Vltava

Deset egyptských ran, rozdělení Rákosového moře, Bileámova mluvící oslice nebo pád hradeb Jericha, ale také zajištění každodenní obživy či divy chasidského učence Bešta. Zázraky mají v judaismu mnoho podob. O čem mluvíme, když mluvíme o zázracích? Kdy se jedná o boží konání ve světě a kdy už o magii? A jakou podobu mají zázraky v dnešním světě? Matěj Senft se ptá Aleše Weisse.

Sören Kierkegaard a jeho protest proti nejen dánskému protestantismu. Proč tvrdil, že křesťanstvo už není Ježíšovo?

Kafka, Hašek, Věstonická Venuše, Gottwald nebo francouzští surrealisté Eluard a Breton. Co spojuje tuto různorodou skupinu?

Saša Michailidis se ptá hostů, jak se dnes čte komiks a jaké formáty jsou oblíbené. Sborníku Aargh! je totiž 25 let. Letos si připomínáme 900 let od úmrtí Kosmy, autora Kroniky Čechů, my jsme ale mluvili o tom, jak náročné je vést obecní kroniku. A dostupnost kultury se liší mezi regiony, potvrdila to data Národního institutu pro kulturu.

Vychází z graffiti scény devadesátých let. Tehdy Prahu poznával z pohledu, který ho donutil ke globálnějšímu přemýšlení o městech i jinde ve světě. Je tvůrcem největšího muralu v Česku a ve své tvorbě si velmi oblíbil neony. „Neonové trubice ovlivňují plátno, jde mi o hru barev,“ popisuje ve Vizitce tento retro prvek ve svém díle.

Mainstream si nejprve odpírala, teď ho dělá i v kombinaci s hutnějšími žánry. Nově připravuje dokumentární film o stáří, ke kterému ji inspiroval dědeček. „Můj děda je poslední mohykán. U nás nikdo nikdy neřekl, že je starý,“ říká ve Vizitce. Jak se jí psala kniha pro děti? Co má ráda na malé scéně Divadla Ungelt, co jí dala letitá spolupráce s uskupením VOSTO5? A jak to má přesně s fotbalem? Ptá se Ondřej Cihlář.

Do Benátek jsem v září přijela kvůli bienále, jako ostatně téměř pokaždé. Ale – stejně jako pokaždé – jeho návštěvu nejde oddělit od bytí v samotném městě, které se s tématem bienále nakonec propojí.

Je dlouholetou členkou souboru Divadla na Vinohradech, kde aktuálně exceluje v inscenaci podle románu Aleny Mornštajnové Hana, kterou na tamní jeviště převedl režisér Petr Svojtka. „Hanu jsem hledala zevnitř, den nebo dva ve mně ještě doznívá,“ popisuje ve Vizitce. „Vždy jsem vnímala výhodu v tvárnosti herectví, měli bychom v sobě najít mnoho strun.“ Jak přistupuje k dabingu? Co všechno se v této profesi změnilo? A jaká je role divadla ve společnosti? Ptá se Karolína Koubová.

Hlasitý smích rozvrkočených puberťáků naplnil výstavu německého malíře Gerharda Richtera v Nové národní galerii v Berlíně. Jeden chlapec ve věku asi 15 let je obzvlášť hlasitý. Před černobílým, záměrně neostrým obrazem s názvem Teta Marianne vykřikne: „Ta vypadá stejně jako moje máma se mnou, když mi byl jeden rok!“ Jeho kamarádi se k němu přidají a nevybíravě ho popichují, jaké byl na rozdíl od jeho současného vzhledu krásné, roztomilé miminko.