
Sign up to save your podcasts
Or


„Diskuse o překladatelství a problémech v oblasti literárních překladů. Hovoří se o kvalitě překladů, problémech s honoráři, podmínkách pro překladatele a také o roli nakladatelství v procesu překladu a problémech s kvalitou překladů. Diskuse se také dotkla tématu umělé inteligence a strojového překladu, přičemž jeden z účastníků uvedl, že se nebojí nahrazení překladatelské práce umělou inteligencí. Na závěr se účastníci shodli na tom, že je důležité, aby se čtenáři zajímali o kvalitu překladů a podporovali dobré překladatele.“ Tak pravila umělá inteligence po poslechu tohoto Salonu Echa.
A nelze říct, že by neměla pravdu! Ona diskuse ale naštěstí snad přece jen byla živější, než se takto suše a kostrbatě zhodnoceno může zdát.
Pozvání Jakuba Peřiny do debaty přijali: překladatelé Viktor Janiš, Ladislav Nagy, Alice Flemrová, Radka Smejkalová a odborník na strojový překlad Ondřej Bojar.
Hostem Pavla Štrunce v Hrotcastu byla členka Národní ekonomické rady vlády a hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská. Mluvilo se především o tom, jak se vláda premiéra Fialy staví k rozpočtové odpovědnosti a jaký je rozpočet na rok 2025, který nakonec podepsal i prezident.
Váhání Petra Pavla podle Heleny Horské může symbolizovat jeho snahu vymezit se vůči vládě. "Prezident dává najevo, že je nezávislou hlavou státu a není automatickým spojencem vlády," říká Horská.
Dle ní také využil situace k diskuzi o některých sporných bodech rozpočtu.Horská označuje současný státní rozpočet za oběť legislativního chaosu. Poslanecká sněmovna podle ní funguje neefektivně, což brání včasnému schvalování klíčových zákonů, jako jsou důchodová reforma nebo změny daňového systému. "Legislativní kultura v České republice potřebuje zásadní změnu. Rozpočet by měl být transparentní a postaven na pevně daných zákonech," dodává. Přesto považuje rozpočet za maximum možného v současné politické a ekonomické situaci. "Schodek 241 miliard korun je sice vysoký, ale odráží snahu kombinovat konsolidaci veřejných financí a investice do budoucnosti," vysvětluje. Podle ní je klíčové, že velká část rozpočtu směřuje do investic, což je pozitivní signál.Rozpočet podle expertů obsahuje sporné položky, jako jsou příjmy z emisních povolenek či dotace na obnovitelné zdroje energie. "Tyto položky často vycházejí z legislativy, která ještě není schválená, což zvyšuje nejistotu," upozorňuje Horská. Kritika míří i na příliš optimistické odhady příjmů z povolenek a nejasnosti kolem financování nepedagogických pracovníků. Česká republika má podle ekonomiky potenciál překonat image montovny. "Musíme se posunout od výroby s nízkou přidanou hodnotou k inovacím a službám. Máme skvělé technické znalosti a kvalitní pracovní sílu. To je naše cesta k vyšším mzdám," říká a dodává, že za klíčový nástroj transformace považuje podporu sektoru ICT, e-commerce a technologií s vysokou přidanou hodnotou. "Je nutné vytvořit prostředí, které umožní rychlejší růst těchto sektorů, například řízenou pracovní migrací a zlepšením legislativy.” A došlo i na debatu ohledně německých mezd, které slíbil premiér Fiala v přípdaě, že mu voliči dají další čtyři roky v křesle premiéra. Horská zdůrazňuje, že nejde o pouhé zvyšování platů, ale hlavně o propojení s produktivitou práce. "Musíme přestat fetišizovat průmysl a více investovat do sektorů s vysokou přidanou hodnotou," tvrdí. Podle ní mohou být problémy Německa, například zpomalování jeho ekonomiky, impulsem pro Českou republiku hledat vlastní cestu. "Česká ekonomika má obrovský potenciál. Musíme být odvážní a zaměřit se na oblasti, kde jsme silní. Pojďme přestat pracovat levně a začněme dělat věci jinak,” nabádá Horská.Hostem Pavla Štrunce v Hrotcastu byla členka Národní ekonomické rady vlády a hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská. Mluvilo se především o tom, jak se vláda premiéra Fialy staví k rozpočtové odpovědnosti a jaký je rozpočet na rok 2025, který nakonec podepsal i prezident. váhání Petra Pavla podle Heleny Horské může symbolizovat jeho snahu vymezit se vůči vládě. "Prezident dává najevo, že je nezávislou hlavou státu a není automatickým spojencem vlády," říká Horská. Dle ní také využil situace k diskuzi o některých sporných bodech rozpočtu.Horská označuje současný státní rozpočet za oběť legislativního chaosu. Poslanecká sněmovna podle ní funguje neefektivně, což brání včasnému schvalování klíčových zákonů, jako jsou důchodová reforma nebo změny daňového systému. "Legislativní kultura v České republice potřebuje zásadní změnu. Rozpočet by měl být transparentní a postaven na pevně daných zákonech," dodává. Přesto považuje rozpočet za maximum možného v současné politické a ekonomické situaci. "Schodek 241 miliard korun je sice vysoký, ale odráží snahu kombinovat konsolidaci veřejných financí a investice do budoucnosti," vysvětluje. Podle ní je klíčové, že velká část rozpočtu směřuje do investic, což je pozitivní signál.
Normalizace představuje ani ne tak temné, ale spíše beznadějně šedivé období našich dějin. Dvacet let nehybnosti a poslušnosti, na které rozhodně nemůžeme být hrdi. A není také divu, že si o období normalizace vyprávíme značně rozdílné příběhy. Oficiální historiografie vypráví příběh o totalitním režimu, který represemi a všudypřítomnou kontrolou donutil občany proti jejich vůli poslouchat. Tzv. revizionisté tvrdí, že normalizační režim měl řadu předností především v poskytování sociálních jistot a lidé se nebouřili proto, že jim zase tak špatně nebylo. A pak je tu klasická nostalgie po starých dobrých časech, kdy jsme byli mladí, zpíval nám Karel Gott a Helenka Vondráčková a všechno bylo jasné a přehledné. Žádný z těchto příběhů ale nedokáže vysvětlit, jak se Husákovi a spol. podařilo tak rychle přinutit společnost, že místo o okupaci začala mluvit o bratrské pomoci.
Gustáv Husák měl kredit kritického intelektuála, politického vězně a postupně si dokázal získat důvěru Moskvy. Nejprve ovládl Komunistickou stranu Slovenska, pak výrazně přispěl k anulování 14. vysočanského sjezdu KSČ, když tvrdil, že slovenští delegáti nebyli demokraticky zvoleni a oni ho poslechli a složili mandáty. V Komunistické straně Slovenska KSS bylo reformní křídlo slabší a Husák byl mezi Slováky jako architekt federace oblíbený.
Husák se zpočátku snažil občanskou společnost moc nedráždit a postupovat opatrně. Čistkami umlčel novináře, neslyšně zrušil ekonomickou reformu, prostě používal klasickou salámovou metodu. A tak postupoval dál, až 22. srpna 1969 bylo přijato Zákonné opatření o některých přechodných opatřeních k ochraně a upevnění veřejného pořádku, tedy tzv. „pendrekový zákon“. Šlo vlastně o jakýsi malý výjimečný stav – šlo soudit občany ve zkrácené proceduře, zadržení se prodloužilo na tři týdny bez obvinění atd. Zákon podepsali Ludvík Svoboda, Oldřich Černík i Alexander Dubček, který tak nejen prohrál svůj zápas o to zachránit aspoň něco z ideálů Pražského jara, ale beze zbytku a dobrovolně splnil potupnou roli, kterou mu Sověti určili a přišel o zbytky osobní integrity. Lidé se od něho definitivně odvrátili. A pak už přišly skutečné čistky a dříve probuzená občanská společnost se podrobila.
Více v dalším díle podcastu „Minulost není historie“.
Hostem podcastu Echo Pavla Štrunce byl bývalý prezident Václav Klaus. „Systém ekonomický a politický znovu zdegeneroval, nestačí malé dílčí parametrické změny, je potřeba něco zásadního,“ říká a mluví o tom, že je čas na novou revoluci.
Politický systém podle Klause nemůže existovat bez jasně definovaných politických stran a současnou ODS označuje za konglomerát ničeho. „Politické strany musí být jasně ideově a zájmově definované. Nesmí to být slepence, které si dají podivný název STAN nebo TOP 09, a o Pirátech ani nemluvě.“ Člověk prý nemá koho volit, sám by se tedy velmi těšil na nový jasně definovaný politický subjekt.
Václav Klaus v rozhovoru mluví o hnutí Motoristé jako o nové straně s potenciálem, ale s nutností strategického rozvoje a budování od základů. „Myslím, že Filip Turek je velmi talentovaný politik. To uznává kde kdo, i lidé z druhé strany barikády. Turek se úspěšně prezentuje nejen na našich sociálních sítích, ale i v Evropském parlamentu. S takovým svým klidem a rozvahou tam vystupuje velmi racionálně,“ říká Klaus a dodává, že Motoristé chytře vstoupili do politiky přes evropské volby, protože věděli, že tam celá Česká republika je jeden volební obvod. To jim umožnilo oslovit voliče i bez zástupců v každém kraji. A mluvilo se i o tom, s jakou stranou by případně strana mohla spolupracovat po volbách do Poslanecké sněmovny. „Petr Macinka mě překvapil tvrdým útokem proti ODS. Zřejmě chtěl zdůraznit zklamání jisté části veřejnosti vůči této straně, která podle něj zradila své voliče. Ideolog v širším smyslu je určitě Petr Macinka více než Filip Turek, ale ta kombinace těch dvou má svůj potenciál.“
Mluvilo se i o váhání prezidenta Petra Pavla s podpisem státního rozpočtu, jak situaci komentuje prezident bývalý?„Váhání byla čistě mediální hra. On věděl, že odmítání rozpočtu na politické scéně je obrovské, ale současně věděl, že je natolik závislý a propojený myšlenkově s touto vládou, že vůbec nepřipadalo v úvahu, že by ho nepodepsal.“ A jak hodnotí Pavlovo prezidentství? „Jakkoliv jsem v naprostém rozporu s mnohými výroky mého následovníka v prezidentské funkci Miloše Zemana, tak s jedním výrokem musím souhlasit: Totálně nesouhlasím s tímto novým prezidentem, ale žádnou další větu k tomu nemám důvod říkat.“ Klaus pouze dodal, že ho překvapilo, že lidé teď najednou očekávají, že prezident nějakým zázračným krokem vyřeší deficitní rozpočet. „Tři měsíce víme, že tento návrh existuje, a přesto to veřejnost nechávalo klidnou.“
Na otázku, zda současná mladá generace může přinést změnu, odpověděl s rezervou. „Nechci je ani velebit, ani zatracovat, ale současná společnost zapomíná, že informace nejsou totéž co vědění,“ řekl a přidal příklad, kdy mladí lidé neznají klíčové historické události.
K tématu blížících se voleb Klaus uvedl, že jejich klíčovým tématem bude ekonomika a energetika. Současnou vládu obvinil z nečinnosti a označil její rozpočet za mediální hru. „Bez zásadní změny přístupu nemůžeme očekávat růst,“ uzavřel.
Hostem podcastu Echo Pavla Štrunce byl Petr Pudil, zakladatel Family office BPD Partners a říká: „Americkou a čínskou ekonomiku táhnou investice do AI, digitalizace a robotizace, masivně investují do budoucnosti a Evropa brutálně zaostává. Podcenili jsme nástup digitalizace a super technologií, současně nejsme ochotni riskovat.“ Evropský průmysl čelí „dokonalé bouři“ způsobené geopolitickými změnami, technologickým zaostáváním a drahými energiemi.
Okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 posílila oblíbený příběh o tom, jak jsme se stali obětí silnějších a bezohlednějších mocností, ačkoli pravda byla na naší straně. Nejpatetičtěji tento příběh Pražského jara odvyprávěl Milana Kundery ve svém eseji Český úděl, uveřejněném o Vánocích 1968, čili čtyři měsíce po okupaci: „To byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu.“ Příběh o zadušení pokusu o socialismus s lidskou tváří vojsky států Varšavské smlouvy plynule navazuje na příběh o Mnichovské zradě.
Jenomže v roce 1968 jsme se bránit nejspíš vůbec nemohli. Lidí, jako byl generál Prchlík, který již v červenci 1968 navrhoval poslat vojska k východní hranici, bylo ve vedení státu minimálně. Generál Prchlík na to později také tvrdě doplatil. Vedení KSČ bylo rozštěpené a například ministr obrany Martin Dzúr vydal vojákům rozkaz neklást okupačním armádám odpor. Brežněv už měl v rukávu pojistku, protože od 20. června probíhalo v ČSSR vojenské cvičení armád Varšavské smlouvy nazvané Šumava. Po skončení cvičení tu zůstala řada styčných důstojníků.
Jak píše Milan Šimečka ve své knize Naděje a zklamání, z Moskvy se vrátilo vedení KSČ sice fyzicky celé, ale morálně zcela zlomené. Ovšem mělo stále silnou podporu lidu. Dubček a spol. se tedy pokusili o kvadraturu kruhu, tedy uklidnit Kreml a zachránit reformy. Zároveň ale respektoval vůli vedení KSČ, kde již byla řada zastánců sovětské okupace. Většina veřejnosti mu přesto dál věřila, poslouchala ho a následovala ho.
Více v dalším díle podcast Minulost není historie.
Děťátko osiřelo; jindy jej rodiče opustí uprostřed temného lesa; tatínek si vytesá ze dřeva loutku, jíž se pak směje za její natvrdlost. Máme ve zvyku se na pohádky dívat jako na produkci pro děti, která má svět ukazovat ve vlídném světle. Když však odložíme tento „disneyovský“ předpoklad, možná nám nezbude než seznat, že přinejmenším klasické pohádky ztvárňují ty nejhrůznější obavy. Tematizují bolest ze ztráty nejbližšího, chudobu, strach a hrůzu ze samoty. Ostatně když vznikaly jako literární útvar v šestnáctém a sedmnáctém století, nebyly určeny ani dětem. V učených salónech si je předčítali dospělí.
Co je tajemstvím pohádek? Ve své klasické monografii tvrdí Bruno Bettelheim, že ve schematičnosti znázorňují výchozí konfliktnost lidské situace. Všichni začínáme v popelu a teprve postupně a bolestivě se učíme žít. Osvobozujeme se od svých blízkých, přetrháváme staré vazby, navazujeme nové – a hlavně překonáváme strach. Teprve zde se projevuje možná vlídnost pohádek. Situace leckdy působí beznadějně, ale přesto má smysl jednat, být odvážný a riskovat. Asi i proto jsou pohádky příběhy o proměnách. Ty ze zvířat do lidí a zpět bývají ty méně spektakulární. Pozoruhodnější je, jak se ze zbabělého stane odvážný, jak ze skřeta velkorysý člověk.
Mexický režisér Guillermo del Toro zachoval ve své adaptaci Pinocchia toto původní jádro „pohádkové“ logiky. Ve filmu z roku 2022 ukazuje, že s vysmívaným Pinocchiem je možná vše v pořádku. Skutečný problém je zapšklý otec Geppetto, který si Pinocchia vyřezal jako náhradu za svého zesnulého syna Karla a nyní se na Pinocchia zlobí, že není zesnulým synem.
Del Toro nepromění Pinocchia ve skutečného chlapce. Není třeba. Svou odvahou a dobrosrdečnost dokázal i ve své dřevěné podobě. Pohádkové rozuzlení tkví v tom, že se otravný temný fotr promění v milujícího otce, který věčně zklamávanému Pinocchiovi konečně řekne: „Miluji ti takový, jaký jsi.“ Ač je to nezvyklá interpretace, následuje klasickou pohádkovou logiku. O žebrotě se v původních příbězích hovořilo proto, že chudoba a hlad byly běžnou zkušeností; o opuštěných dětech proto, že se lidé neschopní uživit své děti občas svých potomků vzdávali. Del Torova adaptace jako by pojmenovávala současnou chudobu: uzavíráme se do sebe, svého trápení, a možná tím ztrácíme schopnost být pro druhého blízkým člověkem.
I. Proč jsou pohádky často nelítostné? [úvod do 16:47]
II. Meme, který se šíří světem a mění naše myšlení [16:47 až 22:55]
III. Proč v pohádkách vystupuje tolik mocných žen? [22:55 až 33:30]
IV. Pinocchio: Chudá, otravná loutka – a ještě otravnější otec [33:30 až 49:20]
V. Co o nás říkají současné pohádky? [49:20 až konec]
Bibliografie
Giorgio Agamben, Pinocchio, Pinocchio: Les aventures d'un pantin doublement commentées et trois fois illustrées, Paris: Rivages, 2022.
Bruno Bettelheim, Za tajemstvím pohádek: Proč a jak je číst v dnešní době, Praha: Portál, 2017.
Guillermo del Toro, Pinocchio, Netflix Animation, 2022.
Alena Mornštajnová, „Mornštajnová: Po Haně jsem nemohla spát, knihy pro děti jsou terapie, je jim potřeba říct, že svět je laskavý“, in: DVTV, 14. 12. 2024, https://www.dvtv.cz/dvtv/videos/mornstajnova-po-hane-jsem-nemohla-spat-knihy-pro-deti-jsou-terapie-je-jim-potreba-rict-ze-svet-je-laskavy
Jack Zipes, The Irresistible Fairy Tale: The Cultural and Social History of a Genre, Princeton: Princeton University Press, 2012.
Nadcházejí nejkrásnější svátky v roce – Vánoce. Máme sice tendence myslet si, že tyto svátky slavíme skoro v celém křesťanském světě až na drobnosti vlastně stejně, jenže není tomu tak: rozdílů je mnoho. Vánocům se proto budou věnovat hned dvě epizody podcastu Hej, Slované – ten první ovšem zůstane u Vánoc západních, tedy katolických a protestantských. Nosí všude dárky Ježíšek? Nadělují se dárky všude na Štědrý večer? Jak vypadají v různých slovanských kulturách slavnostní pohoštění? A scházejí se celé rodiny, velké rodiny, nebo jen malé rodiny? O tom všem mudrují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi s Pavlem Trojanem, polonistou, který má ovšem pravoslavnou manželku (které Vánoce tedy doma slaví?), s Madleńkou Šołćic, která přibližuje nevšednost lužickosrbských Vánoce, s Blankou Čechovou, která pravé české Vánoce našla až v Chorvatsku, a s Maciejem Ruczajem, který naopak v Česku slaví Vánoce v tradičním polském duchu. Tak radostné a požehnané svátky vám všem, přátelé! Na úvod Lukáš vysvětlí, že není dárkonoš jako dárkonoš, že jsme přišli o některé své, jaké naopak máme v Evropě, a to nejen té slovanské, načež předvede, že Vánoce se postupně dlouhodobě unifikují a stírají se krajové rozdíly, což doloží vyprávěním o folklorním zázemí srbské Lužice, kde dodnes chodí několik typů dárkonošů včetně těch temných, kteří odnášejí zlobivé děti do lesů.
O počtu dárkonošů v Polsku pak sourozenci diskutují s Pavlem Trojanem, ředitelem české pobočky Polské turistické organizace, který však není s to se s jistotou počtu postav, jež v Polsku dárky nadělují, dopočítat. Místo toho líčí, co ho baví na polských Vánocích, v čem se liší od českých, a přibližuje zejména podobu vánoční tabule. Z osobního života dodává, jak se žije člověku, který se profesně věnuje polské kultuře, žije v Česku a kromě střetu těchto dvou kultur slaví ještě Vánoce pravoslavné, jelikož má manželku ze srbské Vojvodiny. Lze přestát tolikero Vánoc a neuslavit se?
Následně zavítáme ještě jednou do srbské Lužice, kde někdejší dramaturgyně lužickosrbského Národního divadla Madleńka Šołćic svou neopakovatelnou směsí češtiny a hornolužické srbštiny líčí, jak slaví Vánoce lužickosrbští katolíci, co jedí, kdy je hlavní bohoslužba, kterého dárkonoše si zvolila její rodina, v čem se lužický Mikuláš liší od českého, a jak do Vánoc konkrétně její rodiny už navěky vstoupil český kamarád, který pomohl jejím dětem pochopit, že Rumpodich, tedy lužickosrbský dárkonoš, potřebuje taky někdy odpočívat v teplých krajích.
Třetím hostem je spisovatelka Blanka Čechová, která se provdala do Chorvatska a zažívá Vánoce na dalmátské vsi. „Až tam jsem našla pravé české Vánoce, ty ladovské, i když samozřejmě bez
sněhu,“ vypráví. A přibližuje zvyk družit se na Štědrý den s velkou rodinou, dárky nadělovat až na Boží hod, kdy spolu má zůstat malá rodina, ale také to, že její chorvatský manžel, zkušený rybář, nevěřícně v Česku zírá na to, jak nešikovně a tupě zabíjíme kapry. Ostatně nevěří ani oblíbeným zdejším rodinným historkám o vánočním dušení se rybí kostí: „Vždyť vykostit rybu je tak snadné!“
Čtvrtým hostem je polský diplomat a politolog Maciej Ruczaj, který slaví Vánoce v Praze se svou českou manželkou, ale slaví je na polský způsob. Vypráví o svých katolických tradicích, o polských vánočních zvycích, které nesmírně děsí Čechy, o významu zpívání koled, o tom, kolik musí být na stole jídel a jakých, a nakonec dělá nám všem včetně Pavla Trojana pořádek i v počtu polských dárkonošů, neboť vysvětluje, že v Polsku to není jednoduché, jelikož z důvodu pohnuté polské nedávné historie tam každý dnes žije jinde, než kde žili jeho prarodiče. Což se nakonec promítá i do tak výsostných svátků, jako jsou o Vánoce. Čech si to vlastně neumí pořádně představit.
Aneb konečně podcast, který vám přináší dárek za dárkem.
Nadcházejí nejkrásnější svátky v roce – Vánoce. Máme sice tendence myslet si, že tyto svátky slavíme skoro v celém křesťanském světě až na drobnosti vlastně stejně, jenže není tomu tak: rozdílů je mnoho. Vánocům se proto budou věnovat hned dvě epizody podcastu Hej, Slované – ten první ovšem zůstane u Vánoc západních, tedy katolických a protestantských. Nosí všude dárky Ježíšek? Nadělují se dárky všude na Štědrý večer? Jak vypadají v různých slovanských kulturách slavnostní pohoštění? A scházejí se celé rodiny, velké rodiny, nebo jen malé rodiny? O tom všem mudrují bratři Jakub a Lukáš Novosadovi s Pavlem Trojanem, polonistou, který má ovšem pravoslavnou manželku (které Vánoce tedy doma slaví?), s Madleńkou Šołćic, která přibližuje nevšednost lužickosrbských Vánoce, s Blankou Čechovou, která pravé české Vánoce našla až v Chorvatsku, a s Maciejem Ruczajem, který naopak v Česku slaví Vánoce v tradičním polském duchu. Tak radostné a požehnané svátky vám všem, přátelé! Na úvod Lukáš vysvětlí, že není dárkonoš jako dárkonoš, že jsme přišli o některé své, jaké naopak máme v Evropě, a to nejen té slovanské, načež předvede, že Vánoce se postupně dlouhodobě unifikují a stírají se krajové rozdíly, což doloží vyprávěním o folklorním zázemí srbské Lužice, kde dodnes chodí několik typů dárkonošů včetně těch temných, kteří odnášejí zlobivé děti do lesů.
Byznys, který má svůj vrchol jednou za rok, to je výroba vánočních ozdob, jak se plánuje? „Vrchol je jen jeden, výroba začíná s ročním předstihem, kdy plánujeme nové kolekce a vybíráme i barvu následujícího roku. Rok 2025 bude ve znamení mocha mousse,“ říká Kateřina Šrámková, majitelka sklářské manufaktury Koulier - výrobce ručně malovaných a foukaných vánočních ozdob, a také majitelka zámku Loučeň.Český zákazník je prý věrný tradičním barvám a trendy u nás moc nefungují. „Lidé kupují ozdoby i přes celý rok, děláme exkurze a chceme, aby byla možnost nákupu i v lednu, máme i produkty na Velikonoce. Taky se ozdoby kupují jako svatební dary, nebo na nejrůznější výročí,“ komentuje Šrámková provoz firmy. „Vánoční ozdoby jsou produkt udržitelný, do výroby jsme se pustili proto, že jsme chtěli zachránit tradiční řemeslo, naše ozdoby byly i na stromečku v Evropském parlamentu v době českého předsednictví,“ říká Šrámková. Výroba foukaných ozdob byla stříbro kraje, na zámku Loučeň se pravidelně funguje expozice příběh vánočního stromečku, kde pokračuje tradice českých ozdob. „Nechtěla jsem, aby lidé, kteří tohle řemeslo umí, přišli o práci,“ přibližuje majitelka Zámku Loučeň období vzniku její firmy. Nakonec ji ke startu vlastního byznysu donutilo uzavření jedné ze zbývajících výroben foukaných ozdob v Česku. Start firmy zaplatili s manželem z rodinných prostředků, na byznys plán a pomoc bank prý nebyl prostor. „Ani dnes ještě nevím, jestli se z těch červených čísel letos dostaneme, stále prodáváme, ale až na konci roku si budeme moci říct, je to celé v plusu. Letošní rok určitě v plusu bude. Ale žene mě, že si vždycky můžeme říct, že meziročně jsme lepší.“ Mladí zákazníci podle Šrámkové chtějí často skleněné figurky, anděl je nejoblíbenější ozdoba a musí být vždy v sortimentu. Cesta k záchraně řemesla má podle Šrámkové tři milníky, firma musí přestat být v červených číslech, přijdou noví lidé a začnou se učit od mistrů, a ve finále je cílem Šrámkové to, aby všechny zaměstnance mohli nahradit mladí lidé se zájmem o obor.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
From the publisher's feed

1 Listeners

1 Listeners

37 Listeners

4 Listeners

30 Listeners

13 Listeners

5 Listeners

10 Listeners

9 Listeners

2 Listeners

9 Listeners

3 Listeners

0 Listeners

0 Listeners

0 Listeners