Vltava

Zajímá ho, jak se v jídle zrcadlí mentalita a společenský vývoj. Na letošním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě stojí za sekcí Jídlo a doba, která nabídne na třicet snímků o stravování z dob socialismu. „Játra znamenala status, nebyla drahá ale nedostatková. Kdo je podával, dával najevo, že má dobré kontakty,“ vysvětluje ve Vizitce. V čem všem je jídlo kulturním fenoménem? A jak to, že obezita souvisela především s dojídajícími ženami? Ptá se Karolína Koubová.

Mlha do všeho řeže, ty stojíš na špičce věže a díváš se na zarosenou Prahu. Chtělo to odvahu, postavit nejvyšší mrakodrap v Česku? To si budeš říkat, až se bude míchat barva v tónech rzi na českou verzi Titaniku. Návrh lodního vraku zapíchnutý špičkou v zemi má na triku sochař Černý, který aby byl věrný své pověsti, nebere ohledy na štěstí nebo neštěstí odborné obce, ale dělá si, co chce.

Saša Michailidis se ptá manažera podcastů v ČT Jana Kordovského a rozhlasového režiséra a dramaturga Michala Bureše, který předsedá Sdružení pro rozhlasovou tvorbu. Jsou tu podzimní podcastové přehlídky a vůbec přehlídky audiotvorby. Podcasty se prezentovaly v Římě a Miláně, pak se pozornost přesunula do Berlína. Teď se i podcasty zaobírá festival Prix Bohemia Radio a v listopadu nás čeká AudioREPORT. Jaké jsou podcastové trendy ve veřejnoprávním i soukromém prostoru?

Jednotlivá ministerstva a státní orgány se podle něj od sebe nemusí vizuálně odlišovat jako konkurující si firmy. „Řeší se, kam až nové identita sahá, které orgány ji mají ještě používat a které už ne,“ říká ve Vizitce. Jak v digitální době funkčně upravit heraldické znaky? A čím jsou státní poznávací značky pro designera specifickou disciplínou? Ptá se Ondřej Cihlář.

Napsal mi kdysi pan Václav. Nikdy jsme se nepotkali a důvodem jeho zprávy byla otázka, zda nejsem spřízněn s jeho spolužákem z dávných časů. Pocházel totiž z obce Džbánov, která je co by kamenem dohodil od mého rodného města Vysokého Mýta. Právě tam chodil na střední školu, než mnohem později začal studovat na inženýra v Praze.

Saša Michailidis se ptá člena Dramaturgické rady Czechia 2026, ředitele veletrhu a festivalu Svět knihy Praha Radovana Auera a redaktorky nakladatelství Paseka Pavlíny Juračkové. V neděli skončil frankfurtský knižní veletrh. Filipíny jako letošní čestný host předaly štafetu Česku. Symbolicky tak začala horká fáze příprav na příští rok, kdy se právě naše země stane čestným hostem prestižní kulturní akce. Jak se díky takové příležitosti může zviditelnit česká kulturní scéna?

Významný český herec se zamýšlí nad tím, jaké to je hrát Hamleta v raném věku. Vzpomíná na to, jak místo na DAMU nastoupil rovnou do Vinohradského divadla i na dobu, kdy s Danielou Kolářovou tvořili „ten pár“.

Působí jako kurátorka na volné noze a dlouhodobě se věnuje vizuální gramotnosti. Jsme pod přívalem obrazů, vizuální doba má vliv na to, jak se na výtvarné dílo díváme. „Jinak vnímali lidé v gotice, v devatenáctém století a jinak vnímáme dnes. Směřujeme k rychlému oskenování díla,“ říká ve Vizitce. Jak rozvíjet v pozdějším věku naši schopnost dívat se na obraz? A proč je pro děti podstatná výtvarná výchova? Ptá se Karolína Koubová.

Jeden známý nedávno uveřejnil na Facebooku úryvek z dopisu, v němž americká spisovatelka Cynthia Ozick odmítá nabízenou pozici šéfredaktorky. Vysvětluje to tím, že v zájmu psaní prózy musí zůstat Nikým a nepředstírat, že je Někým – což by taková pozice vyžadovala.