
Sign up to save your podcasts
Or


Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Pár dní před Velikonocemi v roce 2019 zachvátil katedrálu Notre Dame požár. Tehdy měl možná nejeden z nás pocit, že sleduje symbolický zánik západní křesťanské civilizace. Teď v adventu se po pěti letech s velkou slávou katedrála znovu otevřela. Naše doba nemá moc důvodů k nějakým radostným kolektivním prožitkům, ale na tento bychom snad tak pohlížet mohli. Také až na výjimky se z toho lidé radovali a kritických řečí bylo méně než obvykle – třeba ve srovnání s olympiádou před půlrokem. Myslím, že převládal pocit radosti, že Naše Paní zas stojí a září ve své vznešenosti a obnovené kráse. A to nejen ve Francii, ale také u nás. K debatě se sešel výkvět české kunsthistorie a medievalistiky, podpořený duchovním správcem roudnické diecéze, kde stojí krásný gotický chrám ze 14. století. Kunsthistorii zastupovala Klára Benešovská, Pavel Kalina a Peter Kováč, medievalistiku Martin Nodl a z Roudnice přijel páter Martin Brousil.
Hynek Čermák a Josef Toman si do svého podcastu Men's factor pozvali Janu Havrdovou. Havrdová je mistryně světa ve fitness step, členka hospodářské komory České republiky a prezidenta České komory Fitness. Mluvilo se tak především o zdraví, sportu a prevenci, podle Havrdové by měl každý člověk hledat svůj potenciál a řešit, jak může být prospěšný pro společnost. „Jsme strůjci vlastního štěstí, musíme řešit, jak my můžeme pomoct společnosti, ne čekat, že se o nás společnost postará,“ říká a mluví i o tom, že zdraví nevzniká v nemocnicích. „My jako fitness jsme nedílná součást primární prevence,“ dodává a podle ní je právě prevence základ zdravého života.
„Hýbeme se pravidelněji než dřív, současně v Evropě 45 procent lidí říká, že se nehýbe nikdy, u nás je to jen 25 procent. Věřím tomu, že je to součást nějaké zdravotní a pohybové gramotnosti, vědět, proč se mám hýbat, než čekat, že se budu jen válet zdravotnictví nás pak opraví, říká Havrdová.
„Společnost ztrácí schopnost komunikace, měli bychom se víc zaměřovat na obsah než formu, často vyhrává kdo má větší ramena, nebo kdo bude peprnější na sociálních sítích,“ komentuje Havrdová současnou komunikační dobu pod vlivem sociálních sítí a komunikace zaměřené na prezentaci, ne obsah.
Covid byl podle Havrdové pro sport a fitness velkou ránou, obrovská frustrace provozovatelů sportovišť se ale nakonec obrátila v pozitivní nástup rozumného přístupu k vlastnímu zdraví. „Lidé se o sebe začali víc starat, vidím to kolem sebe,“ říká a dodává, že politici často bohužel vnímají sport jako individuální záležitost a neřeší, jak sportovní aktivity zabudovat do systému a vybudovat prostředí vstřícné k pohybu. Podle Havrdové je pozitivním příkladem například projekt Aktivní škola, který se snaží motivovat ředitele škol a studenty k aktivnímu pohybu. Mají děti dostatek pohybu a čemu by (ne)pomohla hodina tělocviku týdně navíc? Sledujte nový podcast Men's factor!
Než vstoupíte do retrospektivní výstavy Mariny Abramović, kterou lze aktuálně navštívit v Curychu, strávíte nějaký čas v takzvané dekompresní místnosti. Zde sedíte v šeru, mobil i jiná zařízení odevzdáte a tiše koukáte před sebe. Umělkyně to popisuje jako příležitost „odpoutat se od vnějšího světa a znovu se napojit nitro“. Na nápad zahrnout do výstavy dekompresní místnost jsme ji přivedli my, návštěvníci. Prý pobíháme po galeriích s mobilem v ruce jak chovanci nějakého ústavu, ne jako svobodní lidé. Artefakty si fotíme, snad abychom si je pak doma v klidu prohlédli. „Zůstaňte v tom případě, prosím, raději doma,“ žádá Abramović. S mobilem v ruce stejně nic nevnímáme. Jenže neschopnost dívat se nejspíše nějak souvisí s neschopností žít.
„Odpoutat se od vnějšího světa a znovu se napojit nitro“ – přesně k tomu v době ovládnuté vědou vyzýval Henri Bergson, filozof první poloviny dvacátého století a nositel Nobelovy ceny za literaturu. Na jeho přednášky docházely tisíce posluchačů, jeho knihy byly čteny napříč obory a uznání si vymohl i mezi politiky. V roce 1917 dokonce vyjednával s Woodrowem Wilsonem o zapojení Spojených států do války. A podle Anatola France nám Bergson může odpovědět na to, proč jsme tak smutní.
Věda a technologie nás zaklely do jediného typu sebevztahu. Obsesivně o sobě přemítáme místo toho, abychom žili. Emoce neprožíváme, ale pitváme, čímž je pitvoříme, a tím deformujeme své nitro. Věda nás učí vše chápat jako objekty existující v prostoru. To je jistě mnohokrát i správné. Problém je, když takto vnímáme i svůj život. Třeba svobodu, která není pro život zrovna nepodstatná, pak honíme po světě stejně jako stíháme v galerii obrazy. S mobilem v ruce ji chceme ukořistit, jako by to byla lovná zvěř.
Bergson, jehož otec byl významný skladatel a hudebník, chápe naše já na pozadí hudební melodie. Taková melodie není sumou momentů, které by byly vedle sebe jako prostory v místnosti. Melodii lze analyzovat, třeba i symbolicky zapsat, ale pak už je to právě zápis, ne melodie. Vědecký přístup k životu nás učí schematizovat si život, jenže my jsme začali považovat schéma za život. Navrátit se k osobnímu prožitku znamená pokusit se začít znovu žít, možná se stát dokonce svobodnými, aspoň ve vrcholných okamžicích.
Ve více doufat nelze. Svoboda je výjimečná i v případě velikánů, upozorňuje Bergson. Že by schopnost vnímat třeba krásu souvisela se schopností žít svobodně? A lze ztracený smysl pro umění znovu získat?
Kapitoly
I. Proč se smějeme? [Úvod až 22:50]
II. Bergson a Černý: Každá velká filosofie je návratem k osobnímu prožitku. [22:50 až 29:00]
III. Příběh filosofa a jeho doby: Proč jsme tak smutní? [29:00 až 47:00]
IV. „Ten čas nezraje, pouze stárne.“ [47:00 až 1:12:10]
V. Problémy řešte se zřetelem k času spíše než k prostoru. [1:12:10 až konec]
Bibliografie
Marina Abramovic, Die Kunst der Überwindung, in: Sternstunde der Philosophie, 3. 11. 2024, https://medien.srf.ch/-/-sternstunde-philosophie-marina-abramovic-die-kunst-der-uberwindung.
Henri Bergson, Čas a svoboda. Esej o bezprostředních danostech vědomí, přel. Jakub Čapek, Praha: Triáda, 2024.
Henri Bergson, Smích, přel. Eva Majorová – Ladislav Major, Praha: Naše vojsko, 2012.
Václav Černý, První a druhý sešit o existencialismu, Praha: Mladá fronta, 1992.
Emilly Herring, Herald of a Restless World: How Henri Bergson Brought Philosophy to the People, London: John Murray Press, 2024, Kindle Edition.
Vlasta Skalická, „Václav Černý a Henri Bergson“, in: Václav Černý – život a dílo, Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, 1996, str. 76–84.
Je to paradox: pravicový premiér Petr Fiala vyzývá odbory k tlaku na „německé“ mzdy. Ekonom Petr Bartoň v novém Hrotcastu tvrdí, že jde o nesmysl, který odporuje produktivitě české ekonomiky. Co dalšího soudí o premiérově kritizovaném výroku?
Hostem podcastu Echo Pavla Štrunce byl Martin Borovka, generální ředitel Vinci Construction CS, jedné z největších stavebních skupin v Česku. Nejnovější stavbou Vinci Construction CS je dálnice D4 z Příbrami do Písku, která patří k prvním českým dálničním PPP projektem. Dálnice se slavnostně otevře v úterý 17. prosince. „Je to historický okamžik, byla to euforie už když jsme klepali na základní kámen,“ říká Borovka a dodává, že jde historicky o jeden z nejdelších úseků dálnice otevřený v Česku, což označuje za významný milník. Část dálnice už funguje v provizorním režimu a po otevření bude celá trasa plně dostupná.
Celkové investice byly 11,5 miliardy korun, stát bude dálnici splácet ročními splátkami 1,3 miliardy korun po dobu 25 let. Firma při stavbě sázela i na technologické inovace, jako je inteligentní kamerový monitoring, který zajistí rychlé řešení problémů na silnici a zvýší bezpečnost.
Podle Borovky bude mít D4 také zásadní vliv na regionální rozvoj. "Dnes je cesta z Písku na Zbraslav skoro dvě hodiny. Po otevření dálnice to bude jen 40 minut," vysvětluje a očekává i růst cen nemovitostí a rozvoj podnikání v okolí.
Martin Borovka v rozhovoru podrobně popisuje význam a přínosy projektu PPP (Public-Private Partnership) pro dálnici D4. „PPP projekt spočívá v tom, že stát si nekupuje dálnici jako takovou, ale službu. Soukromý sektor dálnici naprojektuje, postaví, provozuje a stát mu ji postupně splácí.“ Borovka zdůrazňuje, že PPP projekty jsou strukturovány tak, aby každá strana nesla jen ta rizika, která může efektivně zvládnout. Například stát zajišťuje stavební povolení a výkup pozemků, zatímco soukromý sektor se stará o financování, výstavbu a provoz.
Borovka přiznává, že s tímto prvním projektem svého druhu v Česku narazili i na určité komplikace, například s jasným rozdělením kompetencí mezi státem a soukromým sektorem. „Ministerstvo dopravy mělo tendenci zasahovat více, než bylo smluvně dáno, což jsme museli vyjasnit,“ popisuje. Podle Borovky jsou PPP projekty budoucnosti, které mohou být aplikovány nejen na dálnice, ale i na další oblasti, jako jsou školy nebo zdravotnická zařízení. „PPP není limitováno jen na infrastrukturní projekty. Pokud se poučíme, můžeme tento model využít i jinde,“ dodává.
Podle Borovky je české stavebnictví silně závislé na pracovnících ze zahraničí, zejména z Ukrajiny, Běloruska, Srbska, Bosny a Hercegoviny, Moldávie nebo Rumunska. „S tříprocentní nezaměstnaností v České republice nejsme schopni najít dostatek českých pracovníků. To je objektivní realita, se kterou musíme pracovat. Strojník dnes může vydělat mezi 500 a 750 tisíci korunami ročně. Má moderní kabinu, GPS navigaci, klimatizaci. To už není ta těžká manuální práce, kterou si lidé často představují," tvrdí a dodává, že v jeho firmě pracuje mnoho lidí, jejichž rodiny se stavebnictví věnují už po generace: „Já sám jsem třetí generace ve stavebnictví. Můj dědeček byl zedník, otec stavební inženýr. Takových příběhů máme u nás ve firmě hodně."
Cenzura byla v roce 1968 původně zrušena proto, aby novináři mohli psát o stalinistické minulosti prezidenta Novotného, jehož potřebovalo nové vedení KSČ zdiskreditovat. Jenže pak se to celé trochu zvrhlo…
Rok 1968 je ukázkovým příkladem, jak z jedné události může vzniknout několik různých a zcela odlišných historických příběhů. Jednou vyprávíme o roce 1968 jako o projevu demokratických tradic a přirozené touhy českého národa po svobodě, jindy podkládáme události roku 1968 za mocenský boj mezi dvěma skupinami komunistů, někdo zase hovoří o naivním pokusu o reformu nereformovatelného socialismu.
Někteří komunisté skutečně věřili, že socialismus je slučitelný s určitou mírou demokracie. Ovšem KSČ nikdy neslibovala demokracii, ale demokratizaci. Balancovala tak na ostří nože. Dobře je to vidět na týmu ekonomického reformátora Oty Šika. Jakmile začal promýšlet ekonomickou reformu, doslova samovolně se myšlení celého týmu postupně radikalizovalo. Obdobně občanská společnost po počátečním dílčím uvolnění již začala žít vlastním životem. A to velice rychle. Dokazuje to manifest 2000 slov z června 1968. Během pár měsíců se stal tento tlak větší, než kam si mohlo vedení KSČ dovolit zajít s ohledem na spojence. Na druhou stranu se jim ale líbila popularita, které se u obyvatelstva těšili. Dubček se to pořád snažil uhrát tak, aby se líbil lidem a nenaštval Brežněva. Pořád lavíroval. Je ovšem otázkou, jestli to vůbec mohl do srpna 1968 hrát jinak, pokud nechtěl otevřenou roztržku se Sověty. Ovšem ani on se nechtěl vzdát vedoucí úlohy strany, která byla zakotvena v Ústavě. Pokud by nás neobsadila vojska Varšavské smlouvy, museli by komunisté proti občanské společnosti sami nějak zakročit.
14. prosinec je dnem pro Evropu významného výročí, jež si ale připomínáme jen zřídka, neboť do obecného povědomí prostě nepatří. V tento den přitom byla v roce 1995 v Paříži definitivně podepsána Daytonská mírová dohoda, poslední podmínka pro ukončení války v Bosně a Hercegovině, jednoho z vůbec nejhorších evropských konfliktů od konce 2. světové války. Jak významná Daytonská dohoda byla? Šlo o v tu chvíli nejlepší možné řešení? A jakým způsobem probíhalo poválečné usmiřování znepřátelených etnik?
O tom a mnohém dalším si Jakub a Lukáš Novosadovi v další epizodě svého sourozeneckého podcastu povídají se dvěma vzácnými hosty: panem armádním generálem Jiřím Šedivým, bývalým náčelníkem generálního štábu Armády ČR a také velitelem kontingentu AČR v misi IFOR, následující bezprostředně po podpisu Daytonu, a Blankou Čechovou, spisovatelkou, právničkou a účastnicí civilní mise v Kosovu, kde dodnes v mnoha ohledech panuje situace srovnatelná s Bosnou a Hercegovinou.Uzavřením Daytonské mírové dohody se podařilo definitivně ukončit válku v Bosně a Hercegovině. Tento pro budoucnost západního Balkánu i celé Evropy zcela zásadní a poměrně komplikovaný dokument po skoro 30 letech od uzavření i nadále určuje uspořádání i další směřování Bosny a Hercegoviny. Smlouvou nastavený systém se ovšem ukázal jako nefunkční, Bosna a Hercegovina se nadále potýká s obrovskými problémy, v místní společnosti opět roste napětí a množí se hlasy o hrozícím nebezpečí dalšího krveprolití.V době, kdy se čím dál víc řeší téma nutnosti uzavření míru v Ukrajině, je nasnadě podívat se na okolnosti vzniku Daytonské dohody a jeho důsledky trochu blíž. Co o tomto dokumentu vlastně víme? Jaké byly jeho cíle? A povedlo se je naplnit? Tehdejší úsilí mezinárodního společenství motivovala snaha udržet Bosnu a Hercegovinu pohromadě a rovnoměrně rozdělit správu země mezi tři v tu dobu znesvářená etnika. Kvůli implementaci sjednaných podmínek vznikl speciální Úřad vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu. NATO zároveň organizovalo několik vojenských misí, které měly dohlížet na udržení míru. První a nejzásadnější byla právě mise IFOR, v rámci které působil i kontingent AČR pod vedením armádního generála Jiřího Šedivého. Ten v rámci podcastu nastiňuje tehdejší nálady v bosensko-hercegovské společnost i hlavní problémy, s nimiž se vojáci museli v prvních měsících potýkat. V rámci rozhovoru se vyjádří i k problematice rozdílných mandátů vojskOSN a NATO, přičemž se postupně dobereme i k tomu, že průběh válek na Balkáně, ale i v dnešní Ukrajině, by zcela jistě vypadal jinak, kdyby mezinárodní společenství dokázalo na vývoj situace reagovat rychleji a razantněji. Pan generál to ostatně dokládá i konkrétními příklady.S tím souhlasí i druhý host této epizody, spisovatelka Blanka Čechová, která se účastnila civilní mise v Kosovu a dlouhodobě žije v Chorvatsku, takže do rozhovoru přináší spoustu osobních zkušeností jak s válkami na západním Balkáně, tak i se současnými náladami v místní společnosti. Jakožto vystudovaná právnička se také vyjadřuje k samotné podstatě podepsané mírové dohody, jejíž naplnění považuje za nebývalý a poměrně nečekaný úspěch mezinárodní diplomacie. Jedním dechem ale hned vše problematizuje, neboť další postup mezinárodního společenství označuje za hloupý až skandální. Dokládá to i svými zkušenostmi z Kosova, přičemž neopomene zmínit i kontroverzní zapojení Madelaine Albrightové.Hosté v průběhu podcastu opakovaně vyjadřují obavy o další budoucnost Bosny a Hercegoviny, vzrůstající napětí a separatistické tendence srbské části Bosny a Hercegoviny dokládají i vlastními zážitky. Dojde na opakovanou kritiku přístupu mezinárodního společenství k válečným konfliktům, diskusi o úloze vojáka v kritických situacích i konkrétních příkladech nefunkčních programů, které mají pomáhat s obnovou poválečných společností.Jakub několikrát vše zmíněné uvede do širšího kontextu, Lukáš si závěrem povzdechne nad deziluzivním směřováním celé diskuse.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Hostem podcastu Hynka Čermáka a Josefa Tomana Men’s Factor byl válečný vyšetřovatel Vladimír Dzuro, který byl členem týmu vyšetřovatelů Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a od roku 2004 do roku 2023 vedl kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku.„Práce pro Interpol pro mě byla zlatá klec, vrátit se z Policejního prezidia zpátky na kriminálku ale nešlo, tak jsem se přihlásil jako voják pro zapojení do misí OSN a vyhrál místo šéfa UN Field Security v Sarajevu," popisuje Vladimír Dzuro kudy vedla jeho cesta k OSN.„Největší váleční zločinci nejsou ti, kdo drží zbraň, ale ti, kdo konflikt vyvolají z politických nebo ekonomických důvodů,“ tvrdí a dodává, že politické elity často zneužívají nacionalismus k rozdmýchání konfliktů a na příkladu Jugoslávie vysvětluje, jak politická manipulace dokázala zničit sousedské vztahy a přeměnit smíšené vesnice ve válečná bojiště.Podle Dzura je vyšetřování válečných zločinů podobné práci kriminalistů, ale mnohem komplikovanější. „Na rozdíl od běžné vraždy, kde máte místo činu a svědky k dispozici ihned, ve válce často uběhnou měsíce či roky, než se vyšetřovatelé dostanou na místo."Jeho práce zahrnovala odhalování masových hrobů, rozhovory se svědky a vyšetřování tzv. insiderů – vojáků, politiků či úředníků, kteří znali detaily o organizaci válečných zločinů. Klíčem je podle něj identifikovat nejen přímé pachatele, ale také ty, kdo dávali rozkazy. „Armáda má jasně stanovenou hierarchii odpovědnosti. Pokud velitel nezabrání zločinům svých podřízených, nebo je dokonce kryje, nese za ně plnou odpovědnost,“ říká Dzuro.Bojí se bývalý vyšetřovatel dalšího velkého konfliktu v Evropě? „Viděl jsem, jak rychle se krásná země může proměnit v bojiště. Doufám, že Evropa zůstane v míru, ale nic není samozřejmé,“ říká a dodává, že „V Evropě žijeme v míru desítky let, neuvědomujeme si, jak důležité je, koho volíme. Špatná volba politické elity může mít katastrofální dopady.“Další díly sledujte na http://www.Echoprime.cz
From the publisher's feed

1 Listeners

1 Listeners

37 Listeners

4 Listeners

30 Listeners

13 Listeners

5 Listeners

10 Listeners

9 Listeners

2 Listeners

9 Listeners

3 Listeners

0 Listeners

0 Listeners

0 Listeners