Vltava

Skvělý vypravěč a mistr české psychologické prózy zachytil v roce 1938 svým originálním úsporným stylem ponor do psychiky diktátora a jeho zmanipulované oběti.

Saša Michailidis se ptá hostů na spolupráci umělé inteligence se stand-up komiky. Performeři si prozatím z AI utahují. Jak vypadají vtipy, které generuje robot? Tuzemští ochotníci jsou v UNESCO, jak vypadá současná amatérská divadelní scéna u nás? Udržitelnost v podání českého knižního trhu. A knihovníci hlásí rekordní zájem o digitální služby, proč se ale část malých knihoven do online světa ostýchá vstoupit?

Na debutovém albu Vyznání zpívá texty matky Lenky Procházkové z normalizačních sedmdesátých let. Jde o experiment vzniklý ve spolupráci se slovy psanými na psacím stroji a umělou inteligencí. Autobiografickým románem Otec Bůh a matka láska zpracovává své trauma z paralelní rodiny Ludvíka Vaculíka a divokých devadesátek. „Největší přínos hudby je v živém hraní, tam dostávám největší dávku štěstí. Psaní je zas jiný druh tvorby,“ vysvětluje. Repríza z 15. prosince 2025.

Minulý rok skončil a všichni všude bilancují. Dávají si předsevzetí. Zakončují a ukončují. Svazují ten rok do uzlíčku plného uzavřených věcí. Je to dojemně obdivuhodné, určitě očistné a na nic takového zrovna nemám sílu.

Za dlouholeté vedení spolku Kašpar získal speciální Cenu Thálie. Ve Vizitce mluví o scéně v Celetné ulici v Praze, která je mimořádná svým prostorem a pro Kašpar zásadní. „Moje práce je přemýšlet a mít dobré nápady. Musím se soustředit, takže potřebuju vypnout telefon. Je to ochrana mé hlavy, aby se mohla soustředit a měla nápady, proto nechci mít internet v kapse,“ vysvětluje ve Vizitce ke své oranžové tlačítkové Nokii.

Nemám začátek roku v lásce. Rok je ještě holý, neopeřený, bezbranné nedochůdče – a zrovna tak si v prvních dnech nového roku připadám i já. Svět mi připadá ještě ponuřejší než jindy, a víme, že v našich časech bývá soumračný často. Mé potemnělé pobývání ve světě vezdejším však prořízlo krátké video, které mi poslal blízký přítel.

První ucelenou přehlídkou její tvorby v Česku je výstava v Galerii Villa Pellé s názvem PRODIGY. Ten odkazuje k divu nebo zázraku, který se propojuje s každodenností. Její tvorba má blízko k magickému realismu a zásadním motivem je pro ni voda v různých skupenstvích. „Hladina je zrcadlo, které odráží realitu a zároveň odděluje dva světy,“ popisuje ve Vizitce.

Vesnice Saint Pierre de Chartreuse se nachází v mělkém dolíku mezi horami Grand Som a La Scia, v srdci horského masivu Chartreuse, který je předhůřím Alp. Už jsem o tomto místě, spojeném především s mateřským klášterem řádu kartuziánů, takzvanou Velkou kartouzou, založenou v 11. století, kdysi psala. Jezdili jsme sem posledních třináct let docela pravidelně.

Saša Michailidis se ptá Bohuslava Vondrušky z Národního institutu pro kulturu a Víta Richtera z Knihovnického institutu Národní knihovny ČR. Diváci se vrací ve velkém do divadel. Památky a festivaly si pochvalují vysokou návštěvnost. A výrazně posílil zájem o digitální služby knihoven. Alespoň to vyplývá z dat Národního institutu pro kulturu. Nejnovější dostupná čísla, která jsou za rok 2024, se jeví optimisticky.

Studoval sice hru na housle, ale odjakživa ho fascinovala viola. Nakonec jeho první angažmá v Japonsku vedlo k tomu, že housle odložil nadobro. Vyučuje na dvou zahraničních školách – v Bruselu a Drážďanech. Má rád cimbálovku a je vášnivým motorkářem. „Jakýkoliv pozitivní vjem člověka ovlivní. Studentům říkám, ať si představí, že jedou na motorce a rozhlíží se kolem sebe,“ říká ve Vizitce. Proč je jeho snem dirigování? A jak vlastně vznikl název violy? Ptá se Ondřej Cihlář.