Vizitka

Když slyší hrát housle a cimbál, cítí se jako doma. Zvažovala, že bude učit ve školce, nakonec ale převládla touha stát na pódiu; jistotu na něm však získala až před dvěma lety. Letos se po osmi sezónách u ostravských Bezručů přesunula na „Provázek“ v Brně. Jak ji ovlivnilo setkání s Tomášem Dianiškou? Jakou úlohu považuje za nejtěžší? A jak si hledala cestu k roli Věry Špinarové, která jí přinesla celou řadu cen? Ve Vizitce o tom mluvila s Markétou Kaňkovou.

Když jí bylo pět, maminka jí dala na krasobruslení. Tam si jí ale vyhlédl taneční pedagog a ona se začala věnovat baletu. Toužila stát se primabalerínou, a tak na Janáčkově konzervatoři pilně pilovala klasickou techniku. Směr jejího života ale nadobro změnil Jiří Kylián. Věhlasný choreograf českého původu si jí v roce 1997 vybral do svého juniorského nizozemského souboru.

„Občas se mi zdá, že svět zešílel. Na malbu potřebujete vnitřní klid a plnou koncentraci, což je v dnešních souvislostech těžká věc,“ říká výtvarník, jehož dominantním prostředkem se stala právě tato klasická technika. Na Hollarce původně vystudoval užitou grafiku, v době totality navrhoval obaly hudebních desek a věnoval se tvorbě plakátů.

Improvizace ji lákala už v době studií na Taneční fakultě pražské HAMU. Tehdy, na začátku 90. let, ale na oboru choreografie nebyla „na pořadu dne“. Lásku k ní si ale jedna z tváří současného tance udržela po celou profesní dráhu: jako techniku i princip ji vzala do hry při tvorbě řady inscenací. Třeba i ve Stále stejném příběhu, který vznikl na základě inuitské legendy, na popud orchestru Berg.

Větvičky, kořeny, brouci, vážky či hadi. I jimi zabydluje své rozměrné grafické práce letošní laureát ceny Vladimíra Boudníka. „Jestliže Boudník rád pracoval s nalezenými materiály průmyslového odpadu, které fyzicky otiskoval do plechových desek, mě zajímají pomíjivé, rozpadající se entity. Tu pomíjivost chci zakonzervovat“, vysvětluje. Za tímto cílem postupně ovládl všechny tradiční techniky, sám pak vynalezl několik dalších.

V duši Víta Janoty se mísí láska k poezii, jedničkám a nulám a hudbě. Vyvinul písmo Sekerníček, kterým vysázel dlouho chystanou autorskou knížku pro děti – v pro něj dost nezvyklé kombinaci pevné formy, jednoduchého jazyka a vtipu. Markéta Kaňková s ním ve Vizitce ale mluvila také o nástrahách haiku, které může lehce sklouznout k banalitě, o obraznosti v poezii i próze, o kouzlu periferií Prahy i o tom, proč si z cizího jazyka troufne přeložit báseň, ale román ne.

„Vyrůstal jsem v technickém prostředí, jsem letecký modelář, zároveň mě zajímaly jazyky a literatura,“ vzpomíná Adolf Knoll na dospívání. V antikvariátu v Náchodě si koupil učebnici italštiny, později v Bukurešti studoval rumunštinu a francouzštinu, zamiloval si Kafku nebo Cervantese, profesní život ale spojil s Národní knihovnou a digitalizací. O ní, ale i o inspiraci Amerikou nebo předrevolučním zasílání knih do Kanady poutavě vyprávěl Markétě Kaňkové ve Vizitce.

Řadu let se dnes úspěšná divadelnice pokoušela s pomocí přátel a terapeutů vyrovnat s tím, co jí život připravil v dětství a dospívání. V příbramském bytě, kde se na 70 metrech čtverečních tísnilo někdy až třináct lidí, zažila domácí násilí a zneužívání všeho druhu. O tom, jak překonávala „příbramštinu“, teď otevřeně vypovídá na jevišti, v hudebním stand-upu prostě nazvaném Iris.

Znalosti praxe i teorie umění a architektury 20. století využívá plzeňský rodák Petr Klíma k její popularizaci. Se spolkem Pěstuj prostor hledá cesty, jak život v Plzni zlepšit; poukazuje na příklady dobré praxe, pořádá přednášky, vytvořil architektonický manuál. Ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem mluvil o šrámech, které na Plzni zanechala přestavba ze 70. a 80. let, o stopách titulu Evropské hlavní město kultury 2015 i o setkání s architektem Balkrišnou Došim.

Ovlivnili ji impresionisti, ale taky jemný Václav Boštík i věcný a barevný David Hockney. Malba jí odmala pomáhala vyrovnat se s neradostnými okamžiky, na UMPRUM pak vystudovala textilní tvorbu. Měla vlastní značku, navrhovala pro divadlo, skauty i olympioniky, dnes už ale většinu času tráví u viaduktu v Kryštofově Údolí, který je možné vidět i na její aktuální výstavě Hlavy, mosty, kapradí v pražské Ville Pellé. Hostem Markéty Kaňkové byla výtvarnice Zdena Šafka.