Vizitka

Příběh prorektora pro internacionalizaci Univerzity Palackého Jiřího Stavovčíka se odehrává na třech kontinentech, kromě Evropy i v Latinské a severní Americe. „Olomouckou“ historii vyměnil na zaoceánské univerzitě za finance, po osmačtyřiceti pohovorech dostal práci u Manhattan Bank a z přepracovanosti se léčil malbou nočních paneláků. Před pěti lety se vrátil na Hanou, rád ovšem jezdí i do Slezska, kde má kořeny. Vizitku pana Stavovčíka natáčel Michal Bureš.

V DNA má Petra Klabouchová vepsanou Šumavu, ostatně její dědeček působil u pohraniční stráže. Psát se učila na upířích příbězích pro děti, našla se ale v detektivních žánrech, v nichž – jak říká – utápí svůj jinak spíše veselý život autorky a hudební manažerky italské rockové kapely. Spisovatelka Klabouchová ve Vizitce s Tomášem Klementem mluvila i o drásavém příběhu, který otevírá pražský ďáblický hřbitov, anebo o nepříliš známém zajateckém táboře Prameny Vltavy.

Málokterý zahraniční spisovatel u nás vzbudil takový rozruch jako Francouz Édouard Louis, jenž dlouhodobě píše o proměně z chudého, šikanovaného vesničana ve vzdělaného intelektuála. Jeho texty do českého prostředí přinesla a přeložila Sára Vybíralová, která kromě francouzštiny vystudovala i historii a za sbírku povídek Spoušť získala před osmi lety Cenu Jiřího Ortena. O jazyku, literatuře, požitku ze čtení a oblíbených autorech s ní mluvila Markéta Kaňková.

Narodil se v Ostravě a se Slezskem spojil celý profesní život. Od dětství chodil za dědou do rourovny a už v šesti letech rodičům vysvětloval, jak se správně pracuje s bezešvými trubkami. Jeho první volbou byla architektura, pak vystudoval ještě kulturologii. V 80. letech přišel do Národního památkového ústavu, kde vypracoval metodiku ochrany průmyslových památek. Vizitku Miloše Matěje natáčel David Hamr přímo v oblasti Dolních Vítkovic a dolu Michal.

Barvy, rituály, valašský folklór, smrtka, kozlíci i krásné dívky s uhrančivým pohledem – toto panoptikum je typické pro obrazy v Praze narozeného, v Rožnově dospívajícího a v Ostravě vystudovaného výtvarníka Jana Vytisky. Od „začouzených“ motivů se posunul k jasu, zůstává ale fascinace filmovou estetikou, filozofií, psychoanalýzou, postpunkem i texty písničkářů, jako je Bob Dylan. Jeden z nejvýraznějších malířů mladé generace byl ve Vizitce hostem Markéty Kaňkové.

Hráčka na kladívkový klavír, varhany a cembalo, děkanka Hudební fakulty JAMU, organizátorka koncertů staré hudby, muzikoložka a milovnice slovanských zemí – to všechno je v Německu narozená a v Brně usazená Barbara Maria Willi. Ráda by nahrála všechny písně „českého Schuberta“ J. V. Huga Voříška a do detailu se věnovala harmonické „hudební matematice“ zvané basso continuo. O hudební i životní dráze s ní ve Vizitce mluvila Renáta Spisarová.

Ilustrátorský rukopis Andrey Tachezy kombinuje smysl pro detail a křehkost, coby výtvarnice ovládá celou řadu technik, kromě grafiky i práci s textilem či pohyblivým obrazem. Za ilustrace Mojenky – příběhu dívky s těžkým osudem – získala nedávno Zlatou stuhu, spolupracuje ale také s Janou Šrámkovou nebo Petrem Borkovcem. Kdyby nekreslila, pravděpodobně by pracovala jako zvěrolékařka, a i o tom, co se naučila od koní, mluvila ve Vizitce s Markétou Kaňkovou. Repríza

Za sbírku Past na Brigitu dostal básník Jakub Řehák krátce po třicítce Magnesii Literu. Své texty od roku 2007 shrnul do knihy Poezie ve věku vnějškovosti, a i ve Vizitce mluvil s Markétou Kaňkovou o vlivu sociálních sítí na psaní. Probrali ale i to, proč si v pětačtyřiceti připadá jako básník podezřele, jak jej ovlivnila knihovna doma v Uherském Hradišti, za jakých okolností se seznámil se surrealismem a jakou má souvislost báseň a film, který dva roky studoval. Repríza

Od dětství toužila být advokátkou a dodnes miluje filmy odehrávající se v soudní síni. Na práva ji za minulého režimu nepřijali, a tak vystudovala divadelní řízení na DAMU. Stála u zrodu zásadního pražského klubu Delta a podílela se i na budování stejně zásadního Dejvického divadla, které téměř 30 let vedla. Za divadelní provoz dodnes bojuje v odborné asociaci, přičemž jejím heslem je „zítra dále“. Hostem Ondřeje Cihláře byla Eva Kejkrtová Měřičková.

Jako student střední školy bydlel Jaroslav Beneš na internátu v klášteře v Plasích. Když se na konci 60. let rozhodl, že místo zootechniky pošle energii do fotografování, padla volba právě na architekturu. Tu totiž na rozdíl od lidí nemusel obtěžovat žádostí o svolení k focení. Snímky detailů z pražské periferie i pařížské čtvrti La Défense nyní vystavuje v GHMP. S Markétou Kaňkovou ale mluvil i o experimentech s formáty, kouzlu práce v UMPRUM muzeu a ve vodárně. Repríza