Vltava

Miluju jazz a moc ráda chodím na koncerty, hlavně do menších klubů, kde je hráčům vidět tak říkajíc přímo do kuchyně – pod ruce, na prsty, které se hravě míhají po stupnicích sem a tam. Už kdysi jsem si do deníku zapsala, že se mi na tomhle druhu hudby líbí jistá nepředvídatelnost, nespoutanost.

Saša Michailidis se ptá architektky, odbornice kampaně Praha – město pro život Anny Vinklárkové z neziskové organizace Arnika a sochaře, pedagoga, publicisty Pavla Karouse, který stojí mj. za projektem Vetřelci a volavky. Od roku 1980 klesá čas, který trávíme v ulicích, a zároveň se zdá, že veřejný prostor ztrácí svou sociální funkci. Alespoň to tvrdí francouzský tisk na základě americké studie. Vnímáme ulici už jen jako místo průchodu i v Česku? Repríza z 18. 9. 2025.

V časosběrném dokumentu Amiřiny děti sledovala deset let rodinu, která uprchla před válkou ze Sýrie a které byl v Česku nabídnut azyl. Rozhodla se do snímku příliš nemíchat politiku, jít formou osobního příběhu a dialogu s divákem. „To, co si přečetli o České republice, na ně nedělalo dobrý dojem,“ popisuje ve Vizitce. „Není třeba prolnout se úplně, stačí se respektovat navzájem.“ Repríza z 15. ledna 2026.

Na jednom z pravidelných setkání knižního klubu, jehož členkami jsou matky studentů mezinárodní školy v Lyonu, jsem se ocitla náhodou. Vzala mne sebou Lara, moje americká kamarádka s průkopnickou povahou, jíž občas využívám jako ledoborce. Držím se v jejím zákrytu a odvažuji se do míst, do kterých bych si, coby ostýchavý introvert, sama netroufla. Ať je to vinařský veletrh, kurz sonoterapie nebo teď knižní klub.

Saša Michailidis se ptá Marie Foltýnové z GHMP a sochaře, publicisty, autora projektu Vetřelci a volavky Pavla Karouse. Veřejný prostor v hlavním městě oživila nová umělecká díla, např. od Krištofa Kintery nebo Richarda Loskota. Sousoší Trh a jatka bylo odhaleno v Holešovické tržnici, naopak od Stavovského divadla zmizela socha Plášť svědomí. Vášně vyvolalo dílo Zombie Apocalypse Formalism na jabloneckém nádraží. Jsou města připravena na osazování umění?

Kromě aktuální situace kolem Grónska je ve Vizitce řeč o historii Inutitů, dánském vlivu i kauzách, které Gróňany otřásly. „Dlouho byli obyvatelé druhé kategorie. Nitroděložními tělísky chtěli Dánové kontrolovat jejich populaci,“ popisuje ve Vizitce. „Grónská krajina ve mně vzbuzuje velké zklidnění, život na ostrově plyne pomalu, lidé nechtějí spěchat.“ Repríza z 20. ledna 2026.

Mateo přišel o něco dřív. Mateo Feijóo je Portugalec žijící dlouhá léta ve Španělsku a je neuvěřitelně dochvilný. „Půlku života jsem strávil čekáním na jiné lidi,” směje se. Je to tanečník, kurátor výstav, náruživý čtenář a teď sedmým rokem vede madridský festival FLIPAS.

Saša Michailidis se ptá novinářky a spolupracovnice Vltavy Aleny Harciníkové a ředitele NP Vyšehrad, architekta a popularizátora architektury a umění v pražském metru Petra Kučery. V Římě v nové stanici metra Koloseum lidé mohou obdivovat archeologické exponáty. Metro ve Stockholmu je zase nejdelší galerie na světě. V pražském metru se snažíme uchovat moderní umění minulosti a s novou linkou D snad dojde i na to současné. Repríza z 9. 3. 2026.

Plány na jubilejní třicátý book club v městečku Č., který měl navíc členkám připomenout zaplacení klubového příspěvku, byly velkolepé. Eva Šedivá a Jana Konečná, zakladatelky těch knižních schůzek, uctívané moderátorky a přítelkyně současné české prózy, toužily své čtenářky „dokonale překvapit“.