Vltava

„A na co tu vlastně čekáme?“ ptá se drobná stará paní manžela, který sice není drobný, ale starý je úplně stejně, něco k osmdesátce, jak odhaduji z židle naproti. Stísněná čekárna je plná, k paní doktorce se neobjednává, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Kdyby to nebylo na očním, vidíme si navzájem až do žaludku, jak natěsno se tu mačkáme.

Saša Michailidis se ptá provozovatele areálu Kasárna Karlín v Praze Matěje Velka a Vojtěcha Šimšy z ostravského spolku PlacOva, který usiluje o nový prostor Placek. Kasárna Karlín jsou po roce opět v provozu. Centrum alternativní kultury bylo loni v červnu uzavřeno kvůli tomu, že podle stavebního úřadu Prahy 8 nebylo zkolaudované pro svou činnost.

V dějinách umění ji zajímá nelineární čas. Myšlenky o něm zakomponovala i do výstavy Mlčící jaro v Národní galerii. Minulá díla totiž zajímavě ožívají a promlouvají i v jiném kontextu umění. „Obrazy a tvary nás pozorují a my pozorujeme je. Vytváříme něco recipročního,“ říká ve Vizitce. „Důležité je stoupnout si k dílu a dívat se.“ Co má vnímání umění společné s meditací? A jak koncipuje výstavy, které kurátoruje? Ptá se Karolína Koubová.

Hranice lidské představivosti se neustále posouvají. Co fungovalo včera, nefunguje dnes, a čemu se dnes daří, to zítra skončí. Proto se posouvají i hranice lidské vynalézavosti, která s poptávkou musí držet krok. Pro média to platí dvojnásob. Lidi si totiž na všechno rychle zvyknou, takže chtějí pořád něco nového. Je to jistý druh imunity. Naznačuje to malý příběh z dějin.

Saša Michailidis se ptá koordinátora kulturní pomoci Ukrajině na českém ministerstvu kultury Ondřeje Chrásta (Pirátská strana) a ředitelky odboru ochrany knihovních fondů v Národní knihovně ČR Petry Vávrové. Na Ukrajině funguje mobilní pracoviště Archa I. Ukrajinské straně ho věnovalo Česko s výrazným přispěním soukromých dárců. Cílem Archy I. je zachraňovat písemné památky, které jsou kvůli válce v ohrožení. Jak Archa I. funguje v praxi? A jak bude projekt pokračovat?

Saša Michailidis se ptá umělecké ředitelky Pražského komorního baletu a předsedkyně Asociace tanečních umělců ČR Lindy Svidró a uměleckého ředitele a zakladatele mezinárodního divadelního souboru Farma v jeskyni Viliama Dočolomanského. Pražský komorní balet by se měl věnovat oslavám padesáti let své existence, jenže slavný soubor se potýká s vážnými finančními problémy a od 1. června pozastavuje kontinuální činnost.

Spisovatelka, cestovatelka a někdejší rozhlasová novinářka vypráví o tom, jak se ve dvaceti letech dostala do rozhlasu díky skvělé francouzštině. Popisuje, že se v životě často cítila jako bílá vrána a mluví také o svém poznání, že lidé jsou všude na světě stejní.

Už na JAMU ho zajímala herecká nuda nebo herecká úzkost. V Městských divadlech pražských hraje fenomenálního českého muzikanta v inscenaci Ježek a má taky hlavní roli v hudební revue Neboj bejby, to je jazz, kterou považuje za divadelní wellness. „Ježek měl velké limity svého těla, celý život s nimi bojoval,“ říká ve Vizitce. Kde nasával podněty k pojetí osobnosti Jaroslava Ježka? A jak ho ovlivnila rodná Ostrava? Ptá se Karolína Koubová.

Na vernisáži v AP galerii se nás sešlo hodně. Téměř všichni se známe – patříme do stejného prostředí, stejného společenství, sdílíme podobné hodnoty. S řadou lidí se vidíme po delší době, s vděčností se dozvídáme, co je u druhého nového, v krátkosti okomentujeme pohled na společenské dění. Je to příjemné a posilující.