vladimira Putina. „Fico jen potřeboval ukázat doma, že je velký politik, má fotky s Putinem, ale reálně nedokáže nic.“ říká Mikulecký a dodává, že jediné země, které by mohli v konfliktu na Ukrajině něco udělat jsou Spojené státy a Čína. Rusko je podle něj velmoc druhé kategorie a ani Rusové nejsou spokojeni s tím, jak se válka vyvíjí. Stojí hromadu peněz a přináší velké ztráty. Ukončení války si ale Lavrov představuje podle svého scénáře. „Představa že Rusko vyklidí území jinak než vojenskou silou, nebo bude platit reparace, je zcela iluzorní. Nechápu, kde vznikla představa, že Ukrajina vstoupí do NATO,“ komentuje Mikulecký situaci, kdy se mluví o přijetí do Aliance země, která je ve válce. „Umím si představit, že tady bude dostatečná síla - USA, nebo Čína - která řekne Rusko, spokoj se s tím, co máš, nebudeme tě nutit, aby ses toho území vzdalo. Nejsme ale asi schopni udělat nic víc.“ Ukrajina je podle Mikuleckého ve válce už 11 let a Západ byl až donedávna k celé situaci laxní. Proč to bylo všem jedno až do doby, než Ruská armáda na Ukrajině viditelně zaútočila? Jaká je motivace Ukrajinců dál bojovat? Podívejte se na celé video!
Můžeme vlastně začít stejně jako v minulém díle: nadcházejí nejkrásnější svátky v roce – Vánoce, i když teď ty pravoslavné. V čem se liší od našich? Je toho víc, než by se mohlo zdát: například se nedávají dárky, nebo jen maličké, a místo stromku je důležitější dubová větev. Co se vlastně v rodinách jí? A jak velká je úzká rodina a jak velká je široká rodina? Nejen o tom mudrují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi s Andrejem Perdihem ze Slovinska, kde sice slaví západní Vánoce, ale dárky si dávají jindy, s Ivanou Kalinou Tabak, která sice dvacet let žije u nás, ale sváteční radost cítí až v lednu na datum pravoslavné, a s Irynou Kovalčukovou, která vzpomíná na Vánoce na Ukrajině a připomíná, že když společnost přejde z jednoho typu kalendáře na druhý a posune tak datum Vánoc, není pro duši jednoduché ujasnit si, kdy se má radovat. Tak spokojený a požehnaný nový rok vám všem, přátelé!
Dalším hostem je muzikoložka a dramaturgyně Moravské filharmonie Olomouc Ivana Kalina Tabak. Více než polovinu života strávila na Slovensku nebo v Česku – nyní žije v Brně, kde také vychovává své děti. Ačkoli kvůli nim slaví také české Vánoce, nikdy je nepřijala za své, a těší se na svátky vždy domů do srbské Vojvodiny. Ivana připomíná, že Vánoce v Srbsku jsou výrazně rodinné, schází se z českého pohledu široké příbuzenstvo, zatímco v Srbsku jsou tety, strýcové, bratranci i sestřenice pořád ta nejužší rodina. Nedávají se dárky, jenom ty tradiční jako ovoce nebo oříšky (anebo se do pečiva zapeče penízek), ale to vše smějí děti jíst až po tradičním pokrmu: což je kapr se sušenými švestkami na bílém víně a na rýži z trouby. Když Lukáš mlsně projeví zájem takové jídlo ochutnat, Ivana ho na něj pozve. Čechům, kteří si jej vyzkoušejí, totiž prý velmi chutná.
Třetím hostem je pracovnice v sociálních službách s dětmi Iryna Kovalčuková, která pochází ze středoukrajinské žitomirské oblasti a se svým ukrajinským manželem žije v Česku již přes dvacet let. Iryna žije také mezi oběma typy Vánoc, i když na ty ukrajinské spíše už jenom vzpomíná: především na to, jak je prožívala její maminka nebo babička. Připomíná, že také na Ukrajině za Sovětského svazu režim sledoval, kdo chodí na svátky do kostela, aby z toho dotyčný mohl mít potíže, jaké uvolnění přineslo ukrajinské osamostatnění v devadesátých letech. Také hovoří o tom, že Ukrajina sice změnila kalendář z juliánského (jenž je o třináct dní opožděn) na gregoriánský a slavit Vánoce by tedy měla ve stejném termínu jako my, jenže to je pro leckoho těžké přijmout, a proto bude potřeba počkat na další generace, až se s tím srovnají. Zároveň říká, že Ukrajina už takovou změnu zažila, když byla od roku 1918 poprvé chvíli samostatná – a že její babička si to ještě pamatuje.
Aneb konečně podcast, který vám udělá pořádek v datech.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
From the publisher's feed

1 Listeners

1 Listeners

37 Listeners

4 Listeners

30 Listeners

13 Listeners

5 Listeners

10 Listeners

9 Listeners

2 Listeners

9 Listeners

3 Listeners

0 Listeners

0 Listeners

0 Listeners