V debatách o rizicích AI se nedávno objevil termín „generativní nenávist“. Pod tento pojem spadají jakékoli obrázky či videa, které byly vytvořeny či vygenerovány za pomoci umělé inteligence a které mají za cíl ponižovat nějaké lidi.

Životní partnerka a spolupracovnice světoznámého umělce Zdeňka Sýkory byla ženou v domácnosti, aby mohla se svým mužem naplno pracovat a tvořit. „Byla jsem součástí jeho úspěchu,“ konstatuje ve Vizitce. „Řešili jsme malířské věci, co se třeba stane s liniemi, když budou jenom z černých tónů nebo budou jen tlusté nebo tenké.“

Dívám se z vlaku na slunce koupající se v bílošedé pěně mraků. Holiny na stráních se lesknou ledovým deštěm. Svahy se s polomy naklání ke žlabům řek, o kus dál stojí koně u kruhového koryta naplněného senem.

Saša Michailidis se ptá Pavla Štěpána z Ústavu pro jazyk český AV ČR a komentátora Seznam Zprávy Jana Lipolda, autora jazykové a kulturní hlídky Šuplík. Je tu další debata o přechylování ženských příjmení. Sportovní komentátoři a komentátorky ČT musí na právě probíhajících ZOH za všech okolností přechylovat. Je to po konzultaci a na doporučení jazykovědy. Debata přitom ukazuje, že nejde jen o gramatiku, ale i o vnímání identity a respekt vůči sportovkyním a divákům.

O výrazné české skladatelce a dirigentce 20. století Vítězslavě Kaprálové natočil dokumentární snímek, který právě přichází do kin. Třebaže pro něj byla velmi důležitá korespondence tvůrkyně, objevil se z ní v dokumentu pouhý zlomek. „Na jejím příběhu mě zaujalo prolínání velkých a malých, osobních dějin, chtěli jsme se zaměřit primárně na díla, která napsala ve Francii.“ Na to, co se dá všechno vyčíst z dopisů Vítězslavy Kaprálové i na její hudbu, se ptal Ondřej Cihlář.

Když se básník Reiner Maria Rilke roku 1920 po osmileté pauze vrátil do Benátek, byl šokován. Tím, že se tu navzdory válce navenek nic nezměnilo. A také tím, že se nezměnil on sám. Jako by pobyt v Benátkách byl spíše opakováním než pokračováním a válečná léta uběhla v jakémsi limbu, bez onoho vnitřního vývoje, který byl jeho úkolem, a bez něhož nemohl psát.

Saša Michailidis se ptá Zuzany Černé z P*festu a Jakuba Knotta z Pragueshorts Film Festivalu a queer festivalu Mezipatra. Porno je dnes všude, přesto o něm mluvíme překvapivě málo. I proto vznikl první český festival alternativní pornografie, který představuje etické, konsensuální a přitom explicitní filmy v kulturním a společenském kontextu. Co alternativní porno je? Jaké funkce dnes pornografie plní? A jak se s ní učit zacházet v době, kdy je dostupná prakticky všem?

V prostoru Kavárny Dejvického divadla nejnověji režíroval inscenaci Vrahova Hygiena, ve které hraje spolu s Klárou Melíškovou. S psychoterapeutem Lubošem Smékalem založili v Olomouci neprofesionální divadelní spolek S-23. „Značná část členů nechce divadlo vůbec dělat,“ popisuje ve Vizitce, kde mluví i o tom, co se mu líbí na hercích a že má rád mystifikaci. „Vždycky srážela hřebínek lidské pýše.“

V souvislosti s loňským slavnostním otevřením Velkého egyptského muzea v blízkosti pyramid v Gíze se znovu rozhořel spor o vrácení vzácných kulturních památek, které se v minulosti, v koloniálních dobách, „přestěhovaly“ ze zemí jako Egypt, Nigérie či Řecko, do Západní Evropy a Spojených států, například do pařížského Louvru, londýnské Britského muzea nebo muzeí berlínských.