Judikatúra

V této epizodě se na pozadí rozhodnutí Nejvyššího soudu věnujeme problematice ušlého zisku (sp. zn. 25 Cdo 548/2025). Rozebíráme, kdy lze žádat ušlý zisk, který by byl získán v rozporu s veřejnoprávním pravidlem (zde konkrétně šlo o nájemné z nájmu uzavřeného v rozporu s veřejnoprávním určením nebytového prostoru), ale především se věnujeme dlouhodobé judikatuře Nejvyššího soudu, která chybně užívá pravidlo "pravidelného běhu věcí", aby v rozporu se zásadou plné náhrady škody omezila náhradu ušlého zisku.

V tomto dílu se zaměřujeme na judikaturu týkající se subrogačního regresu dle § 1937 odst. 2 OZ ve vztahu k bankovní (finanční) záruce, konkrétně k regresu upravenému v § 2039 OZ (29 NSČR 62/2023). Jaký je jejich vztah? Vstupuje výstavce záruky poté, co plnil, do postavení původního věřitele? Na začátku se věnujeme obecně tématu záruční smlouvy a finanční záruky, na konci zase vzájemnému vypořádání více zajišťovatelů.

Zavítali jsme na Nejvyšší soud a povídali si tam s Petrem Šukem, místopředsedou Nejvyššího soudu, o potkávání se akademie a justice - co od sebe čekají, jak na sebe reagují, jak soudci snášejí kritiku a o mnoha dalších tématech.

V poslední letošní epizodě se na pozadí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 590/2025 věnujeme výkladu § 2630 OZ, který k nám transplantoval québecké pravidlo o společné odpovědnosti poddodavatelů, projektantů a dozorčích osob při zhotovení díla. Jde o dost nesystémové pravidlo a jeho uchopení není vůbec jednoduché. Týká se odpovědnosti za vady i odpovědnosti za škodu?

Dnešní epizoda je propojena s dílem č. 39. V ní jsme řešili, zda může třetí osoba, jež není povinna k uhrazení dluhu, plnit věřiteli bez souhlasu dlužníka. Nyní se opět vracíme k § 1936 odst. 1 OZ a řešíme, za jakých podmínek je věřitel oprávněn odmítnout plnění dluhu třetí osobou. Jde především o to, co je to souhlas dlužníka, jak ho lze udělit, komu musí být udělen. Ale nejen o to, jak jste u nás již zvyklí. To vše na pozadí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 293/2025

Nutnou obranu si jako okolnost vylučující protiprávnost spojujeme především s trestním právem. Ale ona je samozřejmě důležitá též v rovině civilní, neboť s odpadnutím protiprávnosti odpadá též povinnost k náhradě škody. V tomto dílu si tak povídáme na pozadí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 611/2025 o předpokladech nutné obrany dle § 2905 OZ.

A ještě připojujeme regulaci krajní nouze ze slovenského návrhu nového OZ, jak o něm mluvíme: 

(1) Kdo v krajní nouzi způsobí škodu, aby odvrátil od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí, je povinen ji nahradit.

(2) Povinnost k náhradě nemá ten, kdo poškodil nebo zničil věc, která byla zdrojem nebezpečí, sám toto nebezpečí nevyvolal a nebezpečí nebylo možné odvrátit jinak. Pokud je zájem ohroženého ve srovnání s významem ohrožující věci nepodstatný, má ohrožený povinnost zásah strpět.

(3) Použije-li ten, kdo odvrací škodu, k jejímu odvrácení věc náležející jinému, která sama není zdrojem nebezpečí, přičemž význam této věci je zjevně výrazně nižší ve srovnání se závažností újmy hrozící ohroženému a nebezpečí není možné odvrátit jinak, je vlastník věci povinen takové použití strpět. Právo ohroženého použít cizí věc nemá vliv na jeho povinnost k náhradě škody podle odstavce 1.

(4) Překročí-li ohrožený meze krajní nouze z důvodu omluvitelného vzrušení mysli vyvolaného hrozícím nebezpečím, nejedná zaviněně.

Co když se někdo vydává za jiného a uzavře s nic netušícím partnerem smlouvu? Kdo je z ní zavázán, komu vznikají práva a povinnosti? Nejen na tyto otázky hledáme odpověď na pozadí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3134/2024 týkajícího se krádeže identity jedním z vězňů, který uzavřel smlouvu o zápůjčce za použití identifikačních údajů svého bývalého spoluvězně.

Dnes si povídáme o problematice spadající do podílového spoluvlastnictví: kdy dochází k tzv. nadužívání společné věci - když např. jeden ze dvou spoluvlastníků užívá celou věc a za jakých podmínek má druhý ze spoluvlastníků právo na vydání bezdůvodného obohacení. To vše na pozadí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2529/2024.

V dnešní epizodě se věnujeme rozhodnutí z oblasti dědického práva (NS 24 Cdo 2532/2024), které má však přesah i do práv věcných a práva bezdůvodného obohacení. Není to veselý poslech, protože od nás vůči tomuto rozhodnutí zaznívá opravdu velká kritika. Je na něm totiž špatně tolik věcí, až to bolí. Rozebíráme ho proto velmi důkladně.

V této epizodě si ukazujeme, jak poznat, která norma je kogentní (zda to v konkrétním případě § 20 odst. 2 zákona o advokacii zvládl Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 33 Cdo 3259/2024), rozlišujeme cílové a trvající závazky, bavíme se o odstoupení a též zabrousíme do úpravy bezdůvodného obohacení. A nakonec přijde i konverze.