Vizitka

Jakub Berdych, syn sklářského výtvarníka a tkalkyně gobelínů, vystudoval kamenosochařskou střední školu a nějaký čas se živil restaurováním sakrálních památek podél cest. Pak se ale setkal s Maximem Velčovským, zjistili, že mají stejný náhled na design, a založili slavné studio Qubus. V životě se mu prý dějí samé náhody, a jedna ho dovedla i k přípravě výstavy o Meky Žbirkovi. Také o ní anebo o vyučování uprostřed amerických lesů mluvil s Markétou Kaňkovou.

Coby rodilý Olomoučan se David Voda domníval, že se po studiích dějin umění bude věnovat baroku. Pak jej ale matka zavedla do Galerie pod podloubím a on se seznámil s modernou. Svůj zájem postupně přenesl k avantgardě a spiritualismu, v Muzeu umění už před dvaceti lety uspořádal výstavu duchovně založeného malíře Rudolfa Michalika. Dnes se tomuto typu umělců věnuje ve své galerii Rub. S galeristou, básníkem a milovníkem nábytku ve stylu shaker mluvil ve Vizitce Michal Bureš.

Občas se jí v tramvaji podaří omylem vyfotit kus nohy. Nepovedený snímek se stává základem obrazu; často výrazně barevného, vždy abstraktního, zachycujícího pohyb, prostor i čas. Důležitým tématem v tvorbě Kateřiny Štenclové je i svoboda, ostatně pro malbu se tahle absolventka AVU rozhodla i díky možnosti tvořit samostatně. Ve Vizitce s Markétou Kaňkovou ale mluvila i o spolupráci s filozofem Petříčkem a o vztahu k jazzové hudbě, jíž dělá její manžel František Kop.

V dělnické čtvrti Glasgow se v knize Shuggie Bain mluví sprostě jako nikde jinde. Řadu termínů překladatelka Lenka Sobotová rozklíčovala díky manuálu od autora Douglase Stuarta, některé české ekvivalenty ale vymyslela sama. Jazyk miluje od dětství, tehdy dokonce záměrně psala s gramatickými chybami. Na vysoké ji zásadně ovlivnil profesor Hilský, s nímž také pracuje na revidovaném vydání kompletních překladů Shakespeara. S paní Sobotovou mluvila ve Vizitce Markéta Kaňková.

Během sedmnácti let cestování za modernistickou architekturou zmapoval a vyfotil po celém světě okolo pěti tisíc domů. Cit pro detail má po otci, který si potrpěl na kvalitní předměty a coby fotograf zvěře jej naučil pár důležitých technických triků. Pro moderní umění se nadchl tváří tvář impresionistickému obrazu, a kdyby se nevěnoval teorii architektury, rád by v rozhlase pouštěl hudbu. S autorem vltavského podcastu Hmota mluvil ve Vizitce Ondřej Cihlář.

Příběhy obyčejného člověka, který se snaží postavit zlu. Mýtus velkého amerického románu. Vrstevnatost předlohy netflixového hitu Dámský gambit – i o tom mluvila ve své Vizitce amerikanistka a pedagožka Hana Ulmanová. Ke studiu anglistiky se dostala přes matematické gymnázium, už v pětadvaceti překládala Trumana Capoteho a mezi nejdůležitější autory, kteří ji nasměrovali ke specializaci na jižanskou literaturu, řadí Williama Faulknera. Rozhovor s ní vedla Hana Slívová.

O islandské literatuře nevěděl Pavel Řehořík z nakladatelství Větrné mlýny skoro nic, a tak loni v rámci Měsíce autorského čtení, který Mlýny pořádají, navštívil všech 31 autorských debat. Odcházel jako dobře poučený laik, stejnou metodu doporučuje i letos s Norskem. Ve Vizitce ale s Ondřejem Cihlářem mluvil i o tom, jak v romantických 90. letech s oblibou četl divadelní hry a toužil založit takto zaměřené vydavatelství, a jak si dnes cení mladé básnické krve.

Vyrůstal na Kráse nesmírné, od studií na JAMU spolupracuje s režisérem Janem Mikuláškem a mezi své zásadní scény řadí Husu na provázku a léblovské Divadlo Na Zábradlí, kde dnes působí nejčastěji. Od výrazné stylizace se scénograf Marek Cpin posunul k syrovosti a opravdovosti, aktuální inscenaci Vzkříšení od Tolstého postavili s Mikuláškem na minimalistickém kontrastu zla a dobra, černé a bílé. O cestě za scénografií i tvůrčím procesu mluvila s panem Cpinem Markéta Kaňková.

Jako dvanáctiletá stála Anna Švarc na „céčkové“ stanici metra C Muzeum a malovala tam jeden ze svých prvních obrazů. Později jako jistotu vystudovala architekturu, s láskou ke graffiti odjela na stáž do Londýna a do Prahy se vrátila s praktickou zkušeností, jak přistupovat ke stavbě a renovacím stanic. Dnes je čtvrtým rokem architektkou pražského metra. Které stanici říká „umakartová“, co se v pražském podzemí chystá a co už se povedlo? Do Vizitky ji pozval Ondřej Cihlář.

Nominaci na Cenu Thálie a aktuálně i úspěch v rámci České taneční platformy za výkon v inscenaci Soft Spot má na svém kontě Martina Hajdyla Lacová, výrazná tvář současného tance a pohybového divadla. Studovala klasickou techniku, na niž ani na alternativní scéně nedá dopustit, a pedagogiku tance. Ačkoliv nyní působí hlavně v Česku, zkušenosti má i z Belgie a Švýcarska, kde je finanční ohodnocení tanečníků na zcela jiné úrovni. I o tom mluvila s Markétou Kaňkovou ve Vizitce.