
Sign up to save your podcasts
Or


Masaryk otevírá svou knihu Sebevražda slovy: „Sebevražednost se nyní projevuje ve všech civilizovaných zemích s intenzitou zastrašující.“ Šestnáct let nato věnuje stejnému tématu monografii s totožným názvem Emile Durkheim. Vznikne tak jedna ze zakládajících prací vznikající sociologie.
Má to jeden háček. Durkheim i Masaryk se v ledačems spletli, třeba v tom, že moderna je bytostně spjatá s vyšší sebevražedností. Ukázalo se, že jakmile lidé přečkají otřesy spjaté se započínající modernou, sebevražednost klesá, hluboko pod takzvané rozvojové státy. To, co zdůrazňoval Durkheim i Masaryk, tedy že individualizace vede k samotě, což vede k osamění a posléze to může vyústit v sebevraždu, zkrátka není pravda.
Naopak se ukazuje, že lidé si svého života více cení, když jsou svobodní, jakkoli je to spjaté s menší mírou jistoty. Výmluvná je v tomto bodě jedna československá epizoda. Nestor české psychiatrie Miroslav Plzák, přední odborník na deprese, dostal v šedesátých letech státní zadání: měl vymyslet, jak sprovodit ze světa pečlivě utajovaný problém: vysokou sebevražednosti v Československu. Pohybovali jsme se tehdy spolu s Maďarskem na celosvětové špičce. Plzák tehdy vymyslel světový unikát: Linku bezpečí. Když zjistil, že osmdesát procent stesku nám působí vztahy, začal se věnovat partnerství a manželství.
Jenže je faktem, že dnes sebevražednost znovu stoupá, jakkoli máme daleko do čísel, které hlásí některé rozvojové země. Na špici tohoto smutného žebříčku se drží státy jako Lesotho nebo Rusko. Přesto je sebevražda stále častěji v popředí veřejného zájmu a je to zároveň jev, který nás, dle slov Alberta Camuse, staví před vůbec nejzávažnější filozofickou otázku: Máme právo ukončit svůj život?
Filozofické pohledy na sebevraždu se rozcházejí. Autorka podcastu Tereza Matějčková konfrontuje dvě hlediska zastávané dvěma filozofy, kteří o sebevraždě ví své, ač z odlišných hledisek. Améry celý život o sebevraždě přemítal, publikoval, jednou se o ni pokusil a byl zachráněn, podruhé mu to vyšlo. Barbara Schmitzová je filozofka, která je pozůstalá po sebevraždě svého otce a své sestry. Ve svém díle se zaměřuje na perspektivu těch, co zůstávají: na jejich pocity viny, psychické potíže i na nebezpečí zvláště rodinné nápodoby.
Kapitoly
I. Sebevražda nejvlastnějším filozofickým problémem? [úvod až 9:40]
II. Moderna: sebevražednost „s intenzitou zastrašující“. Opravdu? [9:40 až 18:00]
III. Jean Améry: Filozof a sebevrah [18:00–38:55]
IV. Barbara Schmitzová: Filozofka na pozici pozůstalých [38:55 až závěr]
Bibliografie
Jean Améry, „Aufklärung als Philosophia perennis“, in: Die Zeit, 20. 5. 1977, https://www.zeit.de/1977/22/aufklaerung-als-philosophia-perennis
Jean Améry, „Mein Judentum“, in: Mein Judentum, vyd. Hans Jürgen Schultz, Stuttgart: Kreuz-Verlag, 1978.
Jean Améry, Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti, přel. Daniela Petříčková, Praha: Prostor, 2010.
Albert Camus, Mýtus o Sisyfovi, přel. Dagmar Steinová, Praha: Garamond 2006.
Emile Dukheim, Suicide. A Study in Sociology, přel. John A. Spaulding – George Simpson, New York – London: Routledge, 2005.
Tomáš G. Masaryk, Sebevražda, Praha: Ústav T. G. M. 1998.
Barbara Schmitzová, Jaký život je hoden žití? Biografické a filosofické přístupy, přel. Tereza Matějčková, Praha: Karolinum, 2024.
Ferdinand von Schirach – Alexander Kluge, Die Herzlichkeit der Vernunft, München: Luchterland, 2017.
Ludwig Wittgenstein, Briefe, Frankfurt a. M.: Suhrkamp 1980.
Nezkrácená verze na:
V nejnovější epizodě Hrotcastu hovoří ekonomická novinářka Markéta Malá o vládních opatřeních a jejich dopadech na veřejné finance. Podrobně rozebírá důsledky konsolidačního balíčku a zklamání pravicových voličů. Jak vláda Petra Fialy naplňuje své sliby?
Premiér Petr Fiala po krajských volbách oznámil, že má jasnou představu o tom, co je potřeba udělat, aby přesvědčil voliče, že jeho vláda plní své sliby a pracuje pro ně. „Nemíním odevzdat naši zemi levici a populistům,“ napsal na sociální síť X.
Podle ekonomické novinářky Echo24 Markéty Malé je toto heslo vzhledem k výkonu vlády značně diskutabilní. „Petr Fiala zastává konzervativní rétoriku, ale mnohé jeho kroky vypadají spíše jako přizpůsobení levicovému stylu vládnutí,“ říká Malá v nejnovějším Hrotcastu.
Vláda Petra Fialy, která nastoupila po covidové pandemii a ve stínu vysokého státního dluhu, stála před obtížným úkolem stabilizace veřejných financí. K tomu navíc přispěla energetická krize a inflace, která v roce 2022 dosáhla rekordních 18 až 19 procent. Odpovědí vlády byly plošné podpůrné programy, včetně zastropování cen energií.Tento krok, nezbytný k ochraně domácností, však vytvořil další tlak na státní rozpočet. „Konsolidační balíček přinesl úsporu 150 miliard na jeden rok, ale vláda žádný dlouhodobý plán nenabízí,“ doplňuje Malá.
Série opatření z května 2023 navíc kýžené řešení nepřinesla. Jak už bylo řečeno, vláda oznámila úspory ve výši 150 miliard korun na rok, mnozí to však považovali za nedostatečné. Zároveň došlo ke zvýšení daňové zátěže, zejména pro živnostníky a zaměstnance.Malá podotýká, že Fiala a jeho kabinet byli zvoleni s nadějí, že prosadí konzervativní politiku zaměřenou na nižší daně a úspory ve veřejných financích. Místo toho ale vláda podlehla tlaku na zvýšení daní a zavádění plošných sociálních programů.„Pravicoví voliči, kteří očekávali menší zásahy státu a nižší daně, jsou dnes nejspíš zklamaní,“ uzavírá ekonomická novinářka.
Jsou tedy opatření dosavadní vládní koalice pravicová, nebo levicová? Jak měl kabinet řešit pocovidovou krizi? Přijdou razantní škrty na výdajové straně státního rozpočtu? A jsou naše dluhy jen odloženými daněmi, které stejně jednou zaplatíme? Pustťe si nový Hrotcast.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Aktuální vydání Echo Porady se točí kolem vládní „krizičky“ s odvoláním Ivana Bartoše. Pavel Štrunc připomíná, že Mirek Topolánek v rozhovoru s ním řekl, že vicepremiér pro digitalizaci „měl vyletět už dávno“. Vytěží současnou situaci Miroslav Kalousek se svou chystanou stranou? Jak to bude s rozpočtem? A jak s vládou zamávají výdaje nejen na řešení povodní? Dále diskutují Markéta Malá, Dalibor Balšínek a Daniel Kaiser.
Fiala si musí zahrát na vůdce a ukončit SPOLU. Koalice jen posílila BabišeHostem podcastu Pavla Štrunce byl bývalý premiér a předseda ODS Mirek Topolánek: „Fiala si musí zahrát na vůdce, praštit pěstí do stolu a udělat potřebné změny,“ tvrdí a dodává, že premiér Fiala by měl ukončit projekt SPOLU. Koalice ODS, TOP 09 a KDU-ČSL byla jednorázový nástroj, který měl zamezit návratu Andreje Babiše k moci. „Tohle byl projekt na jedno použití, teď to buď Fiala ukončí, nebo nás čeká ještě větší propad v příštích volbách.” Podle něj je vládní koalice roztříštěná a nedokáže efektivně řešit problémy země. „Doufám, že Fiala najde ty koule, které potřebuje, aby něco skutečně změnil,“ říká bývalý premiér s ironickým úsměvem a dodává, že rozhodující budou příští volby, kde se ukáže, zda ODS pod vedením Fialy dokáže zastavit voličský odliv a získat zpět důvěru voličů.
Konec Ivana Bartoše ve vládě je podle Topolánka logický, Bartoš podle něj neměl šanci ministerstvo zvládnout, ale problém prý je i v samotné povaze ministerstva. „To ministerstvo nemohlo zvládnout digitalizaci, protože je to strašný moloch. Já jsem to ministerstvo informatiky zrušil, a udělal jsem dobře. Když se vypíše konkurz na nového ministra, hlavním předpokladem by mělo být, že to ministerstvo zruší.“ Piráti podle bývalého premiéra skončí stejně jako zelení, kteří se vládní účastí vyčerpali. Pokud Piráti vypadnou ze Sněmovny, bude to prý hezká tečka za jejich příběhem.
V rozhovoru se mluví i o možnosti sněmovního uspořádání po volbách v příštím roce, Topolánek říká, že hnutí ANO je mistrem populismu a Babiš během svého působení několikrát změnil svou politickou pozici, aby získal voliče. „Začínal jako podporovatel střední třídy, vyprázdnil pravicové strany, a když se preference voličů přesunuly doleva, zcela vyčistil ČSSD a komunisty.”
Topolánek zdůrazňuje, že ODS by neměla předem vylučovat spolupráci s Babišem. Naopak, vidí společné vládnutí jako pragmatickou nutnost. „Pro mě nejsrozumitelnější krok by byl, že ODS ukončí projekt Spolu a bude připravena jednat. A pokud se po volbách Babiš rozhodne vzít ODS do vlády, může to být lepší varianta než koalice ANO s SPD a dalšími menšími stranami,“ říká.
Zároveň kritizuje, že v současnosti se ODS pod vedením Fialy tváří, jako by měla volbu mezi různými možnostmi, ale realita je jiná. „ODS si nebude vybírat, jestli do vlády s ANO půjde, nebo ne. Andrej Babiš si bude vybírat, jestli ODS do vlády vezme,“ dodal Topolánek. Podle něj se politici ODS musí přestat chovat jako morální arbitři a měli by začít jednat pragmaticky, aby strana vůbec zůstala relevantní na politické scéně.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Na začátku roku vyvolalo rozruch vyjádření generální ředitelky Národní galerie Alicje Knast, že by střední Evropa měla řešit svou koloniální minulost. Kdekdo se k němu tehdy vyjádřil, debata však většinou zůstala u konstatování, že Češi nemohou být kolonialisté, jelikož neovládali žádné zahraniční území. Nejsou však české dějiny složitější a nemůže se český kolonialismus či paternalismus projevovat jinak? Vůči komu se Češi chovají přezíravě, aniž si to uvědomují? O tom hovoří v patnácté epizodě podcastu Hej, Slované bratři Lukáš a Jakub Novosadovi. Vysílá ji Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích včetně YouTube také Echo24. Najdete nás i na Spotify.
Lukáš se s odstupem tři čtvrtě roku rozhodl vrátit k úvahám, zda Češi jsou kolonialisté, anebo nejsou, a snaží se svůj pohled přiblížit, vylíčit a vysvětlit Jakubovi, který je k němu ovšem skeptický. Sourozenci probírají, jaký by na nás mohlo mít vliv, kdyby vznikající Československo po první světové válce skutečně získalo do správy africké Togo, ale i to, že spojení „řešit koloniální minulost“ neznačí jen „mít kolonie“, nýbrž také „být kolonií“, což Češi ve 20. století poznali dobře – včetně ekonomického rozměru kolonialismu.
Dále dojde na úvahy, že si Češi automaticky nárokují slovenské úspěchy, mylně vnímají Slovensko a Slováky jako svůj klon a pak se podivují, že se Slováci chovají jinak. Vnímáme vůbec, že Slováci jsou mnohdy na český zájem alergičtí? A chováme se podobně i k dalším národům, s nimiž jsme přitom v moderním státě spolu nebyli? Dojde na vyprávění o příběhu česko-lužickosrbském a ubezpečení, že také vůči Lužici se Češi chovají tak, že by ji nejraději anektovali a spravovali sami. Také v tomto případě bez ohledu na přání obyvatel sousední země. Nejsou to všechno doklady přinejmenším „mentálního kolonialismu“?
Jenže není český záběr širší? Co třeba Podkarpatská Rus? Co Slezsko? Morava? A co Chorvatsko, Dalmácie a tamní „české moře“? V jeho případě Lukáš definitivně narazí na Jakubův silný nesouhlas a bratři se výrazně nepohodnou. Nemá nakonec pravdu Jakub, když tvrdí, že starší sourozenec vidí věci komplikovaněji, než jak ve skutečnosti jsou? Anebo platí Lukášova teze, že míra českého snění o správě dalších území a národů je nevyrovnaná, vůči některým národům je silnější a vůči jiným už ochabuje, ale přesto pořád existuje?
Aneb konečně podcast s přesahem za české hranice.
Mluví vláda pravdu, když říká, že úspěšně konsoliduje veřejné finance? Proč ODS ruší své sliby? A jaké dvě možnosti máme na výběr?
O tom debatovali exministr financí a zároveň člen koaliční TOP 09 Miroslav Kalousek, člen Národní rozpočtové rady Petr Musil, člen Národní ekonomické rady vlády (NERV) Aleš Rod a Michael Kohajda, místopředseda poslaneckého klubu lidovců a člen rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny.
Dar mocností nad naše síly
28. října 1918 vzniklo Československo. Tento den je pro nás stále nejdůležitějším státním svátkem, konají se různá shromáždění, prezident republiky uděluje se vší slávou nejvyšší státní vyznamenání a pořádá velkou recepci na pražském Hradě. Přitom stát, který takto oslavujeme, už 30 let neexistuje. Jsme tak asi jediným státem, který oslavuje již neexistující stát. Je to dáno tím, že Československo bylo samostatným státem Čechů a jiných národů po dosti dlouhé době a na prvních dvacet let jeho historie vzpomínáme dodnes jako na éru úspěchů. Máme prostě ve své moderní historii jen málo období, na která můžeme s hrdostí vzpomínat a ke kterým jsme ochotni se vztahovat.
O vzniku Československa existuje řada teorií, které se různě mění podle toho, v jakém období se na něj díváme. První teorie – první i z hlediska pořadí, jak se prosadila – vyzdvihuje úlohu zahraničního odboje, tedy Tomáše Garrigue Masaryka a tím pádem i roli spojenců. Někdy se dokonce poněkud kacířsky říká, že Československo bylo „darem mocností“.
Další teorie pokládá za zásadní roli domácího odboje. Je celkem logické, že pokud by Masaryk neměl podporu z domova, asi by toho moc nedokázal. Jiří Stříbrný, jeden z takzvaných „Mužů 28. října“ Masarykovi v polovině 20. let vyčetl, že kdyby nebylo domácího odboje, seděl by Masaryk teď někde v emigraci.
Za komunistů nám pak říkali, že rozhodující pro vznik samostatného státu bylo lidové protiválečné hnutí. Tato teorie se odvolávala na bídu, kterou válka přinesla a která byla opravdu pro nás dnes těžko představitelná. Komunisté navíc ještě tvrdili, že inspirací byla Velká říjnová socialistická revoluce v roce 1917 a Leninova deklarace práva na sebeurčení národů.
To, že vznikne samostatný stát, ovšem dlouho nebylo jasné.
Ani čeští politici nemluvili hned o samostatném státě. Další z mužů 28. října Karel Kramář 13.ledna 1913 napsal, že „o samostatném českém státu mohou mysliti pouze nezralé děti“.
Někteří čeští politici v čele právě s Karlem Kramářem si dlouho pohrávala s ideou tzv. Novoslovanské říše, což měl být – uvažovalo se o různých formách, například federace nebo autonomie - společný stát s Ruskem, jehož hlavou by byl car.
Masaryk teprve postupně – s ohledem na vývoj na frontě - začal prosazovat kategorický názor, že vítězství Trojspolku je pro Čechy nebezpečné.
Do poslední chvíle také nebyla českým politikům jasná forma samostatného státu. Masaryk ještě v roce 1914 uvažoval o království, protože si to prý lidé přejí. Proto také domácímu odboji nebylo v říjnu 1918 jasné, zda Československo bude království nebo republika. Nevěděli, co vlastně Masaryk dohodovým mocnostem slíbil. Proto se o státní formě nevyjadřovali a jednoduše 28. října vyhlásili vznik státu československého.
Při líčení vzniku Československa příliš nemluvíme o zajímavé konstrukci, se kterou Masaryk a jeho spolupracovníci přišli, a tou je idea československého národa. Důvody pro jeho vznik byly zcela pragmatické. Jak upozorňuje historik Jakub Rákosník, když Masaryk přesvědčoval spojence, že je pro ně výhodné zlikvidovat mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko, nemohl přijít s podobnou vícenárodnostní konstrukcí, ale v malém. Proto vznikla idea nikoli národnostního, ale národního státu. Ten ovšem nemohl být český, protože Čechů bylo málo - jen asi 54%. Druhou nejpočetnější menšinou byli Němci, Slováci byli až třetí. Pokud by tedy byla uznána slovenská svébytnost, byla by logicky na stole otázka, proč není uznána svébytnost německá. Dohromady ale měli Češi se Slováky v novém státě téměř tři čtvrtiny, takže se mohlo tvrdit, že Československo je národní stát československého národa.
Více o zajímavých aspektech vzniku Československa a souvislostmi s dneškem najdete v podcastu „Minulost není historie“. A celý článek na webu www.echo24.cz
Hostem Echa Pavla Štrunce byl Martin Jahn, člen představenstva Škoda Auto a viceprezident Svazu průmyslu a dopravy. V rozhovoru tvrdí, že i přes škrty v německém koncernu Volkswagen zůstává česká Škoda Auto v mimořádně dobré kondici. Firma se drží na vrcholu evropského trhu hlavně díky pragmatické kombinaci německé preciznosti a české vynalézavosti. „Škoda je v současné době ve velice dobré situaci, možná nejlepší za posledních 30 let,“ řekl Jahn a dodal, že firma dosahuje rekordních zisků i příjmů.
Jahn mluví i o tom, jakou pozici si škoda v rámci koncernu drží: „Před několika lety byla diskuze, jestli by Škoda neměla být takovou Dacií koncernu, značkou, která by vyráběla ty nejlevnější vozy. Nám se z toho podařilo utéct. Naše náklady v České republice už neumožňují vyrábět velmi levné vozy. Musíme vyrábět kvalitní auta, která mají svou cenu, a která nám umožní tvořit rozumný profit.” Škoda se podle jeho slov rozhodla pro strategii směřující k vyšší kvalitě a vyšší cenové úrovni, a ne pro pozici levné automobilky podobné Dacii.
Na otázku, zda by Škoda mohla následovat příklad německých továren, které Volkswagen plánuje uzavřít, Jahn reagoval, že by muselo dojít k „extrémnímu propadu celkového trhu v Evropě“ nebo k prudkému nárůstu nákladů, aby byla výroba v Česku ohrožena.
Martin Jahn vyjadřuje skepsi k ambiciózním cílům Green Dealu, zejména v souvislosti s přechodem na elektromobilitu do roku 2035. Podle něj tento cíl nemusí být realistický, a Evropa by měla své plány přehodnotit. „Byly to příliš ambiciózní závazky. Zákazníci nejsou připraveni na plný přechod na elektromobily a ostatní regiony světa nemají ani takovou ambici, ani schopnost přejít na 100% čistou mobilitu. Je potřeba tyto závazky přehodnotit a podívat se na realistický scénář, jak přechod na bezemisní mobilitu plnit.“
„My bychom mohli být na úrovni Rakouska, Švýcarska, nebo Holandska. Není žádný důvod, abychom na jejich úrovni nebyli, ale nevyužíváme náš potenciál. Máme příliš rigidní trh práce, nemáme dobrou podporu aplikovaného výzkumu a vývoje, systém technického vzdělávání začíná zaostávat. Co nás brzdí je přílišná byrokracie a nedostatečné investice do vzdělávání a inovací. To jsou věci, o kterých mluvíme už dlouho, ale bohužel se nám je nedaří řešit,” říká Jahn k potenciálu České republiky, který podle něj není plně využitý.
Škoda Auto si sama vybudovala vlastní vzdělávací systém, včetně univerzity a odborných škol, aby si zajistila kvalifikované pracovní síly. Zároveň však Jahn apeluje na nutnost širšího reformního přístupu v Česku.
Je rozšířeným předsudkem, že člověk je tvor, který umí mluvit. Dlouhou dobu se přitom na západě vědělo, že mluvit umí jen ten, kdo je ochoten se to učit, i v dospělosti. Proto se do vzdělávání zapojovala rétorika. Kdo se naučil mluvit ve třech letech, zvládl základ. Chce-li někdo skutečně umět mluvit, nezbývá, než se mluvu učit na podruhé v dospělosti – s jiným typem soustředěnosti a na vyšší úrovni reflexe. Ještě ve středověku se musel třeba i lékař vzdělávat v rétorice. Člověk neumí mluvit napoprvé, ale napodruhé.
Italský filozof Giorgio Agamben k tomu poznamenává: Člověk není tvor mající jazyk – zoon logon echon –, nýbrž tvor, který o jazyk bez ustání přichází. Nejen zanedbáváním. Již i mírná nepohoda nás může připravit o řeč: hledáme slova, koktáme, zadrháváme se. Být člověkem je věčným bojem o slovo.
Autorka podcastu Tereza Matějčková tematizuje umění řeči jako jednu ze tří dovedností, na níž – vedle psaní a čtení – stojí tzv. humanitní vědy. Zaměřuje se přitom na současný zájem o řeč, jíž digitální technologie otevřely nový prostor. Co bylo kdysi omezené na aulu nebo parlament, kde proslov mohla posoudit vybraná skupina, se nyní díky digitálním technologiím otevírá miliónům uživatelů.
Umně mluvit nás činí mocnými i svobodnými, a to zvláště ve světě, v němž je vyřčené slovo vlivnější než napsané. To ostatně reflektují i vývojáři z Googlu, kteří formulovali heslo: Speaking is the new typing. Mluvení je dnes to, co kdysi bylo psaní na počítači. Nevyjadřují tím jen náskok mluveného slova. Ale rovněž pojmenovávají proměnu toho, jak používáme technologie. I s dotykovými obrazovkami stále častěji mluvíme a zprávy často již nepíšeme, ale namlouváme. Znamená to vše, že stojíme uprostřed renesance rétoriky?
Kapitoly
VI. Speaking is the new typing. [úvod až 14:00]
VII. Špatná pověst rétoriky: „Vyhrajeme všichni, protože vyhrajeme.“ [14:00 až 29:23]
VIII. Člověk: tvor nemající jazyk [29:23–38:00]
IX. Rétorika? Vnímání v řeči [38:00–56:00]
X. Mluvte. Ale sami se sebou! [56:00–konec]
Bibliografie
Giorgio Agamben, L’uso dei corpi, Vicenza: Neri Pozza, 2014 [Use of Bodies, přel.
Adam Kotsko, Stanford: Stanford University Press, 2016].
Aristotelés, Rétorika, přel. Antonín Kříž, Praha: Petr Rezek, 1999.
Mauro Bonazzi, Sofisté, Praha: Herrmann a synové, 2024.
Michael Ehlers, Rhetorik. Die Kunst der Rede im digitalen Zeitalter, Kulmbach: Books Success, 2018.
Mark Hawkins-Dady, Reden, die unsere Welt veränderten. Mit einer Einführung von Simon Sebag Montefiore, přel. Michael Bischoff, Berlin: Insel Verlag, 2019 [anglický originál vyšel pod názvem Speeches that Changed the World].
Norman Vincent Peale, Síla pozitivního myšlení, přel. Jitka Lukešová, Praha: Pragma, 2007.
Platón, Gorgias, přel. František Novotný, Praha: OIKOYMENH, 1992.
Nassim Nicholas Taleb, Anti-Fragile. How to Live in a World We Don’t Understand, London: Penguin, 2012.
Donald Trump’s Debates: 5 Mental Tricks You Didn’t Notice (https://www.youtube.com/watch?v=9LR6EA91zLo&t=340s)
V češtině vyšel román Časokryt od bulharského spisovatele Georgi Gospodinova, který získal prestižní Mezinárodní Bookerovu cenu za rok 2023. Spisovatelka Bianca Bellová se na přebalu knihy nebojí silných slov: „Umí to, co dělá dobrého autora: pohnout čtenáře k citům. Gospodinov je postmoderní spisovatel par excellence. Teď napsal svůj nejlepší text, velký evropský román.“ A skutečně, jen s trochou přehánění lze Časokryt zmínit v jedné větě s Kouzelným vrchem Thomase Manna či texty Jorge Luis Borgese.
Nadšením hýří i zahraniční kritika. „Originální fantazie o evropské politice... ‚Historie je pořád živá‘, píše Gospodinov, a s důvtipem poukazuje na násilí, které minulost páchá na přítomnosti“ (The New Yorker). „Gospodinova vize zítřka je noční můra, z níž se musí Evropa vzbudit“ (The Times). „Složitý, ale obohacující román vrcholí obrazem Evropy na pokraji obnoveného konfliktu – abstrakcí, které nedávné události propůjčily hrozivou sílu skutečnosti." (The Wall Street Journal).
Máme tu tedy adepta na knihu roku? Budeme o tom diskutovat skoro hodinu, mé pozvání přijali ti nejpovolanější: spisovatelka Bianca Bellová a překladatel Ladislav Nagy.
„Zavřen v pokoji ze sedmnáctého století, s wi-fi z jednadvacátého století, pozoruji svět, píšu na dřevěném, minimálně stoletém stole, spím na loži s železnými čely z devatenáctého století. Snažím se přehrát si minulost, která má přijít. Paměť se mi zhoršuje, rozum mě opouští, to, co vymýšlím, mi šlape na paty, dobíhá mě a předbíhá. Odpusť mi, Bože utopií, časy se smíchaly a člověk už neví, jestli to, co vypráví, se stalo, nebo má teprve přijít.“
(Georgi Gospodinov – Časokryt)
Obsazení: Jakub Peřina, Ladislav Nagy, Bianca Bellová
Zmíněná díla: rozhovor s Michelem Houellebecqem https://www.ft.com/content/73338e2e-331a-4be3-88d4-a0d9e4216c8a, Georgi Gospodinov: Časokryt https://argo.cz/knihy/casokryt/, deska The Voidz: Like All Before You https://open.spotify.com/prerelease/7smILpU4LbOS6cUte92M02, Ian McEwan: Hodiny https://www.kosmas.cz/knihy/528070/hodiny/, kniha fotografií Gregoryho Crewdsona https://prestelpublishing.penguinrandomhouse.de/book/Gregory-Crewdson/Walter-Moser/Prestel/e627018.rhd
From the publisher's feed

1 Listeners

1 Listeners

37 Listeners

4 Listeners

30 Listeners

13 Listeners

5 Listeners

10 Listeners

9 Listeners

2 Listeners

9 Listeners

3 Listeners

0 Listeners

0 Listeners

0 Listeners