Vltava

Vždycky byla velká trémistka, proto inklinovala k pedagogice. Na klavír se podle ní může naučit hrát každý. Sama se pro něj snaží nadchnout děti i dospělé od úplného začátku. „S hudbou jsme v úplně jiném světě,“ říká ve Vizitce a zdůrazňuje, že se dnes začíná hrou podle sluchu a bez not,“ Jak se učí hra na klavír on-line? A proč je dobré zapojit do hodiny rodiče? Ptá se Karolína Koubová.

Do Big Bay je to odevšad daleko. Malá vesnice, kde není ani tři sta obyvatel, má ale něco, co běžné americké vesnice nemívají. Velkolepý hotel. Postavil ho Henry Ford, který miloval Severní Michigan a jezdil sem odpočívat do kouzelné krajiny plné jezer a lesů. Krajinu taky ničily jeho továrny a pily, ale to se v té době považovalo za snesitelnou úlitbu pokroku.

Hudebně aktivní byl už jako teenager, roku 2004 založil se svým kamarádem kapelu Balthazar, se kterou dosud vydal pět alb. Během pauzy Balthazar připravil první sólovku Running Days (2017), stejně tak využil i další kapelní odmlku. Rozhovor o novince Contigo, procesu tvorby, inspiracích v hudbě Roye Orbisona a Ennia Morriconeho, i o současné belgické scéně vedl s J. Bernardtem David Pomahač.

František Kupka, Josef Šíma, Jindřich Štyrský nebo Toyen – právě s nimi si nejčastěji pojíme české umění v meziválečné Francii. Aktuální výstava Národní galerie ale ukazuje, že tehdejší pařížské publikum mělo zcela jiné favority. K těm největším patřili Georges Kars, Othon Coubin a François Zdeněk Eberl. I s jejich tvorbou se teď můžete seznámit ve Vladštejnské jízdárně. Expozici École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž tam připravila kurátorka Anna Pravdová.

Jeho tvorbu charakterizuje mysteriózní atmosféra, ostře kontrastní černé a bílé plochy a velký smysl pro detail. Ve Vizitce mluví o své autorské knižní prvotině Traum 1999. „Moje komiksová práce je zpracovávání mých obav z budoucnosti světa, je to filtrování strachů,“ říká. Proč končí legendární kapela Schwarzprior, ve které hraje? A co ho baví na černobílé poetice příběhů, které vytváří? Ptá se Ondřej Cihlář.

Lucie Jindrák Skřivánková (1982) je intermediální umělkyně žijící v Praze. Patří mezi výrazné osobnosti výtvarné scény. Je absolventkou ateliéru Michaela Rittsteina na pražské AVU. Vytváří hlavně barevné abstraktní obrazy, kde kombinuje materiály, pracuje se strukturami, reliéfy a vrstvami. Maluje to, co zrovna cítí a prožívá. Hnací silou jejích děl jsou emoce.

Přiletí mi občas po internetu video, kterému nemůžu odolat. Pokud vás napadá, že v něm bude určitě násilí, sex nebo rychlé zbohatnutí, není tomu tak. Tahle videa vůbec nejsou z naší planety, pocházejí z dalekého Marsu. Uzavřel jsem totiž nerozborné facebookové přátelství s NASA, tedy s Národním úřadem pro letectví a vesmír ve Spojených státech.

Vystudoval translatologii a připomíná, že u překladů byla AI daleko dřív než v jiných profesích. Hraje na lahve v duu Flaškinet. Gramotnost v oblasti umělé inteligence se snaží šířit se spolkem Aignos. „Aktuální systémy AI nemají primární pohnutku k tvorbě,” říká ve Vizitce. Jak může AI pomoct psát originální příběhy? A bude existovat AI free art? Ptá se Karolína Koubová.

Přípravy na koncerty největšího sborového projektu Roku české hudby 2024 vrcholí. Tisíc hlasů adventu rozezní Smetanovu síň Obecního domu už za necelý měsíc. Sbory intenzivně zkouší – a to nejen osamoceně! Poslechněte si reportáž z první hromadné zkoušky, při které spojily své síly čtyři pražská tělesa: A je to, Vokalion, Pražský filmový sbor a nám již dobře známý seniorský sbor Rosanka.

Literární dílo tureckého spisovatele a nobelisty Orhana Pamuka je uznávané po celém světě, jeho výtvarná tvorba však dosud zůstávala širší veřejnosti neznámá. Výstava nabízí třeba fotografie z pracovního stolu a kresby z románu Morové noci, který vyjde v českém překladu v novém roce.