Echo Podcasty

Echo Podcasty

By Echo MediaNewsPolitics
Download on the App Store

Echo Podcasty episodes

  • Slabé portfolio pro Síkelu? Unii jdeme na ruku – a dopadne to takhle

    Premiér Petr Fiala si pro Česko vysnil silného eurokomisaře. Portfolio obchodu ale nakonec dostal slovenský diplomat. A jak to bude s českým jádrem, když se klíčovou unijní postavou pro veřejnou podporu stává španělská socialistka a odpůrkyně jaderné energetiky?

    Evropská komise má nové složení a Česko zírá, jaké karty mu zůstaly v ruce. Ministr průmyslu Jozef Síkela pokukoval po křesle eurokomisaře pro obchod, nebo podobně silném portfoliu, nakonec ale dostal slabší post dohlížející na mezinárodní partnerství. Analytici hovoří o tom, že jde o nejméně prestižní volbu z těch, u nichž se Síkelovo jméno skloňovalo. Zaznívají i názory, že vyjednání slabého portfolia v nové Evropské komisi může být pro Česko ztrátové.Slabší pozici tak má Praha navzdory tomu, že patří mezi ty unijní země, které „pilně naplňují“ politiky sedmadvacítky, všímá si ekonomická novinářka Markéta Malá z Echo24. „V Evropské unii, když to řeknu na rovinu, jdeme vždy na ruku. Děláme to tak, aby to pro nás – ne pro občany, ale pro politickou reprezentaci – bylo co nejvýhodnější,“ říká v nejnovějším Hrotcastu.

    Malá tím naznačuje, že Česko z Unie ne vždy dostane to, co si přeje. Jeden příklad za všechny: během českého předsednictví v Radě EU se Praha podílela na vyjednávání balíčku Fit for 55, což bylo jedním z jejích hlavních úspěchů v oblasti klimatické politiky.I když se některé části balíčku schválily relativně potichu, včetně nových pravidel pro sledování objemu prodávaných paliv, tlak na českou vládu narůstá kvůli obavám o dopad na spotřebitele. Očekává se totiž, že nová pravidla mohou zvýšit ceny pohonných hmot a vytápění, protože zavádějí emisní povolenky na osobní přepravu i domácí vytápění.

    Síkela získává portfolio, kterému se dosud věnovala Finka Jutta Urpilainenová. Spadá pod něj největší generální ředitelství, které zaměstnává tři tisíce lidí. Má mít na starost dohled nad evropskou mezinárodní spoluprací a rozvojovou politikou či podporu koordinace mezi unií a jejími členskými státy v oblasti rozvojové spolupráce.

    Portfolio obchodu, na něž si pro člena své vlády pomýšlel i premiér Petr Fiala, získal zkušený slovenský diplomat a unijní politik Maroš Šefčovič.

    Nový Hrotcast je ale také o jaderné energetice. Jednou z nejdůležitějších postav nové Komise je španělská socialistka Teresa Ribera, která bude jako první výkonná místopředsedkyně dohlížet na tzv. zelenou tranzici a veřejnou podporu. To může být pro Českou republiku klíčový bod, zejména ve vztahu k jádru, jelikož Ribera je dlouhodobou odpůrkyní jaderné energetiky.

    V kontextu výstavby nových bloků v Dukovanech, kde veřejná podpora hraje zásadní roli, může mít Ribera významný vliv na to, zda bude Česko schopno získat potřebné schválení pro další projekty. Více se dozvíte v nejnovějším podcastu, kde probíráme také Draghiho zprávu, stav Evropské unie a její (ne)konkurenceschopnost vůči USA a Číně.

    21 min
  • Je Afrika pro Síkelu ponížení, nebo výhra? Evropa bude centrálně plánovat!

    Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

    Hostem Echo Porady byl bývalý europoslanec Jan Zahradil a řešila se budoucnost Evropské unie. Ve vyjednávání o portfoliu pro českého eurokomisaře podle Zahradila vláda přefoukla svůj vlastní význam. „Teď si z toho spousta lidí dělá srandu,“ říká. Oproti tomu Robert Fico šikovně prosadil Maroše Šefčoviče na obchod. „Šefčovič je tam už počtvrté, je to zkušený eurokrat, oblíbený a nekonfliktní.“

    Tématem byla i Zahradilova budoucnost ve vlastní straně. „Byl jsem u toho od začátku, takže mám i nějaké sentimentální důvody. Nad ODS jsem ještě nezlomil hůl, jakkoliv se mi její směřování hrubě nelíbí,“ tvrdí.

    A bude příští vládu tvořit ODS i ANO?

    38 min
  • Poláky všichni vnímali jako zaostalou periferii Evropy, dneska mají nejvyšší růst na světě

    V posledních letech si Češi konečně všimli, že jejich severním sousedem je Polsko. Ale rozumíme polskému vztahu ke slovanství a Slovanům? Jak Poláci sami sebe v Evropě vnímají a čím definují svou státnost? Co to znamená, když hovoříme o piastovském a jagellonském modelu Polska? Existuje něco jako dějinná mise Polska? Patří vůbec Polsko do střední Evropy? O tom a mnohém dalším hovoří ve čtrnácté epizodě svého podcastu Hej, Slované bratři Lukáš a Jakub Novosadovi s politologem a diplomatem Maciejem Ruczajem. Epizodu tradičně vysílá Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích včetně YouTube také Echo24. Najdete nás rovněž na Spotify.

    Polské dějiny jsou značně odlišné od českých – jsou sice také definovány vztahem k Německu, ale mnohem více také k Rusku. Z pohledu obou mocností bylo Polsko vnímáno jako zaostalá periferie, kterou je potřeba kolonizovat. Zároveň v dějinách Polska hraje významnou roli Polsko-litevská unie, stát budovaný od začátku jinak než další evropské říše: decentralizovaně. Centralizované státy však vnímaly tento státní rys za slabost vhodnou k využití, a tak byla unie na konci 18. století rozparcelována sousedními impérii, což lze vnímat jako počátek truchlivých osudů střední Evropy v následujících staletích.

    Po úvodu vymezujícím tyto pojmy včetně náhledu na to, co je to „realistické“ piastovské Polsko, snažící se udržet v tradičních polských državách, a co je to „romantizující“ jagellonské Polsko, pro které je živá vzpomínka na dávný mnohonárodnostní stát, se diskuse sourozenců a s jejich hostem stočí třeba k tomu, jak veliký myšlenkový vývoj prodělalo polské myšlení v druhé půli dvacátého století, kdy reformulovalo svůj vztah k sobě samému a začalo respektovat, že stará polská kulturní centra jako Lvov či Vilnius již nebudou polská a že naopak bytostným zájmem další klidné existence Polska jsou nezávislé a svobodné Bělorusko, Litva a Ukrajina.

    Snaha urovnat vztahy se sousedy a organizovat si je po svém, bez diktátu kterékoli mocnosti, položila základ středoevropského zázraku, ke kterému došlo v roce 2022 po ruské invazi na Ukrajinu: tehdy bývalé sovětské kolonie dokázaly táhnout pospolu za jeden provaz, takže – jak říká Maciej Ruczaj – tehdy „ocas mával psem“. To znamená, že státy našeho regionu, které v Evropě většinou hrají druhé housle, dokázaly přetavit svou zkušenost s ruským

    imperialismem v politiku, již přejala celá Evropa. Politika ale není jen růžová a vítězná: jako bolavá rána naší části Evropy se totiž ukazuje Bělorusko, bez jehož samostatné existence nefunguje koncepce bezpečnostní zóny mezi střední Evropou a Ruskem. Úkolem Polska tak mimo jiné je usilovat, aby se nevytratila běloruská občanská společnost.

    Ačkoliv to je vlastně úkol celého bloku bývalých lidových demokracií, jejichž silnou vzájemnou provázanost potřebujeme z ekonomických i bezpečnostních důvodů. Jaké tedy jsou (politické) vazby mezi Polskem a Českem? V této části Maciej Ruczaj vyjasní, že Češi jsou národ, který má rád praktické věci, a proto vstřícně reaguje na „polský modernizační zázrak“, uvede, že Poláci se stydí za okupaci Československa víc, než nakolik jim ji Češi vyčítají, probere se možné pozadí vztahů někdejšího českého a polského disentu a nakonec se Lukáš s Maciejem mírně pohádají o tom, kdy a zda vůbec má smysl z veřejného prostoru odstraňovat symboly ruské moci a poroby. Je důležitější bourat sochu maršála Koněva, anebo by bylo lepší dostavět dálnice do Polska? A není náhodou Česko dostatečně bohatá země, aby zvládla obojí současně?

    Aneb konečně podcast, kde se vztahy mezi sousedy řeší do hloubky.

    1 hr 15 min
  • Inženýr lidských duší. Debata k stému výročí narození josefa Škvoreckého

    Zanedlouho se bude připomínat stovka Josefa Škvoreckého, tedy sto let od jeho narození. My, jeho čtenáři, na to myslíme, ale ruku na srdce, nejsme si jisti, jestli nás náhodou neubývá a jestli se i Škvoreckému nestalo, že odchází kamsi do zaprášených fošen…O tom debatují literární teoretička Alena Přibáňová, básnířka, prozaička a překladatelka Sylva Fischerová, literární historik a autor zanedlouho uveřejněné Škvoreckého biografie Michal Přibáň, literární editor a hrabalovský badatel Tomáš Mazal a spisovatel Jaroslav Rudiš.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

    X: http://twitter.com/echo24cz
    Facebook: http://twitter.com/echo24cz

    21 min
  • Národ jako nejvyšší hodnota. Kdo vymyslel ten český? Ale co to vůbec národ je?

    Národ je dnes jednou nejvyšších hodnot, kterou se málokdo opováží zpochybňovat. Pro nemalou část populace význam národa v současném globalizovaném světě roste. V Evropě roste podpora stran a hnutí, které chtějí chránit národní identitu, politici z různých stran spektra hovoří o obraně národních zájmů.  Co to ale národ je? Z jakého důvodu jsou lidé přesvědčeni, že patří k sobě?  Je to společná krev, společná vlast, společný jazyk nebo příběhy, které si společně vyprávějí a kterým věří? A jak vůbec český národ, na který jsme tak hrdi, vznikl? 

    Národ vypadá jako něco zcela samozřejmého, ale kdyby měli vědci definovat, co to vlastně národ je, mohli by s tím mít problém. V sociální vědě existují dva základní přístupy k teorii národa. Jednou je objektivistická teorie, která říká, že jde o skupinu lidí, která má určité společné znaky, jako je jazyk, území, společná historie, od které se odvozuje. Problém je v tom, že máme národy, které tyto společné znaky nevykazují, přesto jsou národem. Pokud jde třeba o jazyk, existuje americký národ, ale neexistuje američtina, existuje švýcarský národ, ale žádný švýcarský jazyk. Podobné je to s územím – třeba Židé byli dlouho národem bez území, stejně jako Romové. 

    Naproti zastánce subjektivistické teorie Ernst Renan tvrdí, že národ je každodenní plebiscit. Tím chce říct, že národ existuje, když si lidé myslí, že k tomu národu patří. Hugh Seton-Watson dodává, že „národ existuje, jestliže se podstatný počet lidí v jisté pospolitosti domnívá, že tvoří národ, nebo se chovají tak, jako by jej tvořili.“ Subjektivisté ale nedokáží vysvětlit, proč se lidé začnou domnívat, že k nějakému národu patří. 

    Historici se neshodnou ani v pohledu na český národ. Jedni jsou přesvědčeni, že český národ tu byl jako nějaký etnický kmen vlastně od nepaměti. Jeho příslušníci si prý svou etnickou rozdílnost a příslušnost na elementární úrovni uvědomovali, zároveň však toto vědomí nehrálo tu hlavní roli. Naopak takzvaní konstruktivisté tvrdí, že moderní český národ byl vymyšlen obrozenci v 1. polovině 19. století. Pokud bychom na tehdejší dění nahlíželi současnou optikou, tak bychom řekli, že tehdejší intelektuálové přišli s určitým sociálním projektem a lidé jim ho odsouhlasili. Sociálně-kulturní historici by – podle historika Jakuba Rákosníka - dodali, že důležitou roli v přijetí konceptu moderního českého národa hráli tehdejší sociální podmínky. Pro česky mluvící obyvatelstvo nebyly v monarchii dostatečné podmínky k společenskému uplatnění a proti možnosti asimilace do německého prostředí zvolili obrannou strategii, již jsme si pojmenovali jako národní obrození.. 

    Formování českého národa mělo podle historika Miroslava Hrocha tři fáze. První fáze byla učenecká - reprezentovaná Josefem Dobrovským. Tehdejší vzdělanci byli většinou ctitelé osvícenství a byli fascinování vědou. Věnovali se etnografickému studiu českého etnika a jeho historií. Zároveň žili v době vlády Josefa II., který se snažil přetvořit monarchii v moderní stát, což znamenalo především byrokratickou centralizaci a s ní spojenou germanizaci. Tehdejším domácím politickým elitám - tedy šlechtě - se tito učenci hodili, protože jim mohli dodat argumenty na podporu nutnosti české autonomie proti vídeňské centralizaci. 

    Jaké byly fáze další reprezentované třeba Josefem Jungmannem nebo Josefem Kajetánem Tylem? A jakou roli hráli Husité?

    Poslechněte si celý podcast!

    Představa, že my Češi jsme vždy byli - a znovu jsme - průkopníky demokracie a humanismu, přetrvala v našem kolektivním povědomí dosud a v krizových nebo zlomových obdobích se vždy vynoří jako základní příběh našich dějin a formativní rys naší identity. Stačí se podívat na roky 1945, 1968 či 1989, kde v rozdílných formách tato údajná česká demokratičnost figuruje. Je tedy užitečné vědět, odkud tento příběh pochází a jak vlastně vznikl.

    53 min
  • O záchraně mostů a o tom, co hyzdí a ničí Českou krajinu se sochařem Kryštofem Hoškem

    Zachránit starý most je stejně důležité jako zachránit duši místa. Dvě stě let starému mostu v Květnici u Prahy hrozilo, že bude zničen a nahrazen prefabrikovanou betonovou lávkou. Sochařovi Kryštofovi Hoškovi se podařilo přesvědčit úřady, aby místo toho krásný můstek opravily. Zdá se, že to je detail, ale není to pravda. Z takových detailů se skládá bohatství krajiny, domova, země. Bez nich jsem chudší, tupější, nezajímavější. Přitom právě o takové „detaily“ neustále přicházíme: aktuálně hrozí zničení mostů ve Vlkančicích u Stříbrné Skalice, v Pátku na Nymbursku a v Molitorově u Kouřimi. A to je jen Středočeský kraj. Chraňme své mosty a můstky! A samozřejmě nejen je!Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

    X: http://twitter.com/echo24cz
    Facebook: http://twitter.com/echo24cz

    22 min
  • Je Fialova vláda horší než Babišova? Německý ekonomický propad jako hrozba pro Česko

    Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

    Hostem Echo Porady je bývalý guvernér České národní banky. Tématem je český státní rozpočet, ekonomická situace v Německu a jak se nás to bude týkat. „Vláda proplula poměrně bezprecedentní bouří, tedy válkou na Ukrajině a dopady na energetický trh. Ale zdá se mi, že někteří ministři zjistili, co je jejich portfoliem až v polovině volebního období,“ říká Singer. A došlo i na domácí výrobu cidru.
    X: http://twitter.com/echo24cz
    Facebook: http://twitter.com/echo24cz

    37 min
  • Jak jsme pomáhali Rusům. Československo mělo pro emigranty jasně nastavená pravidla

    Před sto lety Češi zachránili desetitisíce Rusů, Ukrajinců, Bělorusů a dalších občanů zaniklé Ruské říše, kteří prchali Evropou před bolševickým terorem. Mladé Československo byl jediný stát na světě, který dokonale organizoval svou imigraci, měl pro ni pravidla a příchozí si důsledně vybíral. Programu se říkalo Ruská pomocná akce a měl pomoci v zemědělství či v technice. O podrobnostech této akce, o celé jedné zapomenuté emigrační vlně, o tom, jak jsme jako Češi uspěli, ale následně také hanebně selhali, diskutují s historičkou Danou Haškovou ve třinácté epizodě svého podcastu Hej, Slované bratři Lukáš a Jakub Novosadovi. Tradičně ji vysílá Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích včetně YouTube také Echo24. Najdete nás rovněž na Spotify.

    Poslední dva roky žije střední Evropa – a tudíž i Česko – ukrajinskou emigrací. Dokázali jsme pomoct, vstřebali jsme příliv statisíců uprchlíků, můžeme na sebe být hrdí. Zároveň po dvou letech se na přišedší čílíme, diskutujeme, na co všechno mají nárok a jestli bychom své peníze neměli dávat jinam. Třináctá epizoda podcastu Hej, Slované ukáže, že absolutně nic z toho nejsou v českých dějinách novinky, protože prakticky tytéž debaty, tytéž společenské reakce a procesy se děly přesně před sto lety, kdy Československo přijalo vlnu uprchlíků z Ruské říše.

    Mimo vědeckou komunitu je to emigrace spíše zapomenutá, protože se o ní dlouho nesmělo mluvit: vadila jak nacistům, tak následně komunistům. Ti ostatně řadu někdejších emigrantů po druhé světové válce a „osvobození Československa“ unesli a uvěznili v gulazích. Byly to ostudné a ponižující chvíle znovuvzkříšeného státu, jelikož unesení lidé byli dávno plnohodnotnými občany Československa, které se však za ně nikdy nepostavilo. Ti, kteří věznění na Sibiři přežili, se začali vracet až po deseti dvanácti letech na konci padesátých let.

    Toto vše ale bylo možné kloudně zkoumat teprve po roce 1989, kdy se také naplno vyjelo, jak byla Ruská pomocná akce koncipována: jako promyšlená politika, která si z milionů lidí bloudících Evropou, zničenou po první světové válce, vybírala především studenty, zemědělce (protože čeští muži padli na frontě a pole neměl kdo obdělávat) a třeba techniky. Nově příchozí se novému domovu odvděčili řadou vynálezů, staveb, novými lékařskými obory, ale také novými impulsy v humanitních vědách. Československý stát pro ně připravil plnohodnotné školství od mateřinek po univerzity, učitelé měli stejná práva jako ti čeští.

    Leč postupně stát začal finanční kohoutky přivírat, protože Ruská pomocná akce byla velmi drahý program, který byl plánován jenom na čtyři roky – počítal totiž s tím, že se bolševický režim zhroutí a lidé se vrátí zpět do demokratického Ruska a pomůžou s jeho správou… O celém tomto fascinujícím příběhu, o němž víme v obecném povědomí málo, vypráví v epizodě historička Dana Hašková, která pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR a která vloni vydala objemný biografický slovník nazvaný Osobnosti emigrace z území Ruské říše v meziválečném Československu – oceněný jako slovník roku 2023.

    Aneb konečně podcast, kde se skutečně dozvíte, co jste ještě nevěděli.

    1 hr 18 min
  • Protože už nechci žít - Echo Salon o eutanazii a právu na asistovanou sebevraždu. Mají být legální?

    V návaznosti na nedávnou sebevraždu herce Karla Heřmánka a vlastně i na smrt Alaina Delona budeme mluvit o stále nevyřešeném tématu, našem právu na eutanazii. Ta je povolená jen v hrstce států světa, kromě Nizozemska například v Belgii, Lucembursku, Kolumbii či Kanadě.

    Více zemí včetně Rakouska, Švýcarska či Švédska dovoluje asistovanou sebevraždu.

    V Česku eutanazie ani asistovaná sebevražda legální nejsou.

    Pozvání do Salonu Echa přijali: filozof Tomáš Hříbek, kněz olomoucké arcidiecéze Jan Polák, primář Kliniky paliativní medicíny Ondřej Kopecký, právník Milan Hamerský ze Spolku pro uzákonění eutanazie a redaktor Echa Ondřej Šmigol, který se tímto tématem ve svých textech dlouhodobě zabývá.Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

    X: http://twitter.com/echo24cz
    Facebook: http://twitter.com/echo24cz

    22 min
  • Dějiny budeme pořád přepisovat. Minulost je jen jedna, ale historií je mnoho

    Dnešní doba chová vědu a vědce v úctě. Všeobecně panuje názor, že vědci jsou vysoce racionální bytosti pracující výhradně s fakty, takže mohou na základě zkoumání různých zákonitostí a pomocí neustálého prověřování získaných poznatků dospívat k nezpochybnitelným závěrům. Jak je to ale s historií? Historie je rovněž pokládána za vědu, nakonec Historický ústav je součástí Akademie věd. Z toho by vyplývalo, že historie je rovněž exaktní vědou pracující výhradně s fakty. Na druhou stranu existuje okřídlené rčení, že historii píší vítězové. Tento pohled podporuje skutečnost, že existuje řada různých výkladů historie – včetně naší historie – a že si o té samé události dnes vyprávíme třeba úplně jiný příběh, než jsme si o ní vyprávěli ještě před pár lety. Proměny různých výkladů historie ovšem nejsou dány tím, že bychom objevili nová a dosud neznámá fakta. Různé verze historických událostí spíše vypovídají o změnách našeho vnímání světa, tedy o proměnách hodnot, politickém klimatu a ideologiích. Historie je tak neustálý dialog mezi minulostí a přítomností. 

    Pro lidské jednání neexistují žádné fyzikální zákony, jaké platí v přírodních vědách. Na rozdíl o přírodních věd pracuje také historie s kategorií smyslu. Smysl je jak individuální, každý přece své jednání nějakým řídí, tak určený příslušností k nějakému společenství. Historici tedy sice používají sofistikovanou metodologii, jak pracovat s historickými prameny, ale zároveň musí umět konkrétní příběh odvyprávět, tedy dodat událostem nějaký smysl. A smysl jedné události se může měnit. Příkladem může být třeba proměna smyslu existence samostatného Československa. Při oslavách jeho vzniku v roce 1928 se jeho smysl jevil úplně jinak než třeba na jaře 1941, když čeští konzervativci přemítají o rozpínavém nacistickém Německu jako obnově Svaté říše římské. A v roce 1968 se jevil jinak, než dnes, kdy žádné Československo již neexistuje.

    Historie jsou tedy příběhy, které píší vítězové. Spíše než vítězové válek ale píší historii zastánci zvítězivších hodnot. Příkladem může být třeba přístup k dětské práci, která je dnes něco odsouzeníhodného, zatímco v 19. století byla pokládána za nesmírně přínosnou pro rozvoj dětských dovedností. 

    Příběhy slouží také k budování identity. Tak František Palacký vytvořil svými nacionalistickými „Dějinami národu českého v Čechách a v Moravě“ smysl dějin Čechů a zakódoval naše rozumění minulosti, které přežívá do dneška. Problém je ale v tom, že příběhy potřebují své hrdiny a padouchy a že obsazení hlavních rolí se často mění. Pro historika Václava Vladivoje Tomka byl třeba Jan Žižka národní hrdina, pro historika Josefa Pekař náboženský fanatik, který destabilizoval české země. Přitom Tomek i Pekař byli profesionálové, vědci a oba měli k dispozici přibližně stejná fakta. Stejně tak husitské války jsou jednou vrcholem dějin, jindy obdobím chaosu, barbarství a všeobecného úpadku. 

    Zatímco minulost je tedy jen jedna, existuje mnoho historií. Proč ale existuje tolik rozdílných obrazů minulosti? 

    Proč ale existuje tolik rozdílných obrazů minulosti? I o tom je náš nový podcast! Užijte si první díl.

    54 min

About Echo Podcasty

From the publisher's feed

Audio a video obsah od redakce deníku Echo24.cz a Týdeníku Echo.

More shows like Echo Podcasty

Interview Plus by Český rozhlas

Interview Plus

1 Listeners

Osobnost Plus by Český rozhlas

Osobnost Plus

1 Listeners

Vinohradská 12 by Český rozhlas

Vinohradská 12

37 Listeners

Insider by Tomáš Jirsa, Michal Půr, Markéta Malá & Vojtěch Klaus

Insider

4 Listeners

Studio N by Deník N

Studio N

30 Listeners

Vlevo dole by Seznam Zprávy

Vlevo dole

13 Listeners

Ptám se já, Marie Bastlová by Seznam Zprávy

Ptám se já, Marie Bastlová

5 Listeners

Dobrovský & Šídlo by Dobrovský & Šídlo

Dobrovský & Šídlo

10 Listeners

Kecy a politika by Bohumil Pečinka, Petros Michopulos

Kecy a politika

9 Listeners

Čestmír Strakatý by Čestmír Strakatý

Čestmír Strakatý

2 Listeners

5:59 by Seznam Zprávy

5:59

9 Listeners

Spotlight by Spotlight Aktuálně.cz

Spotlight

3 Listeners

Hlas na poušti Milana Mikuleckého by Novinky.cz

Hlas na poušti Milana Mikuleckého

0 Listeners

Bruselský diktát by Hospodářské noviny

Bruselský diktát

0 Listeners

Zlámaný Topol by INFO.CZ

Zlámaný Topol

0 Listeners