
Sign up to save your podcasts
Or


Bulharsko je země, kterou znovu začínáme objevovat po desetiletích, kdy jsme někdejší své oblíbené letovisko přehlíželi. To nynější objevování však není jenom turistické, je i historické či vědecké, jak ostatně doloží host dvacáté epizody podcastu Hej, Slované a bratrů Jakuba a Lukáše Novosadových. Literární historik Jakub Mikulecký je totiž autorem dosud jediné koncepčně ucelené monografie o bulharské neoficiální literatuře z doby socialismu. Literární disent patří rovněž k českým dějinám, je to příběh aspoň v základních konturách všeobecně známý. Ale jak fungoval v jiných podmínkách? Obzvláště v podmínkách země, která svůj socialismus budovala jako věrnou kopii sovětského a nepřipouštěla odchylky, dokonce ani když byla v Moskvě vyhlášena perestrojka. Nejen o tom je nová epizoda Hejslovanů.
Na začátku si vysvětlíme, proč starší generace Bulharů a Bulharek cítí sympatie k Čechům a Slovákům. Přestože socialistické Bulharsko bylo od čtyřicátých let 20. století budováno jako kopie Sovětského svazu, přestože se bulharští političtí lídři, především generální tajemník bulharské komunistické strany Todor Živkov, neodvažovali vytvářet vlastní politiku (a drželi se tvrdé sovětské linie, i když v SSSR začínaly Gorbačovovy reformy) a přestože tak v zemi na rozdíl od jiných sovětských satelitů nikdy nedošlo ani k pokusu o demokratizaci či převrat, byla částí bulharské společnosti sovětská okupace Československa vnímána jako nespravedlnost a Čechoslováci jako hrdinové a oběť. Tato emoce v pamětnících zůstává, zatímco mládež už k nám silnější pouto necítí.
Bulharské moderní dějiny jsou mimo jiné dějiny monarchistické: a nikoli nezajímavé, vždyť poslední bulharský car Simenon II. se po pádu komunismu vrátil do rodné země ze španělského exilu a v roce 2001 se jako Simeon Sakskoburggotski stal bulharským premiérem, což je kariérně světový politický unikát. Ale bulharské dějiny jsou rovněž dějiny země, která se za druhé světové války přiklonila k nacistickému Německu a fašistické Itálii, protože v tomto spojenectví cítila naději, že by mohla realizovat svůj národní ideál Velkého Bulharska: státu, jemuž by přináležela také území Makedonie, Thrákie, Dobrudži a východních oblastí Srbska v okolí města Pirot. Ostatně jde o téma dodnes živé, protože bulharským traumatem je neuillyská smlouva z roku 1919, po níž Bulharsko muselo postoupit mnohá území, na něž si činilo historický nárok, okolním státům.
Jakub Mikulecký vysvětlí, proč Bulharsko zůstávalo „chvostem Evropy“, který Západ poněkud přehlížel a nechával ho zcela ve sféře vlivu sovětského Ruska. Dozvíme se, jak vypadal bulharský exil, jenž měl několik proudů včetně monarchistického a silného anarchistického, čímž je ojedinělý. Stejně jako je v evropských dějinách osmdesátých let výjimečné, co tehdy vrcholilo právě v Bulharsku: totiž „obrodné procesy“ neboli násilná asimilační politika, která měla za cíl udělat z bulharských Turků Bulhary. Represivní složky státu nutily Turky přejmenovat se a přijmout bulharská jména, což je konkrétní doklad, že socialistický režim v Bulharsku korodoval a stále víc propadal národovectví. Ani tato kapitola pověsti Bulharska na Západě tehdy neprospěla.
V druhé půli se diskuse přesune k literárním a literárněhistorickým otázkám. Sourozenci se svým hostem vytyčí termínové pole a vysvětlí, co je literatura šuplíková, samizdatová a co konfiskovaná a zda ji známe z českého prostředí. Pak dojde na úlohu vědeckofantastické literatury v neoficiální literatuře a na překlady světové literatury do bulharštiny. V Bulharsku totiž nezřídka vycházely texty, které v češtině v té době vyjít nemohly, na kterých však bulharský režim chtěl ukázat, že i na Západě jsou autoři kritičtí ke kapitalismu (například beatnici). Samostatnou kapitolou je takzvaná „bulharská literární palachiáda“ aneb texty, jež reagovaly na upálení Jana Palacha a jež sice vznikaly bezprostředně po činu českého studenta, avšak ke čtenářům se dostaly až po roce 1989.
České aerolinie v sobotu realizovaly poslední let pod označením OK a od neděle ukončily provoz samostatných letů. „Česká vláda během pandemie nedala do aerolinek ani korunu, zatímco ostatní státy Evropy peníze pumpovaly ve velkém,“ říká v rozhovoru Petr Kováč, expert na leteckou dopravu z poradenské společnosti EY.
Kdo za konec českého národního dopravce nese odpovědnost? „Vznikli agresivní dopravci s tlakem na cenu, Jaroslav Tvrdík za všechno nemůže, byl to spíš muž ve špatný čas na špatném místě,“ říká Kováč a dodává, že zas takový zájem o privatizaci českých aerolinek ve světě nebyl.
Existoval zájem ze strany Air France, ale to nevyšlo.
Pro ČSA se situace dramaticky změnila i v momentě, kdy skončily lety do Ruska a na Ukrajinu.
Proč si Petr Kováč nekoupil letenku na poslední let ČSA z Paříže do Prahy? „Nenašel jsem dost důvodů letět jen z nostalgie,“ říká a tvrdí, že nostalgie je jedna věc, ale byznys musí řídit čísla.
Nikdy nebylo tolik pohřbů bez obřadu, nikdy se tolik nebožtíků neprovázelo na poslední cestu bez jediného příbuzného nebo blízkého. Proč se mění vztah Čechů k pohřbívání a loučení se s mrtvými? O tom je Echo Salon Jiřího Peňáse. jeho hosty byli Tomáš Kotrlý, úředník na ministerstvu pro místní rozvoj, Pavla Horáková, spisovatelka, autorka prózy Hrobaříci, S. d. Ch., spisovatel s hrobnickou praxí a Martin Slaboch, genealog a historik.
Když Centrum pro výzkum veřejného mínění před deseti roky provádělo výzkum na téma význam svátků, tak 28. říjen vévodil a porazil dokonce i Štědrý den. Tytéž výsledky potvrdil obdobný výzkum v roce 2019. Jsme asi jediný národ na světě, který slaví vznik státu, který již několik desetiletí neexistuje. Máme-li se ptát, proč tomu je, nezbývá než si přiznat, že mnoho jiných možností, co bychom mohli oslavovat, nemáme. Nejdřív jsme byli součástí rakousko-uherské monarchie, pak po dvaceti letech samostatného státu jsme se ocitli nejdřív pod německou kuratelou, pak pod komunistickou. Svobody si naplno užíváme až teď. To, že dnešní Českou republiku vnímáme za pokračování Československa je dáno tím, že jsme od počátku pokládali Československo za český stát, ačkoli byl zároveň domovem Němců, Slováků, Poláků, Rusínů a Židů. Všech těchto národů jsme se postupně zbavili, často i za cenu ztráty území. I to je důvodem, proč je některými historiky Československo nazýváno „státem, který selhal“.
Stát nemůže platit všechny léčby za stovky milionů. Lékaři jsou přetížení, vyhořelí a chtějí work-life balance
Financování zdravotnictví, platy lékařů, hrozící stávka i spory o to, kdo by měl platit nákladnou léčbu lidem se vzácnými onemocněními. To byly témata rozhovoru s Romanem Prymulou, epidemiologem a bývalým ministrem zdravotnictví. A mluvili jsme i o případu primáře domažlické nemocnice, kterého policie v úterý obvinila z vraždy, pokusu o vraždu a znásilnění.
V souvislosti s případem Prymula upozorňuje na na rostoucí psychickou zátěž, které jsou lékaři dlouhodobě vystaveni. Podle Prymuly se ekonomický tlak v nemocnicích stále zvyšuje, přičemž se často zapomíná na potřebu podpory psychického zdraví samotných zdravotníků.
Podle Prymuly se platy lékařů v posledních letech zlepšily hlavně u praktických lékařů, kteří dostali dvouciferný nárůst. Ale zejména mladší lékaři často usilují o lepší „work-life balance“ a nejsou ochotni trávit tolik přesčasů v nemocnici, navíc s mizerným ohodnocením.
„Zdá se mi, že řada z těch mladých nechce zodpovědnost, aby tam něco neprovedla náhodou, v podstatě se brání tomu, aby do těch služeb chodili a ta jejich erudice bude výrazně delší.“
„Případy, které vyžadují léčbu za 50, 100, 200 milionů, tak to je velmi citlivá otázka. Nikdo to nechce příliš slyšet. Ale já si myslím, že na to objektivně prostě ten systém nemá. A za to, když vyléčíme někoho takovýmto nákladem, budeme mít ve frontě třeba 100 lidí, kteří budou čekat na běžnou operaci a řada z nich samozřejmě zemře,“ říká Prymula k mimořádným výdajům za pacienty, kteří vyžadují nákladnou léčbu. A mluvilo se i o případu dvouletého Martínka se vzácnou nemocí AADC, na kterého se skládalo celé Česko.
A Prymula připomíná i takzvaný oregonský experiment, kde experti řešili, zda mají transplantovat jedny játra, nebo vyléčit 200 lidí antibiotikem. „Každý by normálně řekl asi těch 200 lidí, ale pak se začalo řešit, co když ten někdo s těmi játry je váš příbuzný, když to je třeba nositel Nobelovy ceny, jestli tam neděláme určitou míru nerovnosti. A nakonec experiment skončil, protože se nedopídili k nějakému jasnému výsledku,“ dodává Prymula.
Jak jsme se vyrovnali s covidem? Jak Prymula zpětně hodnotí svoje působení v roli ministra zdravotnictví a často přehnané restrikce, které vláda v té době vydávala?
Prymula připouští, že některá opatření, jako například roušky ve venkovních prostorech, nebyla nutná a byla do jisté míry ovlivněna dramatickými zprávami a obrazy z Číny, nebo Itálie. Primární cílem tehdejších opatření ale podle něj bylo získat čas na vývoj vakcín a dostupnost léčby. Zároveň zdůrazňuje, že mnohá opatření byla nezbytná k omezení šíření viru, zejména v době, kdy se o nemoci vědělo velmi málo a smrtnost byla vysoká.
„Kdyby se toto vydařilo, už bych byla s životem spokojená,“ říkáme si a těmi slovy dosvědčujeme nepoučitelnost. Touhy se po dosažení mety záhy adaptují na nový normál a na „vyšší“ úrovni se znovu roztočí. Výsledek? Cíl nic neznamená a říkáme si znovu: „Kdyby jen ještě…“
S kapitalismem to nemá nic společného, spíše s lidskou přirozeností. Naše přání i myšlení mají jednu a tutéž strukturu: strukturu tělesných tužeb. Aspoň to tvrdí Arthur Schopenhauer, jeden z nejvlivnějších filozofů devatenáctého století. Zapůsobil na Thomase Manna, Ludwiga Wittgensteina nebo Michela Houellebecqa. Oblíbeným je také dodnes mezi psychology a psychiatry, o čemž svědčí třeba kniha Léčba Schopenhauerem od Irvina Yaloma, představitele „existenciální psychoterapie“ a autora klasické monografie Teorie a praxe skupinové psychoterapie.
Oblíbenost mezi psychoterapeuty není náhodná. Thomas Mann nazývá Schopenhauerem předchůdcem Sigmunda Freuda právě pro jeho přesvědčení, že těžištěm bytí není mysl, ale tělo, konkrétněji pohlavní orgány. I intelektuální touhy jsou sublimované sexuální potřeby. Ty jsou podle Schopenhauera ze své podstaty uspokojováním neuspokojitelné, a přitom tvoří základ všech ostatní, i intelektuálních, potřeb. Není náhoda, že dlouhou dobu platilo: Kdo chce něčeho dosáhnout, musí si udělat pořádek v sexualitě.
Schopenhauer k tomuto úkolu přistupuje s vervou. Je třeba si systematicky odvykat toužení. Pomůže filozofie, kterou chápe jako nauku o spáse. Filozofické poznání má člověka vést k náhledu bezvýchodnosti jeho tužeb, které se mu již tímto vhledem daří utlumit, ideálně je však třeba přikročit k vyhladovění. Konkrétněji nabízí Schopenhauer tři cesty: etiku, umění i askezi. V těchto nejvyšších činnostech se dostáváme k prahu nás samých. Jsou to „nečinné činnosti“, neboť kdo v nich vyniká, odstupuje od vlastního hlediska, a tím se otevírá druhému, kráse, světu.
Kapitoly
I. Nebýt čten jen mezi filozofy [úvod až 11:05]
II. Svět jen moje představa? Taková hloupost… [11:05 až 24:04]
III. Filozof, investor, milovník pudlů – a celebrita [24:04 až 33:15]
IV. V těle cítíme svět z jeho nitra. [33:15–58:55]
V. Kdo touží, chce trpět. [54:35–1:04:00]
VI. Tři cesty ke spáse: Etika, umění, askeze [1:04:00 až závěr]
Prodávají se malé byty pro jednoho, stát blokuje výstavbu, i proto rostou ceny.
V Česku máme pocit, že každý musí mít barák s bazénem, tvrdí Martin Slaný, hlavní ekonom investiční skupiny DRFG. Je českým fenoménem potřeba mít vlastní bydlení, a touhu vlastnit prý pořád máme. Mít dům, nebo byt se ale stává pro mladou generaci nedostupné a ceny dál porostou.
Lidé podle Slaného vyhledávají menší byty a nebrání se ani bydlení dál od centra velkých měst jako Prahy a Brna.
Bytové domy, které se nově staví, mají nejvíc bytových jednotek 1+KK, nebo 2+KK.
Digitalizace stavebního řízení je podle ekonoma druhotný problém, nejprve je prý třeba snížit agendu, kterou vyžaduje. „Jsme mistry světa v plánech, strategiích a vizích, ale odkláníme se od trhu a ten nefunguje,“ dodává a tvrdí, že i ceny nemovitostí rostou proto, že stát blokuje výstavbu.
V rozhovoru mluví i o tom, jestli ještě dává smysl pořizovat si investiční byt.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Proč vadí minulost Andreje Babiše, když nevadí minulost Petra Pavla, to je hlavní téma aktuálního vydání Echo Porady. Jsou lidovci po svém sjezdu odsouzeni k politické smrti? Petr Fiala otáčí ohledně green dealu. Dá se mu v tom věřit? A co se děje v Seznamu?
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
Hej, Slované #19: Protesty Lukašenka od moci neodstaví, běloruská opozice nemá jasnou strategiiBěloruský prezident a diktátor Alexandr Lukašenko letos oslavil sedmdesáté narozeniny a zároveň třicet let svého prezidentství. Uplynuly také čtyři roky od velkých společenských protestů proti jeho poslednímu zvolení, což mimo jiné znamená, že příští rok zemi čekají nové prezidentské volby. Přitom zuří válka na Ukrajině, takže běloruská otázka jako by se oproti situaci před čtyřmi lety ocitla na druhé koleji. Co si o tom Bělorusové myslí? Jak vlastně smýšlejí o válce v sousední zemi? Souhlasí s ní, nebo ne? Mimochodem, jaké je postavení běloruštiny v Bělorusku a mezi Bělorusy?
Hostem devatenácté epizody podcastu Hej, Slované a bratrů Jakuba a Lukáše Novosadových je běloruský aktivista žijící v Praze Siarhei Kastrama. Kromě mnoha jiných věcí vysvětlí, jakým zlomem v běloruské společnosti byl rok 2020 a proč ho lze považovat za datum, kdy se narodil běloruský národ jako národ politický.
Na Bělorusko jako bychom zapomněli, třebaže před pouhými čtyřmi lety zpravodajství o dění v této zemi zabíralo mnoho prostoru a nemalá část i české společnosti žila pokojnými protesty, kterými Bělorusové vyjadřovali své rozčilení a nespokojenost s výsledky běloruských prezidentských voleb – evidentně zfalšovaných –, v nichž opět vyhrál letitý vůdce Alexandr Lukašenko. Tyto protesty byly rozprášeny, řada protestujících byla uvězněna, někteří byli zavražděni, mnoho dalších je sledováno policií, leč pozornost nás všech se stočila k sousední zemi, k Ukrajině, kde po ruské invazi zuří válka. Bělorusko v ní bylo zneužito jako prostor, odkud byla invaze vedena rovněž. V samotném Bělorusku přitom společnost s válkou na Ukrajině nesouhlasí – na rozdíl od ruské společnosti, která jí přitakává. Nesouhlasí s ní dokonce ani Lukašenkovi přívrženci, jichž už mnoho nezbylo. Co s tím? Jak tento rozpor vnímat a co vytváří uvnitř běloruské společnosti?
Siarhei Kastrama oběma sourozencům vysvětluje nejen tyto zjevné otázky, ale také paradoxy postavení běloruštiny ve své domovině. Sám se běloruštinu naučil až skoro jako dospělý, zároveň vypráví, že jeho rodiče o běloruštinu přišli. Postavení běloruštiny není černobílé, dle mínění hosta to není ani politická otázka – takže v Bělorusku nelze hrát tutéž kartu jako na Ukrajině a tvrdit, že v zemi jsou potlačována práva ruské menšiny. Většina společnosti hovoří rusky, ale současně bělorusky rozumí a nebyl by prý problém rychle všechny na běloruštinu „přeučit“. Otázka postavení jazyka je jen jeden z dokladů, že Bělorusko jsme bohužel zvyklí vnímat velmi zploštěle. Například v tuzemsku není obvykle známo, že Bělorusko donedávna bylo obrovským evropským IT hubem. Ostatně jaký dopad na zemi mají západní sankce? Nevytváříme z Běloruska evropské překladiště a evropskou tržnici mezi Západem a Ruskem? (Která samozřejmě funguje díky válce na Ukrajině.)
V rozhovoru Siarhei Kastrama trpělivě vysvětluje, jakou strategii má současná běloruská opozice, zda vůbec nějakou, zda mají smysl další protesty, nebo ne, protože Lukašenkovi tak jako tak politický vaz nezlomí. Cílem opozice by tedy mělo být vysvětlovat světu, že běloruský politický a civilizační program je dlouhodobě jiný než ruský. Ostatně, ptá se Siarhei: „Kdo je vlastně Bělorus? Je to ten, kdo mluví bělorusky? Nebo ten, kdo má běloruský pas? Nebo ten, kdo bojuje za lepší budoucnost Běloruska? Anebo je to Lukašenko a jeho tým, který má jinou vizi Běloruska?
V roce 2020 se narodil běloruský politický národ, který se teď vyvíjí v diskusi uvnitř Běloruska i v exilu.“ Před čtyřmi lety se totiž běloruská společnost změnila – sjednotila se kolem jediné myšlenky: „Všichni chceme normální Bělorusko pro všechny a jsme pro to ochotni něco obětovat.“ Aneb konečně podcast, kde se dozvíte, že vztahy mezi Bělorusy a Čechy jsou silné po staletí a že po staletí je Praha centrem běloruské emigrace, opozice a vzdělanosti. Vyplývají z toho pro nás nějaké závazky a povinnosti?
Velká pardubická měla letos poprvé v historii dva vítěze, byla to historická událost.
A tak celý Salon Echa jsme věnovali dostihovému sportu. Pozvání Jakuba Peřiny přijali chovatelé dostihových koní Ladislav Nagy a Jan Červenka, novinář a dostihový odborník Martin Cáp, bývalá žokejka Barbora Málková a trenérka dostihových koní Vendula Korečková.
From the publisher's feed

1 Listeners

1 Listeners

37 Listeners

4 Listeners

30 Listeners

13 Listeners

5 Listeners

10 Listeners

9 Listeners

2 Listeners

9 Listeners

3 Listeners

0 Listeners

0 Listeners

0 Listeners